Mariáš kapitalismu a demokracie

Martin Wolf, komentátor listu Financial Times, je legendou ekonomické žurnalistiky. Jeho analýzy po desetiletí pomáhají k orientaci všem, kdo chtějí rozumět modernímu světu, v němž se ekonomika stala centrem všeho. Proto se také od 80. let mluví o „zkreslení ekonomismu“, které Česko naplno zažilo až po pádu komunismu v 90. letech.

Přesto se ještě v této době mělo za to, že kapitalismu sice sluší velká svoboda a deregulace, ale bez svázanosti demokratickými pravidly se snadno utrhne ze řetězu. Dodnes je například většina ekonomů wolfovského střihu přesvědčena, že divoké rozdělení státního majetku, které často probíhalo na hraně zákona, bylo zapříčiněno záměrným rozevřením právního pole a že právě toto pro mnohé nespravedlivé založení majetkových poměrů v zemi je pravou příčinou dnešní rostoucí české nedůvěry v liberálně demokratický systém.

Martin Wolf se problému spojení kapitalismu s liberální demokracií věnuje ve své shrnující životní knize nazvané příznačně Krize demokratického kapitalismu. Proč krize, to asi při pohledu na dnešní rozháranou politiku a ekonomické války není třeba vysvětlovat. Wolf si přesto dává tu práci, aby podrobně popsal genezi současného napětí mezi kapitalismem a liberální demokracií a důvody příklonu k jiným formám organizace společnosti, ať už je to orbánovská iliberální demokracie, trumpovský vůdcovský stát jako vláda bohatých, tedy plutokracie, nebo kapitalismus ve službách čínské komunistické autokracie.

Spojení kapitalismu a liberální demokracie jistě není ideální, ale všechna dostupná data, jimiž Wolf prošpikovává svou knihu, jasně dokládají, že je to užitečný sňatek z rozumu. Přináší prosperitu, snižuje chudobu, modernizuje společnost a posiluje svobodu.

Platilo to alespoň v posledních 150 letech a podle Wolfa není důvod, proč by to mělo být jinak. Jen je podle něho potřeba od pojmenování příčin přejít k obnovení manželství demokracie a kapitalismu a oživit model, jenž v posledních desetiletích možná až příliš snadno oslaboval svou vazbu. Knihu Krize demokratického kapitalismu lze číst jako manželskou terapii, která však jako každý manželský vztah vyžaduje vzájemnou vstřícnost partnerů. Je třeba najít novou rovnováhu mezi zájmy podnikání a demokratickou svobodou.

„Legitimita každého systému se odvíjí od jeho výkonu,“ píše Wolf. „Systém, který lidem nepřináší, co chtějí, nakonec ztratí důvěru obyvatelstva.“ To se podle autora děje právě dnes, kdy lidé mají stále častěji pocit, že od demokracie nedostávají to, co chtějí. „V jakou budoucnost mohou oni a jejich děti doufat a jak jsou ceněni společností, k níž náleží?“ To jsou otázky, na nichž se láme důvěra v systém. Lidé přitom očekávají přinejmenším mezigenerační zlepšení životní úrovně, píše Wolf a „kdo v tom neuspěje, selhal“.

Krize a čínská vlna

Americký politický myslitel Michael Sandel ve své knize Tyranie zásluh: Kam se podělo obecné dobro? dochází při studiu rozpadu Ameriky k podobnému závěru jako Wolf. Dá se shrnout jednoduše: Americký sen o tom, jak se vlastní prací člověk vypracuje k bohatství, jako lepidlo a motor společnosti už nefunguje. Ukazuje se, že bohatství na výkonu úplně nezáleží, systém meritokracie nahrazuje plutokracie, nadvláda mimořádně bohatých, kteří sice mluví o demokracii, ve skutečnosti se jim demokratická kontrola ale moc nehodí, neboť i své bohatství často udržují problémovým způsobem. „Schopnost a ochota oligarchií vytvářet a udržovat efektivní politické koalice a přitom tolerovat skutečnou demokracii, je v této knize klíčovým motivem,“ píše dále Wolf, přičemž právě tato tolerance začíná být dnes problém, a hrozí tak rozpad manželství liberální demokracie a kapitalismu.

Ten může mít dvě verze: „Státní kontrola nad ekonomikou a kapitalistická kontrola nad státem“. Zatímco velké vlády minulosti jsou stále ještě slučitelné s kapitalismem, libertariánská verze kapitalismu ne, tvrdí autor: „Lidé, kteří ji požadují, musejí otevřeně přiznat, že se jim demokracie s všeobecným volebním právem příčí.“ Jednu z příčin neustálého návratu této halucinace o čistém kapitalismu vidí Martin Wolf v popularitě teorie Miltona Friedmana, z níž vychází omezené pojetí firmy jako nástroje k maximalizaci zisku. „To může vést k chování, které hraničí se sociopatií,“ varuje Wolf. Ztráta důvěry v demokratický kapitalismus a jeho schopnost dodat voličům prosperitu, po níž touží, souvisí i s vývojem globálního trhu. Wolf zachycuje dopady globální finanční krize před šestnácti lety, která otřásla jistotou Američanů i občanů jiných zemí, kteří přišli o stabilní práci. Rozvolněný systém a globální konkurence levné pracovní síly prekarizovaly miliony lidí. Pár desítek vyvolených vystřelily k nebi bohatství.

