Může Česko fungovat jen z obnovitelných zdrojů?

Jednou z hlavních otázek v současném Česku i Evropě je, zda ruský agresor bude i nadále dodávat těch 40 procent plynu, který se v Evropě spotřebuje. Jenže problém je hlubší. Kromě plynu jde o to, z čeho budeme mít v Evropě elektřinu, jež je pro naši civilizaci zcela nepostradatelnou komoditou. Válka na Ukrajině tak politikům připomíná, nebo je nutí pochopit, že produkce elektřiny a tepla je věcí národní bezpečnosti, která nesmí být závislá na importu. Jenže část politiků chce válečné poselství využít k tomu, aby ještě zrychlili nástup takzvaných obnovitelných zdrojů energie (OZE). Může na nich být bezpečně postavená celá energetika? Spor o to se vede i v Česku.

Prosazování obnovitelných zdrojů – tedy především fotovoltaiky a větrných elektráren – má dva oficiální důvody: záchranu klimatu v dnešní podobě a snížení závislosti na dovozu energetických surovin, což se ovšem akcentuje až ve spojitosti s válkou rozpoutanou Ruskem. O tom dalším už se příliš nemluví: obrovské peníze, které celý přerod energetiky, průmyslu a vůbec lidského života, aby byl zelený, bude stát. Čtvrtý důvod je skrytý v pozadí – jde o snahu části politiků změnit společenské poměry a zavést spolu s tím nový řád, který ze všeho nejvíc vypadá jako socialismus.

Ač je posledně jmenovaný zcela mimo mediální pozornost, je určující pro způsob, jakým Evropská unie k direktivnímu prosazování obnovitelných zdrojů přistupuje. Komunisté vždycky tvrdili, že „poručí větru dešti“. Vedení Unie zase stále ignoruje prostý fakt, že větrné a fotovoltaické zdroje jsou zcela závislé na počasí. Zda je ta podobnost čistě náhodná, nechť posoudí čtenář sám. V každém případě však EU chce převést všechny členské státy právě na energetické zdroje, jež jsou intermitentní. Tedy neřiditelné. A proto nespolehlivé. Což je pravý opak toho, co energetika, průmysl i lidé potřebují.

Pro důkazy přitom není potřeba chodit daleko. Dostatečně ilustrativní je už jen titulek z portálu oenergetice.cz – Evropská komise: S vysokými cenami elektřiny bojujeme rychlejší výstavbou OZE. Přeloženo to znamená, že s drahou elektřinou, což je zcela aktuální problém napříč evropskými státy, se EU chce vyrovnat výstavbou zdrojů, jež budou hotové až za několik let. Není to dostatečná ukázka špatného přístupu? O to víc, že současná energetická cenová krize vypukla před blížící se zimou. Jenže zima je právě tím obdobím, kdy je výroba OZE na svých minimálních výkonech. Zkrátka když nefouká vítr, je úplně jedno, jestli máte jeden větrník, nebo jestli jich máte 1000. Tvrzení Bruselu je tak velmi podobné žertu ze socialistické éry: „Státem ohlášené zdražení mléka, másla, chleba a dalších základních potřeb bude kompenzováno snížením exportních cen lokomotiv do Sovětského svazu.“

Řiditelné obnovitelné zdroje jako bio­plyn nebo vodík mají buď značně omezený potenciál, respektive stojí zatím zcela na okraji zájmu. Ovšem ani v jejich případě to zadarmo nebude. Což se týká především vodíku, jehož výroba navíc má být postavena na dodávkách elektřiny z obnovitelných zdrojů, jež nejsou řiditelné.

