Kult Scarpa

Narodil se v Benátkách a téměř celý svůj život zůstal tomuto severoitalskému městu věrný. Po dětství stráveném ve Vicenze se ve 13 letech vrátil zpět „na lagunu“, kde začal studovat na Akademii výtvarných umění. Přitahovala ho především architektura, ve které nakonec dosáhl titulu profesora, a během svého nejproduktivnějšího tvůrčího období předával zkušenosti novým generacím. Z Carla Scarpy (1906–1978) se od té doby stal kult. Jeho tvorba je skrz naskrz moderní, přesto hluboko zakotvena v italské historii. I proto je jeho dílo obdivované architekty z celého světa. Ve zlaté kleci benátské historie dokázal transformací tamních památek povýšit architekturu na umění, a tím se přiblížit takovým italským mistrům, jako byli Michelangelo, Borromini nebo Palladio.

Sklářské začátky

I úplné začátky Scarpovy kariéry jsou spojené právě s Benátkami, a to zejména s jednou z jejich bytostně typických uměleckých a řemeslných disciplín. K designu skla se Scarpa dostal už kolem roku 1926, kdy začal pracovat v dílně MVM Cappellin. O šest let později přešel na pozvání Paola Veniniho na post kreativního konzultanta výroby v jeho slavné sklárně. Legendární sklo z ostrova Murano architekt zpracovával do mnoha nečekaných podob, rafinovaně využíval tradičních technik a navrhoval radikálně moderní formy, a to jak v souvislosti s tvarem, tak barvou. Vznikaly prosté a zároveň organické tvary, ztepilé architektonické formy, v nichž se podobně jako ve Scarpově pozdější architektuře spojil odkaz klasické italské kultury s novým výtvarným tvaroslovím.

Jeho spolupráce s Veninim a mistry skláři trvala až do roku 1947, kdy se Scarpa vrhl s veškerým svým nasazením výhradně na architekturu a příležitostně design nábytku.

Nejenom benátské rekonstrukce

Během čtyřicátých a padesátých let se Carlo Scarpa začal s neobyčejným citem pro historické prostředí Benátek, ale i jiných historických lokalit, v nichž tvořil, naplno věnovat architektuře. Žádný jiný moderní architekt to neuměl s takovou elegancí a bravurou jako on. Zaměřil se především na rekonstrukce starých paláců, jež transformoval ve veřejnosti přístupné umělecké galerie, vzdělávací nadace i komerční prostory. Pokaždé pracoval s neobyčejným důrazem na detail, mistrovské řemeslné provedení a se specifickým citem propojit staré s novým. Mezi jeho klasické realizace, v nichž moderním způsobem „adjustoval“ umělecké artefakty v historických prostorách, patří Museo Correr v Benátkách (1952–1960), Gallerie dell’Accademia tamtéž (1945–1959), Galleria Regionale di Sicilia v Palermu (1953–1954), muzeum klasicistního sochaře Canovy v Possagnu (1955–1957) nebo Museo di Castelvecchio ve Veroně (1956–1964). Scarpa se stal mistrem muzeálních expozic a jejich historických adaptací.

Jak už bylo řečeno, s historií pracoval ve většině svých projektů, především v dalších skvostných interiérech v Benátkách. Například v prostorách renesančního paláce Querini, v němž sídlí Fondazione Querini Stampalia (1961–1963), zase využil mohutné kusy kamene a do historické schránky implementoval sochařsky formované interiérové objemy z tradičních materiálů – travertinu, mramoru nebo skleněnou benátskou mozaiku. V podobném duchu se nese také showroom pro značku Olivetti na náměstí sv. Marka. Scarpa ho navrhl v roce 1958 jako jeden z mnoha originálních obchodů tohoto kultovního výrobce psacích strojů a počítačů. Dramatický dvoupatrový prostor je definovaný kombinací mramoru, skleněné mozaiky, mosazných detailů a mahagonového obložení. Dominantní centrální schodiště je ztvárněné jako monumentální sochařská plastika. Psací stroje Olivetti byly v tomto noblesním prostředí symbolicky povýšeny na umělecké artefakty, což jim jen přidalo na proslulosti.

