Lihovary? Metla lidstva, ale i zdroj blahobytu

„Lihovarnictví jest jedním z nejvýnosnějších odvětví průmyslu hospodářského. Líh k pití je výrobkem zlopověstným, ale líh k svícení, pohánění motorů a jiným účelům všeobecně užitečným je materiálem neocenitelným, který dobývá stále lepších cen a většího rozšíření,“ konstatoval výstižně autor populární knihy Základy hospodářského blahobytu (1906) v úvodu kapitoly věnované zpracování lihu. Pálení lihu má v českých zemích dlouhou tradici.

Brambory a řepa živily palírny Vinopalnictví máme doloženo již pro období 14. století – za éry císaře Karla IV. Znalec zemědělského průmyslu Václav Vilikovský na adresu následného bouřlivého rozvoje pálení v následujících stoletích pak ve své stati z roku 1940 konstatoval sarkasticky: „Pálilo se vskutku hodně… Poněvadž taková výroba bývala na újmu výživy obyvatelstva a pití se velmi rozmohlo, zakázali roku 1596 moravští stavové páliti obilí a dovolili jen zpracovávati ovoce; roku 1600 jich v tom následoval i český sněm. Tento zákaz se opakoval i později.“

S rozvojem pěstování brambor od druhé poloviny 18. století se právě ony staly v českých zemích hlavní surovinou pro výrobu lihu. Bramborám pak během 19. století začala v souvislosti s boomem domácího cukrovarnictví sekundovat melasa, tedy zbytek po zpracování cukrové řepy. Lihovary se u nás rozvíjely nejprve především v podobě takzvaně hospodářských lihovarů, jejichž provozovatelé se zároveň věnovali zemědělské produkci. Průmyslové lihovary, ty provozované na tovární způsob, byly samostatné.

Jak významně bylo lihovarnictví úzce propojeno se zemědělskou prvovýrobou, dobře ukazují údaje z roku 1841, kdy hospodářských lihovarů bylo 1 228, zatímco oněch provozovaných továrním způsobem jen 34. I když průmyslových lihovarů postupně přibývalo, i na počátku 20. století zůstávala převaha prvně jmenovaných, co se týká počtu i množství vyrobeného lihu. Hospodářské lihovary měly rovněž důležitou funkci rozvojovou: velká spotřeba brambor podporovala kultivaci i těch oblastí, jejichž půda nebyla pro zemědělství příliš úrodná.

Tisícovka lihovarů v novém státě

První světová válka znamenala veliký problém i pro lihovarnictví. Nedostávalo se totiž surovin, takže se v duchu usilovného dobového hledání funkčních náhražek experimentovalo třeba i s pýrem (plevelem) anebo s divokými kaštany, z nichž by se extrahoval líh! Za války došlo navíc k zákazu zakládání nových lihovarů, respektive jedině těch s povolením ministerstva financí. V duchu válečné plánované ekonomiky bylo lihové hospodářství v mocnářství podřízeno řízení příslušné ústředny, jejíž fungování však v praxi silně určovali hlavní hráči lihovarnického kartelu. Její úkoly po vzniku republiky v roce 1918 převzala Československá komise lihová, jež pak i v následujících letech skrze „lihovou prodejnu“ monopolizovala obchod s touto látkou ve svých rukou. V samostatné čs. republice tehdy existovalo asi tisícovka hospodářských lihovarů a průmyslových okolo padesáti.

Ani po stabilizaci hospodářství ve dvacátých letech však nepanovala vůle ponechat lihové hospodářství neviditelné ruce trhu. V roce 1923 byla komise nahrazena Společností pro zpeněžení lihu, jež byla vázána ke státní finanční správě jen smlouvou. Jak poznamenává hospodářský historik Tomáš Maier, fakticky se soukromá společnost stala vykonavatelem státního monopolu. Výrobci, kteří nebyli členy kartelu, museli tehdy platit pokuty za svou výrobu. Ač se toto opatření tvářilo navenek jako „dočasné“, krátkodobé prodlužování účinnosti zajistilo jeho existenci až do roku 1932, kdy byla tato materie konečně upravena zákonem.

Výroba lihu bývala dlouhodobě hodně citlivou záležitostí: nejenže na straně jedné vážně ohrožovala zdraví populace, na straně druhé však již od dob Rakouska-Uherska její zdanění představovalo velmi výživný zdroj státních příjmů (což platí ostatně dodnes). Fischlové, synové lihovarničtí Za příklad lihovarských podnikatelů, kteří byli činní za Rakouska i poté v nově zrozeném Československu, jsme vybrali klan Fischlových, jehož historii popsal Vladimír Hrbek v knize Lihovarníci Fischlové (2019). Zakladatel rodu Marcus nebyl ve dvacátých letech 19. století ničím víc, než jen zvídavým obchodníkem experimentujícím s destilací lihu. Přitom již jeho otec Jonas na konci 18. století vlastnil vinopalnu. Podnikání mu však příliš nešlo.