Aby obnovitelné zdroje energie mohly dodávat elektřinu kontinuálně, jak to funguje u všech (!) konvenčních zdrojů, musela by k nim vzniknout obrovská bateriová úložiště. Taková se ovšem zatím nikde na světě nebudují. Ta, co existují, sice často prezentují působivá čísla o tom, kolik elektřiny dokážou pojmout, jenže ve chvíli, kdy tato čísla porovnáte s celostátní spotřebou, stávají se z působivých čísel čísla směšná. Jen pro Česko by při současných cenách tato úložiště s kapacitou na týdenní provoz republiky vyžadovala investici 40 bilionů korun. „Když budete chtít mít v bateriích elektřinu na dva týdny, budete potřebovat těch bilionů 80. Přitom v zimě není nic výjimečného, že 14 dnů prakticky nevidíte slunce a zároveň také nefouká vítr,“ připomíná autor cenového odhadu Jaroslav Čížek z think-tanku Realistická energetika a ekologie. Záloha na jeden den by nyní stála 6,1 bilionu korun.

Bláhovost českých politiků

Letos v únoru polovina ministrů začala požadovat ukončení „éry uhlí“ v Česku už v roce 2033. Bez ohledu na to, že Uhelná komise (poradní orgán vlády) doporučila rok 2038. A to jen za předpokladu, že bude k dispozici dostatek spolehlivých zdrojů, jež ty uhelné nahradí. Ministři tím šli „na ruku“ zeleným skupinám, které rok 2033 označovaly za nejpozdější možný termín. Jinak prý Česko bude ničitelem světového klimatu. (Český podíl na světových emisích CO2 je asi 0,3 procenta, ze samotné energetiky se uvádí 0,18 procenta.)

Ani Komora obnovitelných zdrojů (KOZE), jedna z hlavních lobbujících organizací za OZE, ve svých předpokladech nepředpokládá, že by se do té doby stihlo postavit tolik obnovitelných zdrojů, aby nahradily ty uhelné. Teplárenství by přitom stejně muselo přejít na plyn, což z emisního hlediska nedává smysl. Celkové emise zemního plynu (včetně těžby a přepravy) jsou totiž prakticky stejné jako ty z uhlí. V každém případě ministři vůbec nebrali v potaz německé zkušenosti, byť se jinak na Německo často odvolávají.

Náš západní soused přišel s plánem Energiewende na převedení energetiky na OZE již v roce 2010. Od té doby tam, za stěží představitelných nákladů, vzniklo tolik obnovitelných zdrojů, že jejich instalovaný výkon loni převýšil instalovaný výkon těch konvenčních. Mají tak vedle sebe dvě energetické základny. Jenže to stále nestačí. Například loni ani jednou OZE nedokázaly pokrýt německou spotřebu. Ani na sekundu. A dokonce se této metě ani nepřiblížily. S přihlédnutím k tomu je nereálné, aby Česko dokázalo uhlí (přes 40 procent dodávek elektřiny) nahradit obnovitelnými zdroji do roku 2033. Leda přechodem na plyn, což však emisně nedává smysl. A ani z hlediska energetické bezpečnosti a ceny elektřiny, jak se nyní jednoznačně ukázalo.

Mimochodem podle KOZE nyní v Česku funguje 300 větrných elektráren, jež dodávají jedno procento elektřiny. Když fouká vítr. Což se zrovna letos příliš neděje, jak dokládají zprávy z Velké Británie či Německa. O tom, kolik dodávají elektřiny větrné zdroje do německé sítě, se může kdokoli online přesvědčit pohledem na Agorameter, který je k dispozici na stránkách agora – energiewende.de. Ten poskytuje v reál­ném čase data o spotřebě i dodávkách elektřiny v Německu. Při jeho prohlížení je dobré mít na paměti, že spolková republika má již vyšší instalovaný výkon v OZE než v konvenčních zdrojích. Z nich navíc ke konci letošního roku vypadnou poslední jaderné elektrárny.

Co Green Deal způsobí? Nevíme

Česko nemá pro OZE příliš dobré podmínky. Podle autora aktuálních větrných map Akademie věd ČR, Davida Hansliana z Ústavu fyziky atmosféry, je pro efektivní fungování větrných elektráren vhodná jen zhruba pětina našeho území s průměrnou rychlostí větru okolo šesti metrů za sekundu ve výšce 100 metrů. Většina tohoto území leží v pohraničních horách, kde je řada rezervací, ve kterých desítky metrů vysoké stožáry větrníků nemají místo. Pokud nedostanou výjimku.

