Kožíšek jako nový…
Kožešina je jedním z nejekologičtějších a nejudržitelnějších materiálů k výrobě oděvů vůbec. A i když máme rádi zvířata, doufáme, že v našem šatníku zůstane.
Věděli jste, že kožešiny nosili pralidé už před 120 tisíci lety? Tehdy je ve svých prostorných jeskyních zavěšovali na ramínka z větví a pravidelně pročesávali usušenými pacičkami zakončenými ostrými drápky. Že tomu nevěříte? Inu, my zase nevěříme tomu, že novodobé napodobeniny z umělých vláken jsou ekologičtější a udržitelnější než pravá kožešina.
Možná vás překvapí, že kožešina coby statusový symbol není novodobou záležitostí. Takové leopardí „pončo“ totiž nosili už vysoce postavení staří Egypťané. Ve středověku pak panovníci vydávali zákony, které neurozeným lidem zakazovaly nosit určité druhy oblečení, materiálů i barev. To se samozřejmě týkalo i kožešin, které byly vyhrazené pouze šlechtě. V Anglii se mezi královské kožešiny řadila srst kuny, veverky, leoparda a geparda. Do všeobecného povědomí pak vstoupil hranostaj, známý jako hermelín. Střední vrstvy nosily kožešiny z lišek, zajíců a bobrů, chudina pak srst koz, vlků a ovcí.
Jak se pravidla uvolňovala a lidstvo bohatlo a rozrůstalo se, začal postupně klesat počet volně žijících kožešinových zvířat, což rozhodně nebylo dobře. V 19. století se poptávka po bobří srsti dokonce zvýšila do té míry, že v Evropě bobři skoro vymizeli a jejich kožešina se musela dovážet z Ameriky. Tehdy se z ní totiž vyráběly cylindry, civilní a vojenské pokrývky hlavy a především pánské kožichy. Ty hřály polární badatele a pánové je rádi nosili i při řízení automobilu – většina vozů totiž byla až do 20. let otevřená a i při zatažení tenké kožené střechy byla v autě bez topení velká zima.
Módní časopisy z konce 19. století uvádějí jako jedinou přijatelnou kožešinu pro pohřby a období smutku persián neboli astrachán. Jde o srst velmi mladých jehňat karakulské ovce s charakteristickými kudrlinkami, která byla ještě donedávna oblíbená také u mužů. Za opravdový luxus se pak považovala ta z nenarozených jehňat, z čehož se ovšem svírá hrdlo i zastáncům pravých kožešin…
Tou dobou už sice kožešina byla žádaným módním zbožím, ale pořád se nosila především pro zahřátí, dokonce i na doma. A stejně jako za dob královských, i v první polovině 20. století hrál druh kožešiny důležitou roli coby ukazatel sociální vrstvy. Kožešina začala být – až na „funkční“ kožichy do zimy, automobilistů a polárníků – téměř výhradně ženskou záležitostí. Zatímco pánové nosili „hrubé“ kožichy z bobra, vačice či vydry, u dam převládala jemná srst drobných zvířat jako norek či kuna.
Doba aktivistická
V 70. letech nastal vzestup módního průmyslu. Vznikla řada luxusních značek, u nichž se kožešinou rozhodně nešetřilo. Jinak řečeno se drahocenným materiálem prostě a jednoduše začalo plýtvat. Lidé již v zimě nemrzli a luxusní extrémně drahé kožešinové kousky si ve velkém kupovali především pro efekt. Na sezonu, maximálně na dvě. Významnou roli v té době sehrála organizace International Fur Federation, jež zakázala používat kožešiny některých ohrožených druhů. Týkalo se to lemurů, ocelotů, leopardů, jaguárů, gepardů a černého i polárního medvěda. Nebýt jich, dnes už nejspíš tyto druhy nepotkáme ani v zoo.
V osmdesátkách se však z boje za práva zvířat stal doslova novodobý hon na čarodějnice. V této pozici se ocitli majitelé kožešinových farem, kterým aktivisté vnikali na pozemky a vypouštěli zvířata z klecí. Ve městech pak číhali na lidi nosící kožichy a za pokřiku „kožešina je vražda“ je polévali barvou.
Jednou z prvních zemí, která podlehla jejich tlaku a přišla s úplným zákazem chovu kožešinových zvířat, byla v roce 1999 Velká Británie. Problém to však rozhodně nevyřešilo, neboť módní značky začaly chlupaté polotovary nakupovat jinde – v kontinentální Evropě, nebo dokonce v Asii, kde toto odvětví následně začalo nabírat na síle. Bohužel pro chovná zvířata.
O necelých dvacet let později to opět byli Britové, kdo přišel s další snahou o změnu kožešinové politiky. Psal se rok 2018, když British Fashion Council zakázal kožešiny na londýnském fashion weeku. Tou dobou šlo o velmi rezonující téma, jehož se samozřejmě chytla i řada módních značek mimo Británii. Prada, Gucci, Versace nebo třeba Michael Kors. Ti všichni ze svých kolekcí kožešinu vyškrtli. Ne snad, že by jejich majitelé náhle prozřeli, ale v rámci nálady ve společnosti vyšli zákazníkovi vstříc. Asi nikoho nepřekvapí, že slova o ochraně trpících zvířat tady skutečně byla jen marketingovým tahem, jelikož oblečení a doplňků z kůže se tito giganti se zisky v milionech eur ročně rozhodně vzdát nechtěli.
Není ekologie jako ekologie
V současnosti jsou v celém západním světě kožešiny v absolutní nemilosti a hlas ochránců zvířat stále sílí. Možná to souvisí s moderním způsobem života, přílišným blahobytem a odtržením lidstva od přírody. Moderní společnost žije ve sterilních městech a zejména mladá generace často vůbec netuší, co krásně růžovému plátku masa v plastové vaničce předchází. Když pak zjistí, jak fungují jatka, jsou zděšeni a horlivě upozorňují na poměry, v nichž se zvířata chovají. Nejvíc to přitom odnášejí právě kožešiny, které dnes často vnímáme jako snobské a přebytečné.
U nás byly kožešinové farmy zákonem zakázány v roce 2019. Přitom podle statistik žilo v Česku v roce 2017 více než 24 milionů kusů skotu, prasat, ovcí, koz a drůbeže, proti kterým stálo jen zhruba 20 tisíc zvířat chovaných pro kožešinu. Vyvstává tedy otázka – v čem byla tato zvířata lepší? Možná v marketingové kampani, která sice navenek působí idylicky, ale uvnitř má vážné trhliny. Přemýšlejte – až příště na české vsi zase potkáte auto s amplionem, ze kterého se ozývá: „Vykupujeme kůže, kožky!“ Co vás napadne? Vylijete na něj plechovku barvy?
Samozřejmě můžete, máte právo nesouhlasit. A můžete si pořídit polyesterový kožíšek z některého řetězce nebo jeho dražší variantu z „uvědomělých“ luxusních módních značek. Měli byste si však zároveň uvědomit, že kvalitní nadčasový kožich z králíka, ovce či beránka (ano, jde to i ze zvířat určených ke konzumaci) bude (pokud zvolíte nadčasový střih) úspěšně hřát i potomky vašich potomků. Oproti tomu plstnatý kožich z umělého vlákna, jenž ve tmě jiskří, nebudete chtít po pár týdnech nosit ani vy. A až ho odvezou na skládku, v půdě se bude rozkládat stovky let.
