Kultura čtyřky: od Smetany k profiumělci

Začíná Rok české hudby, což vždy neomylně naznačuje čtyřka na konci letopočtu. Čtyřka na konci totiž vévodí datu narození Bedřicha Smetany (1824), Leoše Janáčka (1854) nebo Josefa Suka (1874), čtyřku na konci nese i rok úmrtí globálně nejhranějšího českého skladatele, Antonína Dvořáka (1904). Nebylo tomu tak vždy. Celá tradice Roku české hudby začala v roce 1924. Tehdy teprve šest let stará Československá republika dávala najevo své sebevědomí a hrdost obrovskou oslavou sta let od narození skladatele Bedřicha Smetany. Velká národní slavnost byla přehlídkou hrdosti na hudební talent, který měl dokazovat, že ve střední Evropě nevznikl stát kulturně zanedbaný, nýbrž schopný vyrovnat se v uměleckém výkonu konkurenci rozlohou i počtem obyvatel velkých zemí, jako jsou Německo nebo Francie.

Letošní rok 2024 bude tedy Rokem české hudby už po desáté, protože válečný rok 1944 nelze vzhledem k tehdejší okupaci do série zařadit. Letošní Rok české hudby začal symbolicky novoročním koncertem České filharmonie, kterou dirigoval v současnosti světově nejproslulejší český dirigent Jakub Hrůša. Právě Hrůša – stálý hostující dirigent České filharmonie, šéfdirigent Bamberských symfoniků a za rok také umělecký šéf královské opery v londýnské Covent Garden – má být ambasadorem letošního Roku české hudby. České hudbě také přizpůsobila Filharmonie svůj zájezdní program v první třetině roku, kdy se první český orchestr podívá do Španělska, Německa či Francie a všude bude se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem hrát Dvořákovu hudbu.

Oslavy dvou set let od narození Bedřicha Smetany a také 140 let od jeho smrti budou vrcholit na jaře, a to několikrát. V rodném domě umělce v Litomyšli mohou lidé navštívit obnovený byt skladatele, na každoročním tradičním hudebním festivalu ve městě, tedy v rámci Smetanovy Litomyšle, se představí právě Jakub Hrůša s Českou filharmonií, Smetanovu symbolickou národní operu Libuši okrášlí svými jmény rodinná pěvecká dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, marketingově dnes nejproslavenější čeští pěvci doma i ve světě.

Smetana, Janáček a Dvořák

To vše jsou ale takové velké slavnosti pro domácí publikum, které netřeba přesvědčovat o velikosti hudby národních skladatelů, jejichž hudební díla či árie zdomácněly a jsou notoricky známé dokonce i mezi lidmi, kteří se o klasickou hudbu vůbec nezajímají. Z hlediska mezinárodního bude nejpřitažlivější jiná událost. Hudební festival Pražské jaro, který na počest Bedřicha Smetany začíná v den jeho smrti 12. května, zahájí letos nejlepší orchestr světa – Berlínská filharmonie. A jako obvykle se bude hrát nejhranější a ve světě nejznámější skladba Má vlast letošního dvakrát kulatého oslavence Bedřicha Smetany.

Je to pro český festival pocta hned dvojnásobná: první spočívá v tom, že ani pro první orchestr světa není tato Smetanova skladba bagatelní a bezvýznamná a stojí mu za to takové dílo nacvičit a odehrát. A potom: všichni budou velmi napjatě čekat, jak Kirill Petrenko a berlínští filharmonici Smetanovu českou národní klasiku zahrají. Má vlast se hraje na začátku Pražského jara už 78 let, obvykle se k interpretaci této skladby váže legenda o zvláštní české hudbě, kterou nejlépe hrají zase jenom Češi, protože její národní charakter je nepřeslechnutelný a ne každý muzikant je schopen ho vyslyšet a naladit se na něj. Připomíná se přitom legendární uvedení Mé vlasti po pádu komunistického režimu, na jaře roku 1990, kdy Smetanovy symfonické básně předvedl Rafael Kubelík na Staroměstském náměstí. Dirigent, který se po letech emigrace vrátil k České filharmonii, což od neopakovatelné interpretace díla nelze odpárat.