Jestli se někdo chce ptát na to, zda jsou větrné elektrárny (VTE) opravdu šetrné k přírodě, odpověď zní, že ne úplně. Německé centrum pro letectví a kosmonautiku v roce 2019 spočítalo, že jen na území Německa tyto elektrárny za rok usmrtí 1 200 tun hmyzu. (Ovšem ptáci mají ročně zkonzumovat 400 tisíc tun hmyzu.) Je také prokázáno, že podtlak za vrtulemi zabíjí netopýry a samotné vrtule zabíjejí ptáky včetně vrcholových predátorů, což vede ke změnám skladby živočichů, jak ukázaly výzkumy v Indii. Jinou kapitolou je fakt, že zatím nikdo nepřišel na to, jak recyklovat listy rotorů VTE.

Takže se například počítá s jejich „ukládáním“ do vytěžených hlubinných dolů. A ještě jinou kapitolu představuje syntetický plyn fluorid sírový (SF6), který je 23 500krát skleníkovější než CO2. Ve VTE se používá jako izolace a z větrníků uniká. Podle BBC, jež o plynu s odvoláním na studii univerzity v Cardiffu informovala, jeho úniky jen v roce 2017 měly stejný efekt, jako kdyby na silnice vyjelo dalších 1,3 milionu automobilů. Syntetický plyn SF6 se přitom na rozdíl od oxidu uhličitého v atmosféře sám nerozloží. Pokud jej lidstvo nezachytí, bude v atmosféře působit navždy.

Navíc samotná výstavba těchto elektráren vyžaduje uvolnění obrovského množství oxidu uhličitého. Ironií je, že se stavějí právě proto, abychom výrobou elektřiny CO2 neuvolňovali. Například bývalý poslanec a člen Uhelné komise Jan Zahradník (ODS) přitom opakovaně předkládal výpočty, kolik oxidu uhličitého se uvolní při výrobě oceli a betonu, jež stavba stožárů VTE vyžaduje. Při srovnání tohoto množství s množstvím CO2 uvolněného na výrobu cementu a oceli pro jadernou elektrárnu Temelín vychází VTE jako podstatně větší původce emisí skleníkového plynu, proti kterému mají rázně zasáhnout. Podle Zahradníkových výpočtů by na stavbu 3 900 větrných elektráren, jež by teoreticky mohly nahradit výkon Temelína, bylo potřeba 15krát víc betonu a 50krát více oceli než na samotný Temelín. Fotovoltaické panely by zase zabraly plochu 280 čtverečních kilometrů.

„Z větru bychom v roce 2040 dokázali reálně pokrýt 31 procent dnešní spotřeby elektřiny v Česku, a to po zohlednění všech omezení a praktických těžkostí spojených s jejich realizací. Větrné elektrárny by mohly pokrýt i celou spotřebu elektřiny, a to po zohlednění reálných větrných podmínek i hlavních objektivních omezení, jako je například vyloučení výstavby ve zvláště chráněných územích z hlediska ochrany přírody a krajiny či respektování přísných hlukových limitů, jež vylučují výstavbu v osídlených územích a jejich blízkosti,“ oponuje výše popsanému předseda Komory obnovitelných zdrojů Štěpán Chalupa. Podle něj je 1 400 větrných turbín schopno zajistit třetinu elektřiny.

Profesor František Hrdlička z Fakulty strojní ČVUT však vypočítal, že jen pokrytí spotřeby Prahy (6 TWh) prostřednictvím VTE by vyžadovalo instalaci 1667 dvoumegawattových turbín. Na což v Praze a jejím okolí prostě není místo. Navíc okolo Prahy je jen minimum lokací, kde by VTE mohly fungovat efektivně. Europoslanec Ondřej Knotek (ANO) spoluinicioval vznik recenzované studie Road to EU Climate Neutrality by 2050, která se zaobírala možnostmi Česka a Nizozemska v oblasti OZE.

