Korunovační klenoty? Na náhradní díly
Vyloupit Louvre nebylo až tak obtížné. Zpeněžit úlovek, byť jen za zlomek ceny, bude mnohem těžší.
Ukradli šperky nedozírné historické hodnoty, které si francouzská vláda „technicky“ cení na 88 milionů eur, v přepočtu přes dvě miliardy korun. Podle znalců by za ně – rozebrané na kameny a drahé kovy – na černém trhu mohli dostat třeba jen desetinu zmiňované částky. Lupiči, kteří pronikli do nepříliš dobře hlídaného Louvru a ze dvou vitrín si odnesli osm šperků, jež jsou považovány za součást francouzských korunovačních klenotů, mají před sebou těžký úkol. Zmonetizovat svou krádež. Tedy pokud by zůstali na svobodě.
Podle kusých informací z posledních dní se francouzská policie tváří, že hlavní organizátory krádeže už má pod zámkem. Ukradené šperky ale ve vitrínách Louvru stále chybí. Možná je francouzská policie už má. Možná je najde. Anebo skončí v soukolí černého trhu s kradenými šperky, kde se historické exponáty promění v anonymní kousky zlata či drahých kamenů. Tak totiž trh s kradeným zbožím v časech vysokých cen zlata funguje.
Jak provést loupež století?
Před 114 lety to vlastně nebylo až tak těžké. Bývalý řemeslník Louvru (čistil rámy obrazů) Vincenzo Peruggia zůstal v galerii přes noc a Monu Lisu odnesl ráno pod pláštěm. Dva roky trvalo, než se nejslavnější obraz světa vrátil na své místo. Ani 19. října 2025 to vlastně nebylo o moc sofistikovanější. Čtveřice lupičů maskovaná jako dělníci si k balkónu Apollonovy galerie přistavila žebřík, vlámala se skrze okno dovnitř a během sedmiminutové akce si z Louvru odnesla (některé) francouzské korunovační klenoty a královské šperky z 18. a 19. století včetně třeba takzvaných Hortenziiných diamantů. Za sedm minut bylo po krádeži a uháněli si to pryč na přichystaných skútrech.
V dalších hodinách, kdy média zprávu servírovala Francouzům k nedělnímu obědu, pak „celá země“ zažívala šok. Francouzská policie okamžitě začala pátrat s plným nasazením, nalezení lupičů a jejich kořisti se stalo národní prioritou. O tři týdny později by tak podle vyšetřovatelů měli být již dva pachatelé za mřížemi a smyčka se má stahovat i kolem zbylých dvou. Prý jde o lokální zlodějíčky z chudého severního předměstí Paříže Seine-Saint-Denis, kteří během své akce udělali řadu chyb a zanechali spoustu stop. Odborníci je neváhají označit termínem amatéři. O osudu ukradených klenotů však bližší informace zatím nejsou.
Prodat. O to běží
„Všichni v oboru o tom teď mluví,“ nezastíral v rozhovoru pro The Wall Street Journal nejžhavější téma konce října Robert Wittman, který v minulosti vyšetřoval umělecké loupeže s odznakem FBI a nyní provozuje vlastní agenturu vyhledávající ukradená umělecká díla. Podle Wittmanových znalostí a know-how získaného v dobách působení v FBI by šperky měly s nejvyšší pravděpodobností zamířit do podzemní globální sítě pro obchod s ukradeným uměním, kde se ročně zobchodují předměty odhadem v hodnotě vyšších jednotek miliard dolarů. Ilegální řetězec tvoří podniky od diamantových dílen v Dubaji a Dillí přes klenotnictví v New Yorku, Antverpách a Tel Avivu až po starožitnictví v Londýně či Los Angeles. Podle FBI se jen v USA ročně oficiálně zaznamená škoda v krádežích šperků za více než 1,2 mi- liardy dolarů. A toto ukradené zlato a diamanty pak co nejrychleji míří ke klenotníkům na černém trhu, kteří jsou svolní – za svůj díl odměny – větší drahokamy přebrousit a přetvořit na menší, nevystopovatelné, které lze prodat kdekoli. Přesně do takových struktur, domnívá se Wittman, by měla zamířit i kořist „čtyřky z Louvru“. Pokud tedy francouzská policie nebude rychlejší. Podle expertů navíc krádež v Louvru zapadá do trendu posledních let v západní Evropě, který reflektuje zvyšující se cenu žlutého kovu. „Pokušení zlodějů ukrást z muzeí cokoli, co se leskne, roste ve chvíli, kdy lze zlato prodat za více než 4 000 dolarů za (trojskou) unci,“ komentoval 60procentní růst ceny drahého kovu a jeho konsekvence Tobias Kormind, generální ředitel online klenotnictví 77 Diamonds.
