Konec dobrých časů

Člověk často pozná, jak dobře se měl, až když to skončí. A to platí i pro největší evropskou ekonomiku – Německo. Země dlouho těžila ze dvou překrývajících se trendů: demografické dividendy z 80. let a následně i stabilní bezpečnostní situace od roku 1990.

Věkové složení německého obyvatelstva bylo mimořádně příznivé, což značně posílilo produkční schopnosti německého hospodářství. A jelikož se navíc zdálo, že po skončení studené války k žádné vnější hrozbě nedojde, stále méně vládních výdajů plynulo do obrany, přičemž tyto prostředky bylo možné vynaložit na jiné účely. Oba tyto faktory se však rychle vyčerpávají a budou mít zásadní dopad na výkonnost německého hospodářství i stav veřejných financí největší evropské ekonomiky.

Vyprázdněné sklady

Začněme s bezpečnostní situací. V dobách studené války vynakládala spolková vláda na armádu, zbraně i vojenské základny značné finanční prostředky. Mezi 50. a 80. lety 20. století se výdaje na obranu pohybovaly mezi třemi až pěti procenty německého hospodářského výkonu (HDP). Po roce 1990 začal tento podíl rychle klesat. V roce 1993 to bylo již méně než dvě procenta a na přelomu tisíciletí spadly investice do armády pod 1,5 procenta HDP.

Nelze se divit. Německý ministr zahraničí Klaus Kinkel v roce 1997 na zasedání zemí G7 prohlásil: „Jsme obklopeni jen přáteli.“ A jelikož byl ve stejném roce v Paříži podepsán dokument Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací, mohl i dodat: „S dohodou mezi NATO a Ruskem a smlouvou o partnerství a spolupráci s EU jsme na cestě k mírové, nerozdělené a demokratické Evropě – k Evropě s Ruskem.“  Německo odzbrojovalo bez ohledu na to, která strana byla v tu chvíli u moci. Ať už byl kancléřem Helmut Kohl, Gerhard Schröder, nebo Angela Merkelová, tak vojáků, kasáren i zásob zbraní a munice neustále ubývalo.

Na armádě šetřily i ostatní státy. Ale v dalších dvou velkých západoevropských zemích – Francii a Velké Británii – zůstal rozpočet na obranu na výrazně vyšších úrovních. A to jak relativně, tedy měřeno procentem HDP, tak i v absolutní výši. Například v roce 2010 Britové nasypali do armády asi 64, Francouzi 52, ale Němci jen 43 miliard dolarů. Německá mírová dividenda, tedy úspora na obranných výdajích od roku 1990, dosahuje podle studie zveřejněné Institutem pro německou ekonomiku IW výše přibližně 400 miliard eur.

Nízké výdaje

Mimochodem balíček ve výši 100 mi­liard eur oznámený kancléřem Olafem Scholzem bezprostředně po ruském útoku na Ukrajinu měl prozatím spíše malý efekt. Podle finančního plánu spolkové vlády přiteče v aktuálním roce do výstroje ozbrojených sil pouze 8,5 miliardy ze „zvláštního fondu bundeswehru“. Jistě, větší objednávky zbraní vyžadují nějakou dobu, očekává se, že výdaje v příštích letech postupně porostou. Ale již nyní je zřejmé, že těch 100 miliard eur nebude ani zdaleka stačit, aby se německá armáda dostala na potřebnou úroveň.

Válka na Ukrajině vyčerpává sklady zbraní a munice na celém Západě. A to obzvláště platí pro bundeswehr, který je po letech šetření vybaven opravdu mizerně. Německé armádě chybí jak munice, tak samotné zbraně. Ministr obrany Boris Pistorius prohlásil během nedávné návštěvy základny 21. obrněné brigády 1. obrněné divize v Augustdorfu v Severním Porýní-Vestfálsku, že se „rozhodně postaví za to“, aby nahradil 14 tanků Leopard 2, které mají být na Ukrajinu dodány ze zásob bundeswehru. Ale to chvíli potrvá.

Aby zbrojní průmysl uspokojil poptávku, musí rychle rozšířit své kapacity. Nicméně němečtí výrobci zbraní se specializují především na dodávky pro letectvo, Ukrajina přitom nutně potřebuje munici a obrněná vozidla. Navíc s ohledem na celkově eskalující geopolitickou situaci se západní Evropa dozbrojení rozhodně nevyhne. Zbrojovky ovšem významně navýší výrobu pouze tehdy, budou-li moct počítat s dlouhodobými zárukami na nákup od bundeswehru a dalších armád NATO. To vše bude extrémně drahé.

Pro představu deficitu na straně německých vojenských výdajů uveďme, že loňský rozpočet německého ministerstva obrany činil 50,4 miliardy eur. Pokud by ale země měla vydávat na obranu stejně jako během studené války, dnes by byly nutné výdaje ve výši 150 miliard eur. Každoročně. Tedy hrubým přepočtem asi trojnásobek.

Německý finanční plán do roku 2026 však počítá s ročními přírůstky výdajů na obranu pouze kolem tří miliard eur. Je zřejmé, že Německo bude muset své výdaje razantně zvýšit. Jelikož válka na Ukrajině pokračuje a konec ruské (a čínské) rozpínavosti je v nedohlednu, bylo by hloupé předpokládat, že se poklidná situace z posledních 30 let brzy vrátí. Svou mírovou dividendu tedy Německo spotřebovalo. Náklady na bezpečnost země se opět zvyšují a je třeba je zafinancovat.