Zahraniční interpreti tuto legendu o české skladbě, kterou umějí hrát jenom Češi, ne vždy potvrzují. Když například před pár lety hrál Mou vlast Daniel Barenboim s Vídeňskými filharmoniky, byl to neuvěřitelný zážitek; oslava velké hudby, která jako by překračovala omezený český rámec, přestože si Barenboim, bez nadsázky jedna z největších žijících legend současné klasické hudby, byl velmi dobře vědom, do jaké skladby se s Vídeňskými filharmoniky pustil. „Má vlast je plná české historie, české krajiny i českých pocitů. To dílo nemá ve světě mírou svého zdravého vlastenectví obdoby,“ řekl tehdy velmi poučeně až empaticky dirigent Barenboim a dodal: „Žádný národ nemá takovou skladbu, která by byla tak přímo a pevně spjata s národem. Je to univerzum české země, české historie, českých pocitů. A není nic špatného na tom napsat vlasteneckou skladbu, česky znějící skladbu.“

Současný šéfdirigent berlínských filharmoniků Kirill Petrenko patří k milovníkům české hudby, hraje ji velmi rád a má podobně jako Barenboim cit pro její národní souvislosti, tedy pro roli této hudby v budování samostatného národního společenství. Bude tedy opravdu mimořádnou událostí Roku české hudby slyšet v Praze právě Petrenkovu interpretaci Mé vlasti. Petrenko navíc patří k velkým propagátorům české hudební kultury, zejména skladeb dalšího letošního oslavence, Dvořákova zetě Josefa Suka. Petrenko Suka hraje nejen s berlínskými filharmoniky, ale i s jinými orchestry, kde hostuje. Petrenko Suka také nahrává, což je pro českou hudbu ta nejlepší propagace i v letošním Roce české hudby.

Možná, že v malé propagaci a mezinárodním přesahu je hlavní slabina celé této akce. Jistě, spousta orchestrů bude hrát venku českou hudbu, i letos bude silný program Janáčkova operního festivalu v Brně, který přitahuje stále více zahraničních diváků a expertů, do Roku české hudby se zapojují i česká centra, kulturní pobočky ministerstva zahraničí v Evropě, Americe i Asii. Přesto se nelze zbavit jisté pochybnosti, podivného pocitu, že Rok české hudby je trochu nevyužitá příležitost, stejně jako v celku bez většího kulturního využití zůstalo loňské české předsednictví Evropské unii. Když už máme něco výjimečného, jako je specifická a originální hudba, tedy něco, o co se svět živě zajímá, co rád poslouchá, nedokážeme to dostatečně prodat.

Toto tvrzení může snadno rozporovat plán Českého centra v New Yorku, kde budou koncertovat významní čeští sólisté, od mladého klasického pěvce Petra Nekorance, který je však v USA, kde studoval, jako doma. Podobně houslista Josef Špaček. Vrcholem Roku české hudby v New Yorku bude série dvořákovských koncertů v proslulé Carnegie Hall. Dvořákova americká stopa (několik let tu učil na konzervatoři, americká zkušenost i hudba jej inspirovaly ke slavné Novosvětské, nejhranější skladbě klasické hudby, bude také tím, co Rok české hudby v USA k divákům povede. Ne všude je ale tak pestrá nabídka a přirozené vodítko pro diváky.

Také rock a výtvarné umění

Český kulturní rok 2024 nebude jen klasická hudba. Jiné hudební žánry si také přijdou na své. Česko v uplynulých desetiletích postupně vyrostlo v zemi hudebních, zejména rockových festivalů, kterých jsou od jara do podzimu desítky. I letos nabídnou známá jména, ať jsou to veteráni z Prodigy na Rock For People, kteří budou na scéně brzy už 35 let, nebo další stálice, rockový hudebník Lenny Kravitz, který vystoupí na letošních Colours of Ostrava necelé dva měsíce po svých šedesátinách. Také se po 12 letech vrátí do Prahy Bruce Springsteen – 28. května zahraje na letišti Letňany.

Česko miluje hvězdy, které zajímavým způsobem stárnou a nabízejí něco jako hudební „pozdní sběr“, i když to nemusí platit vždy. V případě Iron Maiden, Uriah Heep, Dire Straits a dalších hvězd osmdesátých let 20. století, které jezdily do Česka jako domů, by se nemuseli všichni posluchači a kritici shodnout, což je věc vkusu, trpělivosti, empatie a názoru. V případě Depeche Mode nebo Rammsteinu, kteří i letos opět do Česka přijedou, je shoda stoprocentní. Depeche Mode mají umělecky stále co říct i na novějších albech, němečtí rockoví klasici Rammstein, to je zase natolik dokonalá rocková divadelní megashow, že se proti ní těžko dá něco namítat. Zejména v zemi vesnických zábav a oblíbeného agrorocku Kabátu a dalších kapel tvrdšího zvuku.