Jedním z vůbec nejpozoruhodnějších Scarpových interiérů v Benátkách je ovšem slavnostní sál v budově univerzity Ca’ Foscari. V roce 1936 byl univerzitou poprvé požádán, aby rekonstruoval některé části paláce, včetně hlavního reprezentativního sálu, do něhož vestavěl tribunu na sezení. O 20 let později oslovili Scarpu znovu, aby hlavní sál proměnil v přednáškovou místnost. Architekt odstranil svou studentskou tribunu a navrhl prosklenou stěnu, tzv. boiserie, s použitím části stejného dřeva, z jakého byla zkonstruována ve třicátých letech tribuna. Dokonalým způsobem tak transformoval vlastní dřívější realizaci a recykloval její materiál do nové podoby, definované především dřevěnými pilíři tvořícími zmíněnou prosklenou stěnu. Součástí interiéru jsou také dřevěné židle z lepených profilů a fresky od malířů Maria Sironiho a Maria De Luigiho.

Tragédie i skandály

S Carlem Scarpou se pojí také životní tragédie jeho přítele, studenta a výjimečného architekta Angela Masieriho. Ten byl stejně jako Scarpa obrovským fanouškem tvorby amerického architekta Franka Lloyda Wrighta, a tak se za ním rozhodl vydat do Spojených států. Masieriho sen o setkání s Wrightem se však v roce 1952 proměnil v tragédii. Italský architekt zemřel při automobilové nehodě a se slavnějším kolegou se setkat nestihl. Ale ještě před tím, než se do USA vypravil, začal v Udine pracovat na designu domu Casa Romanelli, který se stal jeho posledním, nedokončeným projektem. Jedná se o mistrovské dílo italského modernismu a ve své architektuře symbolicky připomíná Masieriho tragický příběh.

Po jeho smrti ho v roce 1955 dokončili jeho přátelé Carlo Scarpa a Bruno Morasutti, a vznikla tak symbióza tří velkých italských architektů. Scarpa doplnil dům o rafinované detaily, včetně barevných zašupovacích dveří, mosazného kování i dalších výtvarných detailů. Morasutti navrhl vestavěný nábytek, který dodnes dominuje obývacímu pokoji. Smutný příběh Angela Masieriho měl další dohru, jež zdaleka přesahuje osobní rozměr této tragédie. Jeho manželka Savina a Carlo Scarpa totiž pověřili amerického architekta Wrighta, aby pro původní benátskou parcelu, kde měl stát navrhovaný dům pro Masieriho rodinu, postavil rezidenční a studijní středisko pro studenty architektury, tzv. Masieri Fondazione. Wrighta projekt velmi zaujal a okamžitě vytvořil několik náčrtů veskrze moderní městské stavby, která byla v detailech a dekoru inspirovaná historickou zástavbou Benátek, ale také neobyčejným citem Scarpovy architektury. Jeho návrh bohužel nebyl nikdy realizován a stal se důvodem k jednomu z největších sporů v debatě o zachování historického prostředí a architektury v Benátkách.

Kritické ohlasy konzervativců, včetně historika umění Bernarda Berensona, nebo dokonce amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, a také velký nátlak Benátské turistické komise se postaraly o to, aby byl Wrightův projekt zamítnut. O 14 let později nakonec zvítězila Scarpova verze projektu. Stavba, která patří mezi jeho pozdní díla, se dokončila až pět let po jeho smrti v roce 1983.