Společnost starců

Bohužel se konec mírové dividendy v případě Německa kryje s významným zhoršením demografického vývoje v posledních desetiletích. A to nadále zvyšuje tlak na veřejné finance a blahobyt obyvatel spolkové republiky. Dosud příznivá demografická situace se postupně mění v pasivum. Obecně lze konstatovat, že společnosti se těší zvláště příznivým podmínkám, když porodnost klesá, ale účinky stárnutí populace se ještě nepromítají do nárůstu počtu seniorů. V této fázi se zvyšuje podíl občanů v aktivním věku oproti věkovým skupinám, které musí stát financovat – tedy důchodce, děti a mládež. Takto vzniká jakási demografická dividenda a dotčené země mohou dosáhnout rychlého růstu prosperity. Tento efekt je jasně viditelný v případě Číny jako důsledek státem prosazované politiky jednoho dítěte, nyní se tam ale situace obrací. Naopak Indie se chystá vstoupit do této dynamické fáze a v nadcházejících desetiletích by se míra blahobytu jejích obyvatel mohla značně zvýšit.

Německo svého demografického optima dosáhlo již v 90. letech, kdy takzvaný index závislosti – podíl pracovně neaktivních osob (tedy dětí, mládeže a důchodců) v poměru k populaci ve věku mezi 20 a 64 lety – klesl na nejnižší úroveň. Od té doby se index závislosti zvýšil, ale zatím jen mírně. Ovšem v příštích dvanácti letech se německá demografická situace značně zhorší. S tím, jak populačně silné ročníky narozené v 50. a 60. letech dosáh­-

nou důchodového věku, index závislosti rychle poroste. Nyní dosahuje hodnoty necelých 56 procent (údaj za rok 2021). Do poloviny příštího desetiletí se zvýší o deset až patnáct procentních bodů.

To vše omezí rozvoj ekonomiky, která bude trpět nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. A zároveň masivně zatěžovat veřejné finance. Už nyní je to patrné na německém rozpočtu – stále roste objem důchodů financovaný pomocí daní a zadlužení. Loni to bylo 81 miliard eur, v roce 2026 už to bude téměř 100 miliard a do dalších let ještě více.

Masivní odchody do důchodu ještě prohloubí nedostatek pracovních sil, který již nyní postihuje soukromý i veřejný sektor. Pro představu: do roku 2036 dosáhne důchodového věku téměř 13 milionů Němců, což je kolem 30 procent dnešní pracovní síly. Jen v roce 2023 poklesne počet německých pracovníků o 400 tisíc osob, jak předpovídá Institut pro výzkum pracovního trhu a zaměstnanosti. Tomu, že nedostatek lidí nemá ještě horší vliv na německé hospodářství, napomáhá imigrace. Ale ta sama o sobě nezastaví klesající demografický trend v dlouhodobém horizontu, natož aby kompenzovala ztrátu znalostí a zkušeností, kterým bude Německo čelit ve 20. a 30. letech tohoto století.

Vražedná kombinace

Nutnost nárůstu výdajů na bezpečnostní politiku a zvětšující se podíl starých neproduktivních obyvatel představují obrovskou zátěž pro německou ekonomiku i společnost obecně. Profesor ekonomicko-politické žurnalistiky na Technické univerzitě v Dortmundu Henrik Müller volá po racionální politické debatě na tato témata. Zejména upozorňuje, že pokud se prodlužuje doba dožití, je třeba odcházet do důchodu později.

V Německu je však trend zatím spíše opačný. Například v roce 2021 odešla více než polovina osob do důchodu před dosažením věku 65 let, zvolila tedy předčasný důchod i za cenu snížené penze.

Kvůli úbytku pracovní síly i deficitu důchodového systému se německá vláda rozhodla důchodový věk postupně zvýšit – do roku 2031 na 67 let. Ale další nárůst němečtí politici zatím nepřipouští. „Ještě další zvyšování důchodového věku na 69, 70 nebo 75 let je špatné a nespravedlivé, protože by to znamenalo skutečné snížení důchodu pro mnoho lidí, kteří prostě nemohou tak dlouho pracovat,“ řekl v prosinci spolkový ministr práce Hubertus Heil s tím, že řešení nedostatku pracovních sil vidí v mnohem kvalifikovanější imigraci.

A není jediný, kdo volá po větším přílivu gastarbeiterů. Například předseda představenstva Spolkového úřadu práce Detlef Scheele již v roce 2021 tvrdil, že Německo potřebuje každoročně přijmout přibližně 400 tisíc přistěhovalců. A nemá jít o azyl, ale o cílenou imigraci, která má zaplnit mezery na trhu práce. „Od ošetřovatelů přes techniky až po logistiky a akademiky: všude bude nedostatek kvalifikovaných pracovníků,“ řekl tehdy Scheele listu Süddeutsche Zeitung.

Debata je nutná i v oblasti obrany. Zde již uvedený profesor Müller navrhuje celoevropské řešení. „Pro EU jako celek by bylo mnohem lepší, kdyby byly členské státy ochotny spojit své ozbrojené síly a konsolidovat obranný průmysl. Zvýšení efektivity, které lze očekávat od evropského řešení, by mohlo být působivé,“ napsal Müller ve své glose pro časopis Manager Magazin.