Ovšem Marcus, jenž si vybudoval vinopalnu v Myslkovicích na Táborsku, byl úspěšnější a do poloviny 19. století se vypracoval na respektovaného producenta – alespoň v prostoru jižních Čech. Když v roce 1850 zemřel, zanechal po sobě čtyři syny, z nichž všichni osvědčili určité podnikatelské nadání. Nejmladší Jakob vyženil textilku v Nové Bystřici, odtrhl se od nich. Zbylí tři bratři pokračovali v lihovarnictví a postarali se o rychlý růst firmy M. Fischl Söhne. Setrvat v Myslkovicích se jim však nepodařilo. Trvale zápasili s tamním velkostatkem, ať již byly důvodem pracovní síly, o něž se oba zaměstnavatelé přetahovali, nebo právo na čerpání vody z tamního rybníka. Konflikty někdy nabyly i podobu soudních sporů, v nichž Fischlovi nebyli vždy úspěšní. Právě asi nedostatek vody byl příčinou, proč v roce 1881 svůj domovský lihovar prodali. A tím také skončila jeho sláva. Výroba lihu v Myslkovicích sice pokračovala i v meziválečném období, ale – alespoň podle údajů z poloviny třicátých let – již jen skomírala na úrovni pouhé dvacetiny produkce z éry fischlovského rozkvětu.

Prodej se týkal už další, třetí generace rodu, jejíž příslušníci se ovšem tehdy divoce hádali o další směřování firmy, která navíc měla i svoji vídeňskou pobočku. V českém prostředí pro příští desetiletí sevřel do rukou hlavní byznysové otěže Siegmund Fischl. Jakkoli ztráta Myslkovic byla pro členy rodu také citovou traumatickou ztrátou, ukázalo se, že porážky mohou být zároveň i novými příležitostmi. Centrem jejich aktivit se stala napříště Praha.

Varný zázrak na Zlíchově

Se Siegmundem se pojí projekt, jenž rod Fischlů udržuje přítomný v české paměti dodnes. Fischl s dalším židovským podnikavcem Adolfem Rosenbaumem zahájil v letech 1879 až 1880 výstavbu nového, rozsáhlého a moderního lihovaru na pražském Smíchově, respektive spíše na Zlíchově. Z důvodu těžkého onemocnění ovšem Rosenbaum po roce 1890 podnikání zanechal, a přestože firma nesla jména obou zakladatelů ještě po řadu let, počátkem 20. století již náležel zlíchovský lihovar, u Vltavy hodně výrazný, korporaci M. Fischl Söhne.

Dynamický růst fischlovského lihovarnictví můžeme vidět z následujících čísel. Jejich domovský lihovar v Myslkovicích byl schopen na vrcholu produkovat kolem pěti tisíc hektolitrů lihu ročně. Zlíchovský podnik na přelomu 19. a 20. století zvládal šestinásobek! A pokud by se přičetly i ostatní lihovary v rukách fischlovského rodu, které se nacházely tehdy již i v dalších habsburských zemích, čísla se technik a strojírenský podnikatel, je dodnes připomínán jakožto významný mecenáš umění a sběratel. Své sbírky již za života zpřístupňoval veřejnosti a dnes tvoří součást sbírek Národní galerie (NG). Novákovým souputníkem byl Richard Jahn, rovněž technicky vzdělaný muž, navíc pocházející z pražské zámožné rodiny, jež odvozovala svůj původ od raně obrozeneckého malíře Jana Quirina Jahna. Zkušenosti získával nejprve u Ringhoffera, aby se nakonec osamostatnil a spojil své síly právě s Novákem. Takto společně vytvořili významnou pražskou strojírnu. Jahn si vedle podnikání budoval postavení též jako politik – byl poslancem Říšské rady, aktivně si počínal v pražské samosprávě a získal členství v mnoha českých spolcích. Podobně jako ostatní strojírenské podniky, ani jejich firma se nemohla specializovat pouze na výrobu lihovarského zařízení. To nešlo. Jméno si proto budovala i vybavením pro pivovary, respektive obecně pro potravinářský průmysl. Přitom již v roce 1882 mohl být firmě konec. Proč? Úpadek vídeňské Zemské banky (Länderbank) přivedl totiž do konkurzu řadu lihovarů v Uhersku, kam česká firma dodávala stroje, a nedostalo se jí tak řádně zaplaceno. Z tohoto otřesu se však společnost zotavila a podle zpráv ze závěru 19. století již dodávala svá strojová zařízení nejen po celé habsburské monarchii, nýbrž i do mnoha států Evropy. V roce 1911 byla firma pod taktovkou Živnobanky proměněna v akciovku a postupem času ji tato banka zcela ovládla. Dodejme, že v této době, konkrétně v předválečném roce 1913, firma získala zakázku i na rozsáhlou technologickou modernizaci zlíchovského lihovaru bratří Fischlů. Oba zakladatelé opustili tento svět téměř současně – Novák v červnu 1918, Jahn pak v listopadu téhož roku. Ve vedení podniku zůstal aktivním Richardův syn Jaroslav Jahn. Už tehdy zařízení pro lihovary představovala jen zlomek jeho sortimentu, třebaže stále ještě byl nepříjemnou konkurencí třeba i pro lihovarskou produkci Škody. Škodovka ji však nakonec pohltila. Strojírna, která tehdy měla kolem čtyř stovek dělníků, se v roce 1929 stala součástí koncernu Škoda, kde pak Jaroslav ještě působil ve významných funkcích.

