Lehká a dlouhá cesta životem
Chůze, zvláště ta dlouhá, člověka fyzicky opravuje a duševně rozvíjí.
Mácha by nenapsal geniální Máj, kdyby za sebou neměl tisíce prochozených kilometrů. Charles Dickens chodil denně, především v noci. Nejlepší verše napadaly Johanna Wolfganga Goetha při chůzi v okolí Karlových Varů. Friedrich Nietzsche navštívil Mariánské Lázně především pro jejich vyhlášené lesní stezky. Americký spisovatel a filozof Henry David Thoreau chůzi věnoval slavnou esej, která po svém vydání v roce 1861 vyvedla
na dlouhé cesty tisíce čtenářů.
Nedávná studie Stanfordovy univerzity prokázala, že chůze zlepšuje kreativní myšlení. „Mezi tempem neuspěchané chůze a frekvencí našich myšlenek je patrná shoda,“ napsal Geoff Nicholson, autor knihy Ztracené umění chůze. Choďme, a svět kolem nás poznáme hlouběji a intenzivněji než doma před televizí, v autě nebo v letadle cestou do přeplněných destinací.
Psychoterapeuti doporučují chůzi i jako skvělé řešení pro takzvané vyvětrání mozku, pro jeho restart. Musí to ale být dlouhá chůze, nejlépe volnou krajinou bez civilizace, protože jedině tehdy dojde k „inhalaci nemyšlení“, což je termín, který použil český dálkový chodec Petr Kosek ve své knize Nalehko s podtitulem Jak si užít i stovky kilometrů dlouhý trek.
Vysvětlovat Čechům smysl chůze je ale stejné jako nosit sovy do Atén. Česko má totiž jednu z nejpropracovanějších a nejhustších sítí turistických cest na světě. Vedoucí oddělení ministerstva kultury pro vztahy s organizací UNESCO Dita Limová dokonce tvrdí, že by české turistické značení mělo šanci dostat se na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. S trochou nadsázky je český systém naším nejviditelnějším exportním artiklem. Setkat se s ním můžeme nejen v Česku a na Slovensku, ale také na Ukrajině, v Polsku, v rumunském Banátu, v Albánii, Gruzii nebo v Brazílii. V samotném Česku je přes 42 tisíc kilometrů značených pěších tras. Pro srovnání: přibližně stejně velké Maďarsko má 11 tisíc kilometrů značených cest a „zcestovalé“ Nizozemsko jen pět tisíc.
Jdou kamkoli, jen ne domů
Pěšky nechodí jenom turisté a sportovci. Tradice vandrování ožila relativně nedávno v německy mluvících zemích. Na cestě za zkušenostmi a prací chodí dnes po Evropě stovky mladých řemeslníků – cechovních tovaryšů, v němčině známých jako zünftiger Gesellen. Poznáte je snadno – nosí černý klobouk, manšestráky do zvonu, vestu, sako a bílou košili bez límců s černou kravatou. V ruce mají dlouhou hůl a na zádech nesou do válce sbalenou tornu. Buďto si to rázují volnou krajinou, nebo stopují někde u silnice. To jsou novodobí tovaryši, kteří oživují dávné vandrovní tradice.
Pokud se kdysi chtěl mladý člověk stát mistrem v oboru, musel se vydat na cestu. Na ní se seznamoval s řemeslnickými postupy, ale poznával také cizí kraje, města, lidi a životní styly. Řečeno moderními slovy, získával komplexní „hard and soft skills“. Vandrování vzniklo u středověkých stavitelů, kteří se stěhovali tam, kde byla práce pro větší partu řemeslníků, zejména na stavbách kostelů či šlechtických sídel. Tahle praxe se osvědčila natolik, že byla později u některých cechů ustanovena jako povinnost. Tak se z generace na generaci předávaly zkušenosti a díky „mezinárodní výměně“ zároveň vylepšovaly znalosti a dovednosti v daném oboru.
Vandrovníci putovali po celé Evropě. Dnes bychom potřebovali cestovní pas, povolení k pobytu a pracovní povolení, tehdy stačil jeden doklad – vandrovní knížka, díky níž mohli volně překračovat hranice a pracovat kdekoli. Po návratu sloužila jako doklad o absolvované praxi a zároveň i jako jakýsi „deníček“ – protože všude, kde se tovaryš zastavil, dostal do knížky od starosty razítko.
Se zrušením cechů vandrování zaniklo, ale znovu ožilo v 80. letech v Německu, kde vznikla nová cechovní sdružení pro „vandrující tovaryše“: zejména pro tesaře, ale také pokrývače, truhláře, zedníky, betonáře, loďaře, kováře, klempíře či šperkaře. Dnes se tam vydává každoročně „na zkušenou“ téměř tisícovka mladých lidí. Zhruba desetinu tvoří ženy, což je jediná moderní vymoženost oproti historické tradici.
Wanderjahre (vandr) je zapsán v UNESCO na seznamu nehmotného kulturního dědictví, což v praxi znamená, že tovaryši dodržují staré tradice. Na vandru musejí setrvat přesně tři roky a jeden den. Musejí mít tovaryšskou zkoušku (výuční list), být svobodní a bezdětní, s čistým trestním rejstříkem a pod třicet let věku. Vandrování tedy nelze zneužít k útěku před povinnostmi a zákonem. Během cesty se tovaryši nesmějí přiblížit k domovu v okruhu 50 kilometrů, nesmějí mít s sebou mobil, cestovat mohou jen pěšky, autostopem a výjimečně hromadnou dopravou.