Výsledkem studie je, že ani jedna ze zemí nemá dostatek volného prostoru pro výstavbu potřebného množství těchto zdrojů. Porovnání s výpočtem profesora Hrdličky pro zásobování Prahy vypadá jako jednoznačné potvrzení této studie. Mimochodem ačkoli se objevují různá zpochybnění kvality všech předkládaných studií, erudici Františka Hrdličky zatím nikdo nijak nezpochybnil.

Když už jsme zmínili studie – Evropská komise musí u všech zásadních opatření předkládat dopadové studie. V případě Green Dealu (pro který zvedl v prosinci 2019 ruku i tehdejší český premiér Andrej Babiš) však taková studie existuje pouze na úrovni EU. Podle Dity Charanzové (ANO), místopředsedkyně Evropského parlamentu, měly být studie na úrovni jednotlivých členských států představeny v říjnu 2020. Ale nebyly. „Změny budou nutné a je potřeba s tím počítat a připravit se na to. Tady ale začínáme narážet na jeden velký problém, kterým je neexistence aktualizovaných dopadových studií. Celá Evropa prochází nelehkou situací kvůli

pandemii covidu-19, která donutila vlády i podniky více se zadlužovat. Toto všechno je také třeba brát v potaz. Navíc nikdo neví, kdy současná krize skončí a kdy se evropskému průmyslu podaří znovu se postavit na nohy. Bez čísel a dat se neobejdeme,“ upozorňovala již tehdy europoslankyně Martina Dlabajová (ANO), členka Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku EP.

I v případě loňského navazujícího souboru opatření Fit for 55, kterému český Senát na podzim vystavil takzvanou žlutou kartu, existuje jen studie na úrovni celé EU, protože jde o cíl celé EU. Jenže ten samozřejmě naplňují jednotlivé členské státy, pro něž studie opět nejsou… Leč ani studie na úrovni celé EU není zřejmě úplně v pořádku. „Dopadovou studii vůbec nepovažuji za přesvědčivý dokument. Je napsaná pro ty, kteří tomu chtějí věřit. Pro nás, kteří poukazujeme na konkrétní rizika, v ní nejsou dostatečné argumenty,“ popsal její obsah europoslanec Knotek.

To znamená, že nikdo z eurokomisařů, europoslanců, ani z členů Evropské rady nemá v ruce jediný oficiální ma­te­riál s údaji o tom, co Zelený úděl ve skutečnosti udělá s jednotlivými státy a jejich ekonomikou. Žádné vyčíslení nákladů, žádné vyčíslení údajných zisků, žádná specifikace dopadů na životní úroveň, prostě nic.

Slabiny přechodu na OZE

Základním limitem VTE je – stejně jako u fotovoltaiky – počasí. „Větrné elektrár­ny dodávají v průměru za rok jednu čtvrtinu instalovaného výkonu, foto­voltaické v zimě jednu pětinu, v létě 60 až 70 procent,“ říká Karel Winkler, ředitel sekce Strategie ve společnosti ČEPS. Zjednodušeně to znamená, že na průběžné zajištění požadovaného výkonu musí být instalovaný výkon VTE čtyřnásobný a FVE pětinásobný. Bohužel ani to nestačí. Protože v zimě fotovoltaika dodává dokonce méně než desetinu instalovaného výkonu. V zimě přitom slunce v nižších polohách nesvítí i v řádu týdnů prakticky vůbec, vítr fouká méně. V zimě je však spotřeba elektřiny největší.

Podle členů spolku Realistická energetika a ekologie (REaE), který je jedním z mála organizovaných hlasů odpůrců Green Dealu, není možné Česko zásobovat elektřinou a teplem jen z obnovitelných zdrojů hned z několika důvodů.

Například KOZE předpokládá, že přerod energetiky (pouze energetiky!) do roku 2030 bude vyžadovat částku mezi 400 až 500 miliardami korun. „Jde o nejméně 300 miliard korun.

Předpokládáme, že tyto investice bude potřeba podpořit až 118 miliardami veřejné podpory. Tato suma zahrnuje i 26 miliard na podporu různých forem akumulace a až deset miliard na posílení stability sítě prostřednictvím podpory výroby biometanu. Dobrá zpráva je, že stát ty peníze má k dispozici v několika nových evropských programech,“ popisuje Štěpán Chalupa.

