Kolik ještě balíčků?

Od konce února, kdy armáda diktátora Vladimira Putina přepadla Ukrajinu, je to v pořadí už pátý balík. Pátý. Znamená to, že unijní země „zabalí“ sankce zhruba každý osmý den, zaokrouhleno skoro jednou týdně. Vzhledem k tomu, jak v dřívějších dobách Unii každé rozhodnutí velmi dlouho trvalo, je to kadence nevídaná.

Nejnověji se mezi sankce podařilo prosadit ukončení nákupu ruského uhlí, ale až po uplynutí čtyřměsíční přechodné doby, dále zákaz ruským lodím vplouvat do evropských přístavů a dopravcům z Putinovy a Lukašenkovy říše jezdit po evropských silnicích. Postihy padly také na další čtyři banky, dovoz dřeva, cementu, vodky či šampaňského a na sankční seznamy přibylo několik oligarchů.

V dohledné době se pravděpodobně dočkáme balíku šestého, potom sedmého a tak dále. Klíčové však není množství, ale jaké nástroje jsou pod sankčním papírem zabalené. Pět dosavadních balíčků bylo samozřejmě historicky bezprecedentních, nicméně opravdu pořádný kalibr si Unie zatím šetří.

Otázka zní: proč? Na co se ještě čeká?

Krom bezpočtu dalších zvěrstev a válečných zločinů Putinovy armády, jichž jsme za posledních více než šest týdnů svědky, nestačí snad děsivé záběry na povražděné civilisty v Buči? Svědectví o znásilňování ukrajinských žen a dětí ruskými vojáky, snaha vyhladovět obklíčený Mariupol?

Toto všechno nejnověji stačí jen na zákaz uhlí, lodí, dřeva a alkoholu? Co se ještě musí stát, aby se sáhlo po opatřeních, která by Putin pocítil nejvíc?

Mnohem efektivnější než krájet sankce po malých dávkách a balit je do dílčích balíčků by bylo zabalit konečně jeden velký sankční superbalík. Do něj napakovat úplně všechno, co můžeme, abychom Putinův režim ekonomicky opravdu zásadně oslabili. Najednou, nečekat.

Protože sankce jsou sice fajn, dojem z nich ale poněkud kazí fakt, že za pokračující odběr plynu a ropy Evropská unie posílá Putinovi denně 850 milionů dolarů. Denně. Utnout tenhle penězovod by znamenalo zásadně snížit Putinovy možnosti financování války a Rusko zároveň rychle dostat do bankrotu, což rozebíráme v jednom z textů v tomto vydání.

Jenže z totálního embarga na ruský plyn a ropu už je ohraný evergreen, kterému sice všichni teoreticky rozumí, ale jen málokomu z evropských lídrů se do něj chce. Odvaha chybí, v čele „klubu poseroutků“ stojí německý kancléř Olaf Scholz. Třeba Litva už odvážně ruský plyn utnula, ale jinak slyšíme pořád dokola opatrná vyjádření, že postupně, hlavně ne naráz. Proč? Protože bychom to ekonomicky pocítili.

Pochopitelně, pocítili. Ale co je snížení komfortu či životní úrovně vedle děsivého utrpení, kterému čelí Rusy drancovaná Ukrajina? Pokles životní úrovně versus vraždění. Rozdíl jistě cítíte.

Od politiků slýcháme, že Ukrajina bojuje za celý demokratický svět. Tedy i za nás. Proto je vedle dodávek zbraní a další pomoci Ukrajincům nanejvýš žádoucí použít proti Rusku i veškeré ekonomické páky, kterými Západ disponuje. Všechny. Okamžitě. Bez dalšího otálení. Putin hraje vabank a ničemu jinému než síle nerozumí. Použijme tedy sílu ekonomickou v plném rozsahu. Krájením do dílčích sankčních balíčků ji rozmělňujeme, což způsobuje protahování války. Výsledná cena pak bude pro všechny strany, včetně Západu, mnohem vyšší.