Zapomenutý dům

Ještě před pár lety o Casa Tabarelli v Cornaianu nedaleko Bolzana téměř nikdo nevěděl. Tento zapomenutý klenot Carla Scarpy a jeho asistenta Sergia Lose byl teprve nedávno znovuobjeven a publikován v některých časopisech a knihách. Scarpa ho naskicoval pro rodinu výrobce nábytku a distributora Gianniho Tabarelliho. Poté co vytvořil hlavní myšlenku domu, musel odcestovat do Montrealu, aby navrhl instalaci pro Expo 1967, a projekt zadal svému dlouholetému asistentovi Losovi, který i po Scarpově smrti dokončoval některé jeho projekty. Architekti se přímo inspirovali kaskádovými formami okolních vinic a navrhli jednopodlažní stavbu s řadou vzájemně propojených střešních plošin, přirozeně zapadajících do terénu. Diskrétní dům se skromným vchodem, který je nyní skrytý za kamennými zdmi a bujnou vegetací, se ve své velkorysosti otevírá v interiéru. Prostornému obývacímu pokoji dominuje krb a barevný abstraktní strop, který se zalamuje podobně jako okolní svahy.

Celek i detaily představují inteligentní kreativní mistrovská díla Carla Scarpy, jenž se v některých jedinečných sochařských prvcích jeví spíše jako umělec a sochař než jako architekt. Barevná vstupní brána z ortogonálních kovových tyčí, ocelová abstraktní kinetická plastika nebo posuvná stěna s pohyblivými panely v geometrickém dekoru jsou jen některá z děl, která mistrně spojují funkci s jemnými uměleckými formami, jež jsou pro tento jedinečný dům charakteristické. Interiér byl po dokončení v roce 1969 zařízen manželi Tabarelliovými mnoha objekty, včetně modernistických židlí Marcela Breuera a unikátního uměleckého nábytku od Meret Oppenheimové či Man Raye, který v té době vyráběla značka SpA Tabarelliho přítele Dina Gaviny. Vedle Gavinovy produkce byl interiér vybaven také dalšími unikáty, jako jsou nábytek od Alvara Aalta, výrobky legendární značky Brionvega, koberce od Sophie Taeuber- -Arpové, originální tapisérie od italského futuristy Giacoma Bally, sochy španělského sochaře Miguela Ortize Berrocala a další. Původní vybavení domu však vzalo za své před několika lety, kdy se ho rodina Tabarelliových rozhodla prodat.

Smutný konec génia

V roce 1978 se Scarpa vydal do svého oblíbeného Japonska. Dne 28. listopadu při návštěvě města Sendai ale špatně došlápl na betonových schodech a pádem z nich se vážně zranil. Po deseti dnech strávených v nemocnici svým zraněním podlehl. Do své předčasné tragické smrti však vytvořil ještě řadu pozoruhodných realizací, které definovaly zcela nové hodnoty v pojímání prostoru, historie i detailu. Jeho ikonická hrobka pro rodinu Brionových (1969–1978), která představuje svébytné architektonicko-krajinářské dílo, se dokonce nedávno objevila v nové filmové adaptaci románu Duna. Do terénu zapuštěná rezidence Ottolenghi (1974–1978) u Lago Maggiore je obytným uměleckým dílem a architektura budovy Banco Popolare (1973–1981) ve Veroně již směřuje k novým architektonickým tendencím včetně postmoderny a high-techu.

Scarpa se do povědomí architektů zapsal jako bytostný výtvarník. Na rozdíl od svých současníků jen minimálním způsobem reflektoval sociální rozměr své disciplíny a i přesto, že se stejně jako jeho kolegové podílel na obnově válkou zničené země, zaměřil se především na rekonstrukce historických paláců a jen minimálně se zabýval bytovou výstavbou nebo působením architektury na tehdejší politické klima. A právě to mu je dnes někdy vyčítáno. Zůstal zcela apolitický a architekturu chápal jako řemeslo. Díky tomu se vyprofiloval jako mistr detailu a materiálového zpracování. Architektura se v jeho případě proměnila v čistou destilovanou formu výtvarného umění. Právě z tohoto důvodu jeho tvorbu tolik obdivujeme.