Jenže členům spolku REaE, z nichž část je aktivní přímo v energetice, vychází něco jiného. „Instalovaný výkon OZE, který by byl schopen v optimálních případech zásobovat republiku elektřinou, je minimálně 32 gigawattů, při využití maximálně 2 500 hodin za rok. To by přišlo na přibližně 40 až 45 miliard eur, tedy asi jeden a čtvrt bilionu korun. Spolu s nezbytnými změnami infrastruktury a minimálně 9 000 megawattů v akumulaci pak celá přeměna přijde zhruba na dva biliony korun,“ oponuje zakladatel spolku Jaroslav Čížek. „Tohle si musí lidé od OZE umět spočítat také. Tedy pokud elektřině opravdu rozumí,“ dodává. Pro představu ty dva biliony korun jsou jen o něco méně, než činí současný český dluh.

Před finanční náročností celé operace přitom varuje i sám Chalupa. Podle něj, pokud Česko rozmělní evropské dotace na desítky „taky-klimatických“ opatření, hrozí, že stát v době po covidu-19 nebude mít na transformaci energetiky dost peněz. A to přitom mluví jen o zhruba čtvrtině částky, která vychází energetikům.

KOZE uvádí, že když bude fotovoltaika na každé vhodné střeše a fasádě (instalovaný výkon 25 tisíc megawatt), získáme tak 21 terawatthodin elektřiny, tedy asi třetinu spotřeby. Druhou třetinu by mělo zajistit zmíněných 1 400 velkých větrných turbín. Jenže podle spolku REaE je nezbytné započítat ztráty v sítích a pak už nepůjde o dvě třetiny, nýbrž jen asi o 50 procent pokrytí současné spotřeby.

Slovo současné je přitom určující. Protože podle bruselských představ bude v budoucnu na elektřinu všechno, co dnes funguje na fosilní paliva (otázku jádra, jež leží mnoha europoslancům v žaludku, nechme stranou). To znamená nejen samotnou energetiku, ale také teplárenství a topení vůbec a také průmysl a stavebnictví. O nějakém poklesu spotřeby se tedy nedá mluvit v žádném případě.

Připočteme-li ještě Bruselem diktovanou elektromobilitu, dostává se budoucí spotřeba na řádově vyšší úroveň. Jan Macek, profesor z ČVUT a člen REaE, spočítal, že pokud by pět milionů současných automobilů se spalovacím motorem bylo nahrazeno pěti mi­liony elektromobilů, vyžadovalo by jejich nabíjení výkon šesti, reálně však spíše sedmi gigawattů. Tedy ekvivalent 3,5 jaderné elektrárny v Temelíně. Taková čísla zatím nikdo v žádném zeleném plánu neuvádí. Možná proto, že mají poten­ciál lidem ukázat problematiku přechodu na „bezemisní“ společnost v plné šíři. A nákladnosti.

Plány na rozmach fotovoltaiky a větrných elektráren mají ještě jednu slabinu, která se ve vizích jejich podporovatelů příliš neobjevuje. „Často se zapomíná ještě na to, že lidé v dané lokalitě musejí s umístěním zdroje souhlasit. Což zejména u větrných elektráren není úplně pravidlem. V Německu se kvůli tomu stavba VTE na pevnině téměř zastavila. U nás není situace mezi lidmi jiná,“ připomíná další pohled Jan Vondráš z analytické společnosti Invicta Bohemica a současně další z členů spolku Realistická energetika a ekologie.

Nereálná očekávání

V každém případě – fotovoltaika má v Česku budoucnost zajištěnou. ČEZ loni oznámil záměr nahradit v budoucnu odstavené uhelné elektrárny šesti gigawatty instalovaného výkonu právě v „soláru“. Důležitý signál pro budoucnost těchto systémů vysílá i Štěpán Chalupa. „Je důležité, aby stát u fotovoltaiky ne­opakoval chybu z roku 2010 a zaměřil se prioritně na malé a střední instalace primárně pro lokální spotřebu,“ zdůrazňuje předseda Komory obnovitelných zdrojů. Stigma solárních baronů se nad českými obnovitelnými zdroji zjevně stále vznáší. Ostatně zhruba 40 miliard roční podpory se z národní paměti jen tak nevytratí… OZE mají dlouhodobě špatné public relations. Když už se neprobírají kauzy solár­ních baronů, tak se s těmito zdroji zase spojují zcela nereálná očekávání, což po vystřízlivění vede k další deziluzi.