Tak velké rozdíly mezi nejbohatšími a střední třídou ještě nikdy v dějinách neexistovaly, což samo o sobě stačí k tomu, aby sociální soudržnost dlouhodobě oslabila. „Proč ti, kdo volili Obamu, najednou hlasovali pro Trumpa?“ ptá se Wolf a vyvrací jeden velký omyl, „že rozhodují ti, kteří jsou ochotni změnit názor, ne lidé na okraji“.

Prudký nárůst čínské konkurence změnil poměry světového obchodu a otevřel kacířskou otázku, proč to neděláme jako moderní Čína? Stojí nám všechna ta sociální a jiná práva za to, když nejsme schopni zhodnocovat své předchozí bohatství a ztrácíme geopolitickou moc? Wolf připomíná, že „podíl Číny na globálním HDP stoupl ze dvou procent v roce 1990 na šestnáct procent v roce 2019“, což zcela změnilo světové hospodářství a politiku. Podle ekonomických studií tato čínská vlna jenom v USA připravila o práci tři miliony lidí. Trumpova protekcionistická politika má právě tento základ, připomíná Wolf, jen by se celý problém podle něho měl řešit jinak než globální válkou celních tarifů, jak navrhuje nově zvolený americký prezident.

Na vztahu se musí pracovat

„Liberální demokracii a globální kapitalismus je opět nutné zachránit společně,“ je přesvědčen doyen světové ekonomické žurnalistiky, a to mimo jiné proto, že bychom se jinak snadno mohli dostat do situace, kdy bude i demokracie na prodej. Druhá polovina knihy je proto věnována cestám, kterými se v této obnově dá jít. Wolf je stará škola, vychází z aristotelské politické filozofie, v níž je střední stav tmelem společnosti, což se v poválečném období druhé poloviny 20. století osvědčovalo prakticky po celém Západě. Ekonomická krize v letech 2008 až 2010 se však dotkla i střední třídy, která se drolí stejně jako nejnižší vrstvy ohrožené levnou pracovní silou v zahraničí. Obnova střední vrstvy předpokládá něco jako sociálnětržní systém německého typu, podle Wolfa se musíme vrátit k filozofovi vědy Karlu Popperovi a jeho „postupnému sociálnímu inženýrství“. Jak říkají psychologové o manželství (zde demokracie a kapitalismu): „Na vztahu se musí pracovat…“ Problém je v tom, že ani německý model už v nové globální situaci nefunguje (jak často v Euru píšeme), a i proto se německá demokracie potýká se svou stabilitou, kterou narušují extrémní pravicoví i levicoví kritici, toužící po novém státním socialistickém kapitalismu.

Přesto je Wolfův popis nápravy v podobě nového údělu inspirující, přinejmenším v tom, jak mimořádně obtížná záchrana tohoto manželství to bude. I proto, že vztahy v něm začínají být povážlivě nevyvážené. Kapitalismus vyhrál, protože zůstal sám, nastiňuje Martin Wolf. Nikdo na světě dnes neuvažuje o tom, že by si vymyslel nějaký jiný výkonnější systém hospodářství, jen ho chce různě politicky svazovat. Demokracii naopak vážně svírá chiméra silného vůdce, který (nejen v Americe) přitahuje nejvíce mladé muže a velmi majetné lidi. Konzervativní revoluce je stále ještě na vzestupu, kapitalistická kontrola nad státem není už sci-fi. „Schází-li důvěra v revoluci pokroku,“ píše Wolf, což je zjevně případ naší současnosti, „nastupuje politika reakční nostalgie.“ Moderní demokracie – a v tom má Wolf pravdu – ale vždy stála na rozumu, opřena o informovaného voliče, který před emocemi dává přednost argumentům. Je-li toto dnes nenávratně pryč, nemá šanci ani Wolfova vize obnovy manželství kapitalismu a demokracie. Jakkoli bytostný pesimista, přesto Wolf dál věří klasickému politicko-ekonomickému rozumu, a dovolí si dokonce provokativně souhlasit s bývalým socialistickým (!) premiérem Francie Lionelem Jospinem – „říkám ano tržní ekonomice, ne tržní společnosti“. Program je to zajímavý, teď ještě jestli bude někoho zajímat.