V kulturním Česku 2024 se čeká i posun na výtvarné scéně. Národní galerie pod novým vedením Alicje Knastové stále v plné šíři neukázala, co umí, v další důležité pražské galerii, v Rudolfinu, bylo po 20 letech vyměněno vedení. Místo ředitele Petra Nedomy, kterému je třeba za těch 20 živých let pořád děkovat, přišla Julia T. Baileyová. Nová ředitelka má zkušenost mimo jiné z britského národního muzea moderního umění Tate Modern, které je známé velkou otevřeností a velmi vstřícným přístupem k návštěvníkům.

Obě české galerie jsou nastaveny v základu jinak. Národní galerie je sbírková instituce, která by měla mapovat českou výtvarnou scénu a uchovávat její díla pro příští generace, Galerie Rudolfinum kunst­hale se soustřeďuje jen na konkrétní výstavní program. Přesto bude zajímavé sledovat, jak se obě instituce budou chovat ke svým návštěvníkům, co dokážou udělat, aby do galerie chodili. Rudolfinum má oproti Národní galerii nepoměrně velkou konkurenční výhodu v tom, že díky mecenášům už řadu let nevybírá vstupné, zatímco vstupné v Národní galerie začíná být bariérou pro její návštěvu, zejména když za výtvarným uměním a jeho barvitými dějinami vyráží celá rodina.

Kdo nechce zůstávat jen v Česku a čekat mimo jiné na grafiky z Louvru, které přiveze Národní galerie, může zajet na výstavy ke 250. letům od narození ikonického malíře (nejen) německé romantiky Caspara Davida Friedricha. Jeho slavný obraz Poutník nad mořem mlhy a další díla budou k vidění nejen v Drážďanech, ale i v Berlíně. V září si lze zajet do Londýna na velkou výstavu Vincenta van Gogha.

Dva legislativní resty

Na proměnu kulturní tváře Česka budou mít letos vliv i méně viditelné události. Do připomínkového řízení se konečně dostal návrh zákona o veřejné kulturní instituci (VKI), který by měl dát novou možnost pro organizaci kulturních institucí včetně regionálních orchestrů a divadel. Zákon by měl především umožnit vy­užívání více zdrojů financování, takže by divadla a další kulturní podniky už nemusely být zcela odkázány na dotace z veřejných rozpočtů. A měl by také dát šanci dlouho­dobým plánům a projektům, protože v umění obzvlášť se jen těžko pracuje ze dne na den v rámci jednoho roku.

Ministerstvo kultury má ještě jeden legislativní rest – status profesionálního umělce. Loni se o tomto tématu přeli umělci s ministrem Martinem Baxou (ODS), který odmítal vytvořit speciální zákon a vystačil by si s novelizací současných zákonů. Umělecká veřejnost ale tvrdí, že jedině samostatný zákon o profesionálním umělci umožní minimální zajištění pracovníků v kultuře, kteří dnes nejsou ve svém povolání chráněni prakticky ničím. Na kost to odhalila covidová krize, kdy se během dne ocitly bez prostředků tisíce umělců pracujících kvůli úsporám ve výdajích na základě dohod o provedení práce. Naděje na nový zákon, který by ustavil pozici „umělec-profesio­nál“, zatím moc velké nejsou. Příběhy špičkových muzikantů či herců, kteří museli kvůli covidu pracovat u pokladny supermarketu nebo rozvážet jídlo, se tedy mohou opakovat i letos.

V roce 2024 bude naštěstí snad dost příležitostí k opačné zkušenosti, tedy ke skutečné kulturní radosti. Třeba k osobnímu objevení bohatého emocionálního světa Leoše Janáčka nebo k poznání kouzla komorních skladeb Bedřicha Smetany, který je tu možná mnohem silnější než v operách a symfonických skladbách. Když už je ten Rok české hudby, je přesně ten pravý čas. Další oficiální příležitost bude až za deset let.