Příkladem může být právě prohlášení ČEZ o nahrazení uhelných elektráren šesti megawatty fotovoltaiky. Laické veřejnosti totiž snadno ujde, že při popisu této náhrady se mluví o instalovaném výkonu, který v případě OZE nemá s reál­ně dodávaným výkonem nic společného. Což znamená, že na první pohled impo­zantních šest megawatt fotovoltaiky v žádném případě nenahradí odstavené uhelné zdroje. „Pro plnou náhradu odsta­vených uhelných zdrojů ČEZ fotovoltaikou by v lednu nestačilo nejen šest giga­watt, které ohlásil ČEZ, ani 14 GW, jak následně navrhoval tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec,“ upozorňuje Jan Vondráš z analytické společnosti Invicta Bohemica. Výhled je to o to horší, že v lednu není elektřinu prakticky odkud dovézt.

O tom, že fotovoltaika není zatím reál­ně schopná splnit to, co od ní její příznivci a politici očekávají, svědčí i vyjádření Štěpána Chalupy. „Celý potenciál na střechách, fasádách a stínících prvcích budov ale budeme schopni uplatnit, jen až rozvineme technologie, které umožní vyrobenou elektřinu efektivně využít, až se rozšíří zařízení k řízení spotřeby a využití akumulace včetně dlouhodobé. To jsme někde kolem roku 2040, spíš 2050,“ vypočítal předseda KOZE.

Minimálně do té doby bude pevnou součástí slovníku těch, kteří tvrdí, že moderní společnost může fungovat jen s pomocí elektřiny z OZE, sousloví „řízení spotřeby“. To zaznívá i ve vyjádřeních předsedy KOZE. Na zářijovém semináři ke Green Dealu a souboru opatření Fit for 55 jej také opakovaně zmiňoval Tomáš Jungwirth z neziskové organizace Asociace pro mezinárodní otázky. Na to reagoval Zdenek Pistora z Technické univerzity Ostrava, který zdůraznil, že řízení spotřeby je to samé, jako vypínání dodávek. „To vám nemusí nikdo vnutit, dodavatelé vám můžou předložit takové smlouvy, že ještě sami rádi podepíšete, kdy vám budou vypínat elektřinu. Ale v každém případě vždy půjde o vypínání či odstavování dodávek. Nic jiného to není,“ zdůraznil.

Zásobování elektřinou z obnovitelných zdrojů se neobejde bez splnění dvou podmínek: masivních dotací a vypínání dodávek, když OZE nebudou stíhat vyrábět. Pak ovšem nebudou stíhat vyrábět tuzemské podniky, v domácnostech se bude s praním čekat na slunečné či větrné dny a o tom, že bychom si byty vytápěli jako dosud, si budeme moct nechat jen zdát. Protože to vše s sebou nese přerušování dodávek elektřiny. V představách zelených teoretiků se však přerušování dodávek jmenuje „řízení spotřeby“, jež prezentují jako jeden ze znaků rozvinuté oxido-uhličitě a klimaticky uvědomělé společnosti…

Jedním z problémů spojených s obnovitelnými zdroji je naprostý nedostatek odborné veřejné diskuse. V médiích jednoznačně převažují hlasy všelijakých aktivistů, kteří ovšem o fungování energetiky nic nevědí. Takže v jejich očích žádné problémy nehrozí. Energetikům, kteří vývoj vidí opačně, se dostává sluchu minimálně. Výsledkem je pokřivené vnímání problematiky ze strany veřejnosti, jež rozlišuje energetiku na kouřící a nekouřící, místo aby v ní rozlišovala, co je a co není možné.