Tuto teorii potvrzuje i obvinění, které v půli října padlo ve Francii, kde prokuratura vyšetřuje podezřelou původem z Číny v souvislosti s krádeží zlatých nugetů v celkovém objemu více než šesti kilogramů z pařížského Národního přírodovědného muzea. Na začátku roku zase zmizela zlatá helma a tři náramky ze stejného kovu z muzea Drents v nizozemském Assenu a v říjnu britské Národní muzeum ve Walesu oznámilo, že v jeho depozitáři došlo k loupeži zlatých šperků z doby bronzové. Statistiky naznačují zvyšující se počet skupin, jež se na krádeže zlatých předmětů/ šperků k tavení specializují. Mezi nejznámější se vypracoval z Balkánu vycházející zločinecký gang Pink Panther, jehož členové do svých akcí zapojují i zbraně, paruky nebo protetické masky a v Evropě i v Asii stojí za desítkami krádeží šperků v hodnotě stovek milionů dolarů za několik posledních let. V Louvru se zřejmě realizovali nováčci, a i přes svou nezkušenost dokázali uspět. Protože vykrást Louvre vlastně není tak těžké.
Zabezpečení? Nic moc. Pojištění? Nikoli
Jak se ukazuje, na to, jakými poklady je Louvre naplněn, jeho bezpečnost poněkud pokulhává. Samotné muzeum přiznalo, že jen zhruba tři čtvrtiny sbírek jsou pokryté bezpečnostními kamerami a o nejmodernějších bezpečnostních technologiích si pařížští kurátoři mohou nechat zdát. Ředitelka instituce Laurence des Carsová na tato fakta upozorňovala již na začátku roku, kdy diplomaticky hovořila v souvislosti s bezpečnostním systémem o „znepokojivé míře zastaralosti“, ale v napjatém francouzském státním rozpočtu se zdroje na lepší zabezpečení zjevně nenašly. Francouzi na sociálních sítích i novináři ve veřejném prostoru ve velkém vtipkují, že od Louvru patnáct minut vzdálené šperkařské butiky Cartier nebo Van Cleef & Arpels mají násobně lepší zabezpečení než Venuše Mélská nebo korunovační klenoty Ludvíka XV. Ostatně, co se týká okamžitého průniku krádeže do veřejného povědomí, outfit lupičů v podobě reflexních vest se stal jednoznačným kostýmním lídrem letošního Halloweenu.
A poslední šok, alespoň mezi neodbornou veřejností, pak způsobila informace, že ukradené klenoty nebyly komerčně pojištěny. Francouzské ministerstvo kultury v reakci na mediální dotazy uvedlo, že země nezíská žádnou náhradu související s odcizením předmětů, které mají neocenitelnou kulturní a historickou hodnotu.
„Stát v případě umístění sbírek v stálé expozici Louvru bere riziko pojištění na sebe,“ konstatoval pro deník Le Parisien mluvčí ministerstva kultury Yanis Tabyaoui Thibert a dodal, že ministerstvo tímto reflektuje „potenciální vysoké náklady při relativně nízkém objemu incidentů“. Deníkem Financial Times oslovený expert prohlásil, že Louvre a Elysejský palác v podstatě nemají alternativu k možnosti nechat riziko na Francii.
„Pro instituci, jako je Louvre, je v podstatě nemožné její sbírku pojistit,“ vysvětlil vedoucí oddělení výtvarného umění v pojišťovacím domě Marsh Charlie Horrell s tím, že globální objem hodnoty kryté komerčním pojištěním (využívané především soukromými galeriemi) je zhruba čtyři miliardy dolarů (asi 84 miliard korun). Přičemž pokud experty vůbec lze dotlačit k nějakému explicitnímu odhadu hodnoty sbírky, jež obsahuje i poklady nevyčíslitelné hodnoty jako da Vinciho Monu Lisu či Velkou sfingu z Tanisu, začínají někde okolo desetinásobku výše zmíněného objemu komerčním pojištěním krytého umění.
Pojistit sbírku Louvru v celé její šířce je tak v podstatě nemožné. Stejně jako nebylo možné (nebo spíše finančně nereálné) mít pojištěnou pařížskou katedrálu Notre-Dame, která před šesti lety vyhořela. Na její rekonstrukci v celkové hodnotě 840 milionů eur (přes 20 miliard korun) se nicméně podíleli především soukromí dárci. Nahradit šperky ukradené z Louvru bude asi mnohem komplikovanější.