Veškerý majetek − nářadí, oblečení, hygienické potřeby a spací pytel − nosí na zádech ve čtverci látky o rozměrech asi 80 × 80 centimetrů zvané „charlottenburger“ sbalené do podlouhlého válce. Neustále na sobě musejí mít čistý cechovní kroj s kloboukem, širokými kalhotami, sakem a vestou. Ten se sice může v detailech i barvách lišit podle profese, ale jedno mají všechny společné – osm knoflíků na vestě znamená počet hodin každodenní práce a šest knoflíků na saku počet pracovních dnů v týdnu.
Práci si domlouvají přímo na místě, přičemž bez práce nesmějí zůstat více než týden a na jednom místě nesmějí setrvat déle než půl roku. Na cestu se vydávají s pěti eury v kapse a se stejným obnosem se mají také vrátit − pracují totiž jen za stravu a nocleh, případně drobné kapesné. Po Německu vandrují také tovaryši ze skandinávských zemích zvaní naver på valsen a ve Francii zase můžete narazit na compagnons du devoir.
Nabízí se otázka, zda by se na tuhle tradiční cestu mimo domov na zkušenou, skromně a bez peněz, neměli dnes mladí lidé vydávat v daleko větší míře.
Transhumace – cesta za potravou
Na začátku léta se po celé Evropě vydávají na cestu do hor tisícovky ovcí za fyzickou pastvou a s nimi desítky lidí za pastvou duševní. Transhumance zní jako termín z oblasti sci-fi, ale pochází z latinských slov trans (přes) a humus (půda) a označuje tisíce let starý zvyk, kdy pastevci v různých ročních obdobích ženou svá stáda na dlouhé vzdálenosti za potravou. Setkáte se s ním na všech obydlených kontinentech, ovšem zatím pouze v Evropě, konkrétně v Rakousku, Itálii a Řecku, se přede dvěma lety stala transhumance součástí nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Přidat se ale chtějí i další země − Španělsko, Norsko, Rumunsko, Gruzie či Írán. I když u posledních dvou jmenovaných se cesta za pastvinami v místních jazycích nazývá úplně jinak a také úplně jinak vypadá.
Nejslavnější transhumance je ta alpská. Spočívá v tom, že se na začátku léta vyženou ovce do hor, protože v údolích začínají senoseče, které mají zajistit dostatek suchého krmiva na zimu. Ale na vysokohorských pastvinách je potravy ještě dost, navíc daleko výživnější, protože tam rostou jiné druhové směsi, je tam nižší teplota a zároveň vyšší vlhkost. Jedním z míst, odkud se v polovině června vyhánějí stáda, je jihotyrolský Schnalstal (Val Senales) v severní Itálii. Cílem jsou vysokohorské pastviny v rakouském Ötztalu.
Jak už jméno napovídá, jdou stejnými cestami, jimiž kdysi zřejmě chodil i ledový muž Ötzi. Podle posledních archeologických poznatků už za jeho doby tam lidé pásli ovce a přemísťovali se s nimi na vhodné pastviny. Jednoho dne se v ohradě na kraji vsi shromáždí se svými stády chovatelé z širokého okolí. Každý si ty své označí pomocí barvy ve spreji speciální značkou, aby – až bačové přiženou stáda na konci léta z hor – poznal ty svoje. Celý den a hlavně večer je v podstatě jedna velká sousedská slavnost, protože pro mnoho lidí ze vzdálených usedlostí je to jedna z mála příležitostí se potkat. A hned druhý den brzy ráno za úsvitu se vyráží na cestu.
Mohutné stádo, v jehož čele stojí spolehlivý „hlavní beran“, kterého vede zkušený „starý bača“, má před sebou „jen“ 45 kilometrů cesty. Ovšem náročným terénem se strmým převýšením přes několik horských průsmyků v nadmořských výškách dva až tři tisíce metrů. Cestou k prvnímu sedlu stádo ještě zmohutní díky dalším proudům ovcí z okolních horských usedlostí, kterým se nevyplatí scházet do údolí. Na sklonku prvního dne bačové vybírají nejspolehlivější berany, kteří budou sloužit jako „vůdci“, a oddělují od stád mladá jehňata a starší kusy. Ty půjdou odděleně v nejvíce opečovávaných skupinách jako poslední, za zády zdatnějších jedinců, kteří jim prošlapou cestu. A že bude co prošlapávat − před nimi jsou totiž ještě dva dny přechodů přes sněhové pláně a ledovce. Čerstvě narozená jehňátka se nosí na zádech ovčáků v dřevěných krosnách. Výstup na ledovec i následný sestup do údolí probíhá ve velmi ostrém tempu s několika málo přestávkami. Ovce se musejí co nejrychleji dostat na pastviny, protože i v červnu hrozí nenadálé sněhové bouře, které mohou zahubit stovky zvířat.
Na tuhle jedinečnou cestu se můžete vypravit i vy. Stejně jako to každoročně dělají desítky nadšenců, kteří se coby pomocníci přidávají k alpským pastevcům. Zatímco místní bačové udávají směr a honáčtí psi udržují ovce v lajně, vaším úkolem je nejen držet krok a tempo, ale hlavně se postarat o „slabší kusy“. O ty, které potká nějaký problém, třeba když se jim na ledovcových pláních zaboří nohy do hlubokého sněhu. V tu chvíli uchopíte ovci za rouno za krkem a vyprostíte ji z ledové pasti, protože jinak by nemohla pokračovat dál. Možná vás překvapí, že značná část těchto dobrovolníků jsou úspěšní lékaři, inženýři a manažeři velkých firem, pro které fyzicky náročná transhumance představuje tu nejúčinnější duševní relaxaci.
