Lekce Fiala
Prakticky okamžitě poté, co se objevila zpráva, že prezident po schůzce s premiérem nakonec jmenuje vládu přesně tak, jak ji Petr Fiala sestavil, se vyrojilo moře spekulací. Co musel předseda vlády Miloši Zemanovi slíbit? Za co souhlas hlavy státu vyměnil? Co za tím vším je?
Nikdo v této zemi už zkrátka nevěří, že by se premiér s prezidentem mohli dohodnout jen tak, bez konkrétního politického obchodu ve stylu „něco za něco“. Politické dohody jsou v Česku předem podezřelé jako politici sami, zvláště pak když se někdo dohaduje s prezidentem Zemanem, jenž svou vůli obvykle prosazuje dost bezohledně.
Ne, téměř nikdo nevěří, že si v jednání mohli prezident a premiér v Česku vše vyjasnit a ve společném zájmu republiky pak jednat. Něco takového je v zemi přeplněné empiricky podmíněnou nedůvěrou v politiku a správné fungování institucí zcela nemožné. A tak se i celé to podivné jednání kolem nové vlády, včetně zkušebního ministerského defilé před plexisklovou vitrínou v Lánech jeví jako mimořádně podezřelé.
Politika se stejně jako pravda a jiné zásadní věci musí vyjednat, i kdyby to, jak to má správně podle práva dopadnout, bylo nad slunce jasné.
Bylo snad sehrané pro umělecký dojem národního publika, přestože bylo Fialovi se Zemanem předem jasné, že se v dobrém dohodnou? Bylo celé to divadlo nutné, aby prezident veřejně a dostatečně viditelně potvrdil svou exekutivní významnost, vyjádřenou i horečným mediálním zájmem, aby mohl později ustoupit a ukázat všem státnickou rozvážnost a vstřícnost? Dostal premiér Fiala souhlas se svým kabinetem jen a jen proto, že se ochotně a s pochopením sklonil před prezidentským majestátem i tam, kam podle ústavy tato síla nedosahuje? Stačila opravdu jen ta veřejná satisfakce, uznání prezidenta jako relevantního politického hráče, přestože všem musí být jasné, že při své bezpečné většině ve sněmovně vláda prezidenta během roku, který mu ve funkci zbývá, prakticky k ničemu nepotřebuje?
Divadelnost a gesta k politice patří, proč jim tedy nedat příležitost působit. Petr Fiala si to dobře uvědomuje. Hrál to s Milošem Zemanem tak, jak se žádá, a je už úplně jedno, zda mu vyhrožoval 66. ústavním článkem, žalobou u Ústavního soudu nebo prezident jednoduše pochopil, že takto to bude lepší. Nejpravděpodobněji, protože divadelně i esteticky nejelegantněji, vypadá možnost poslední. Její přijetí za skutečnou má i své prakticko-politické výhody a osvobozuje od vášní a emocí.
Normální politika, kterou Petr Fiala ve volbách sliboval, zjevně přichází vcelku nenápadně. Jako obnovení zvyklosti dohadování, v němž se politici řídí společným zájmem politického společenství. Politika se stejně jako pravda a jiné zásadní věci musí vyjednat, i kdyby to, jak to má správně podle práva dopadnout, bylo nad slunce jasné. Lekce Fiala tedy není lekcí z obyčejného politického pragmatismu, nýbrž velmi důrazným návratem k vyjednávací podstatě politiky. Začátek výsostně premiérský, zdá se, změna není vyloučena, a možná se dokonce právě teď děje.