Důsledkem je například prakticky neexistující diskuse na téma ukládání elektři­ny z OZE. Přitom dokud nebude ukládání vyřešené, nebudou obnovitelné zdroje nikdy plnohodnotným zdrojem elektřiny. Zelená fronta však v této souvislosti mluví zcela obecně o důležitosti technologií „power to X“, tedy ukládání elektřiny nejen do bateriových úložišť. Avšak podrobně a kvalifikovaně se této problematice nevěnují. Jinak by věděli, že budování přečerpávacích elektráren trvá roky a je investičně náročné. Mluví také o „flexibilních zdrojích“, což jsou zdroje, které umějí rychle začít dodávat elektřinu, když je potřeba. Což je typická úloha pro plynové či některé uhelné elektrárny, jež aktivisté ani bruselský establishment nechtějí. Takže jediné, o čem mluví tito lidé konkrétně – byť maskovaně –, je již zmíněné řízení spotřeby. Česky řečeno vypínání elektřiny, když jí bude nedostatek.

Čili otevřeně řečeno, jestliže budeme mít elektřinu pouze z OZE, bude jí nedostatek. To je to, co nám aktivisté i všichni probruselští politici (včetně nynější pětikoalice) zapomínají říct. Možná je to i důvod, proč Evropská komise dosud nepředložila dopadové studie na důsledky zavedení Green Dealu, které má povinnost předložit europoslancům ještě před hlasováním o důležitých věcech. Protože hlasovat pro to, že elektřina bude podle regulačních stupňů, čili na příděl, a ještě k tomu bude nehorázně drahá, by si netroufl nikdo.

Nebude odkud dovážet

Řada zastánců OZE mluví o tom, že chybějící elektřinu budeme dovážet. Protože to je přece normální. Někteří dokonce už uvažují o unijní, nikoli státní ekonomice. Na tomto principu funguje například Rakousko nebo Velká Británie. Tyto státy nejsou energeticky soběstačné již nyní. Dovážet potřebují především v zimě, kdy je produkce obnovitelných zdrojů opravdu jen občasná. Jenže ve chvíli, kdy by přešly jen na OZE další státy, budou najednou všichni potřebovat dovážet v zimě a v létě vyvážet.

Což samozřejmě povede k tomu, že v létě nebude o nabízený export zájem a v zimě nebude odkud importovat. Že nejde o plané obavy, potvrzuje Studie zdrojové přiměřenosti, kterou zpracoval ČEPS. Podle jeho studie Česko při současném trendu začne být závislé na dovozu elektři­ny od roku 2025. Potřeba dovozu bude nepřekvapivě v zimě, kdy republika potřebuje denně asi 10 tisíc megawattů oproti letním asi šesti tisícům.

Od roku 2040 však již nebude odkud dovážet, protože ve střední Evropě státy vyrobí elektřinu taktak pro svoji potřebu. Nebo méně než Rakousko. A Česko. Jako jediné řešení se pak nabízí znovu nastartovat uhelné a plynové zdroje nebo zastavit ekonomiku a zmrznout. Potmě. (Ve stejné době ovšem budou ty stejné zdroje dodávat elektřinu a teplo po celém světě.) Přeprava elektřiny napříč kontinentem zatím není uspokojivě vyřešena a nedá se s ní proto zatím počítat.

Jak se nyní ukazuje, může tento naprosto nezodpovědný stav nastat ještě dříve, než ČEPS předpokládal. Česká ministryně životního prostředí Anna Hubáčková (KDU-ČSL) by české uhelné elektrárny ráda odstavila už v roce 2030. A ten stejný krok se bude snažit udělat i nová německá vláda. V obou státech přitom uhelné komise doporučily jejich odstavení v roce 2038. Ta česká přitom do svého usnesení přímo napsala, že doporučení platí v případě, že budou k dispozici dostatečné spolehlivé kapacity, jež uhlí nahradí. Takovým spolehlivým zdrojem, který by do roku 2030 teoreticky mohl uhlí nahradit, je přitom pouze plyn. Který má celkovou emisní stopu stejnou jako uhlí. A jsme zase na začátku.