Korupční lihová aféra

S výrobou lihu byla spojena i patrně nejslavnější korupční aféra první republiky. Na sklonku roku 1923 začaly být medializovány podezřelé praktiky kolem Družstva hospodářských lihovarů. Kořeny této organizace sahaly až k roku 1907, kdy bylo založeno Sdružení hospodářských lihovarů pro prodej lihu. Odvětví totiž zápasilo s častou nadvýrobou, která způsobovala problémy mnoha výrobcům.

Dostavovala se zásadně v časech dobré úrody brambor. Pokud už je nebylo možné uplatnit jinde na trhu, skupovaly je lacino lihovary, jež tak vzrostlým objemem chtěly snižovat své náklady. Úkolem spolku byl nejen nákup a prodej lihu, ale také působení jako lobbistická i osvětová organizace. V meziválečné republice družstvo představovalo významného hráče nejen v ekonomice, nýbrž i ve velké politice. Když vyšly najevo nejrůznější machinace v hospodářství družstva (jako bylo ovlivňování cen lihu pomocí dispozičního fondu, podivné účetní operace, v nichž mizely milionové sumy), mělo to nepříjemné politické konsekvence, upozorňuje historik Antonín Klimek. V této „lihové aféře“ figurovali nejen někteří vysocí státní úředníci, ale také jeden z předáků agrární strany – reprezentant jejího konzervativního velkostatkářského křídla Karel Prášek. A nebylo to navíc tak dávno, kdy družstvo prezidentu Tomáši G. Masarykovi darovalo k sedmdesátým narozeninám tři miliony korun, což byl jeden z vůbec nejvyšších darů.

Záhy se navíc ukázalo, že existovaly i podezřelé milionové půjčky z těchto zdrojů také straně socialistické, přesněji její odborové centrále, čímž se celá kauza dostávala ještě blíže k Hradu. Pro připomenutí: šlo o stranu, jejímž členem byl také Edvard Beneš. Tlaku na své odstranění z vysoké politiky Prášek odolával zákulisními výhrůžkami, že zveřejní, jak podobné dispoziční fondy na úplatky má i sám prezident, vlády i jednotliví ministři. Nakonec však soustředěnému tlaku svých soků podlehl. Vadil totiž nejen prezidentu Masarykovi, nýbrž i Antonínu Švehlovi, tehdejšímu ministerskému předsedovi a vůdci agrárníků, vůči němuž Prášek představoval uvnitř strany nepříjemného opozičního soka. V únoru 1924 rezignoval na svou ministerskou pozici předák socialistických odborů Alois Tučný, oficiálně ze zdravotních důvodů. A ve stejné době se musel vzdát předsednictví Senátu rovněž Karel Prášek. Dodejme v návaznosti na Klimka, že trestněprávní dohru nakonec měla lihová kauza pro někoho, kdo s ní neměl nic společného. Když se probírala aféra ve sněmovně, a zvláště hlasitá radikálně levicová opozice se dožadovala pádu vlády „reakce a korupce“, komunistický poslanec Josef Haken „postavil před ministerského předsedu (Švehlu) láhev lihu zdobenou československou vlajkou upevněnou v korku na špejli. Lahev se rozbila a Haken byl – podle zákona na ochranu republiky – vydán ke stíhání pro zhanobení státních symbolů.“

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK