Marná energetická snaha
O starořeckém Sisyfovi se říkalo, že je tím nejprohnanějším a nejchytřejším ze všech lidí na celém světě. Založil skvělé město Korint, zasloužil se o tamní rozvoj loďstva a obchodu; prostě dělal byznys.
Jenže byl tak trochu vejlupek. Podváděl, svedl dceru svého bratra, a dokonce prozradil tajemství samotného boha Dia – za „fíčko“, pochopitelně, jímž mělo být pořízení nevysychající studny. Zeus se ovšem tak naštval, že Sisyfa odsoudil k exodu do říše temna, kde však bájný chytrák přechytračil i boha smrti Thanata… Nakonec jej soudci mrtvých odsoudili k trestu, který všichni známe: na věky tlačit obrovský kámen, který se vždy pod vrcholem skutálí zpět. Snažit se, dřít a odříkat si. Stále znovu. Zase. A marně.
Na bájného snaživce si jistě vzpomenete, když se začtete do nového Eura. Pro letní vydání jsme jej připravili jako energetický speciál se spoustou témat. Zatímco se náš reportér Ondřej Koutník vydal hluboko pod zem, do posledního fungujícího dolu na černé uhlí v Česku (důl ČSM společnosti OKD ve Stonavě, čtěte od strany 22), tak náš partnerský list Financial Times přináší fascinující a daty podloženou analýzu s všeříkajícím titulkem „Proč se svět neobejde bez uhlí“.
Přestože od klimatické dohody v Paříži uplynulo již deset let a státy tehdy naslibovaly hory (a zavírané) doly, svoje závazky s utlumováním uhelných elektráren a emisí naplňují pouze některé země. Přestože státy jako USA, Německo nebo i Polsko podíl uhlí ve svém energetickém mixu v uplynulém čtvrtstoletí rázně snížily a kupříkladu Velká Británie, Portugalsko i Rakousko se od uhlí již zcela odklonily, tak enormní nárůst celkové poptávky po energiích v Číně, Indii anebo lidnaté Indonésii vede ke stále vyšší produkci a spotřebě uhlí v těchto rostoucích ekonomikách. Čísla to jsou docela strašidelná. Považte sami.
Za poslední dekádu USA snížily svoji kapacitu uhelných elektráren o 107 GW, Velká Británie o 21, Německo o 20, Španělsko o devět, Kanada o sedm, Rusko o šest, Austrálie a Itálie o pět, Ukrajina o čtyři a Dánsko o tři. To je první desítka s nejvyšším úbytkem čmoudivé výrobní kapacity! A teď ta druhá desítka lídrů, kteří zvyšovali: Čína o 294 GW, Indie o 54, Indonésie o 29, Vietnam s Jižní Koreou o čtrnáct, Japonsko o deset, Pákistán o osm, JAR o sedm, Filipíny i Bangladéš o šest a další země o tři. Není to žádná raketová věda: na jedné straně činí součet premiantů 187 GW úbytku, což je výrazně méně nežli nárůst jediné Číny! Aby také ne, jak uvidíte na mapě z Financial Times (na straně 38), když říše středu plánuje a již buduje přes tři stovky uhelných elektráren. Opět pro potřebný kontext: v Evropě se staví jediná taková elektrárna (v Polsku) a v obou Amerikách též jedna (v Argentině).
Bagatelizovat klimatické změny nelze, právě spalování uhlí se od průmyslové revoluce podílí na třetině všech emisí. Udržitelná změna je potřebná, ovšem jako ten mytický Sisyfos se snažíme, žel, marně. Kajeme se za naše hříchy, za náš úspěch. A slábneme. Jsme flagelantská (hezkým českým slovem sebemrskačská) civilizace, jak se jmenuje výtečná kniha filozofa a geologa Jiřího Krupičky z roku 1999. Ale Asii to vůbec nezajímá.
