Mechanické hodinky vyhlížejí rekordy

Nákupní ulice nedaleko Staroměstského náměstí platí za nejdražší adresu u nás. A to nejen výší nájmů, ale i cen zboží. Podobně jako v jiných evropských destinacích – Tuchlauben ve Vídni nebo Kurfürstendamm v Berlíně – i Pařížská reprezentuje místo s největší koncentrací luxusních butiků. Sídlí tu hned několik ryze hodinářských brandů, zároveň i známí šperkaři Bulgari a Cartier, jimž výroba a prodej hodinek generuje obrovské zisky.

Čtyři butiky zde provozuje společnost Carollinum (specializované obchody Rolex, Patek Philippe, Breitling a takzvaný multibrand Carollinum), v Pařížské 8 pak sídlí multibrand Beny Jewellery, vlastní butik zde má i švýcarská manufaktura Audemars Piguet. Ta si provoz před třemi lety převzala po tehdejším majiteli Zdeňku Bakalovi a jeho společnosti Luxury Brand Management. Všichni hodináři přežili covid-19 bez úhony a je pravděpodobné, že je nyní čekají rekordní léta.

Praha není jen orloj

Ačkoli se zdá, že pražský hodinářský trh je již rozdělen, i tak se čas od času objevují zvěsti, že do metropole míří velcí prodejci ze zahraničí. Spekuluje se o příchodu společnosti Wempe či Bucherer, otázkou je, zda by právě tito prodejci s celosvětovým dosahem zastupující na pět desítek značek mohli v Česku fungovat bez těch nejdůležitějších brandů, jakými jsou Rolex a Patek Philippe. Právě ty tvoří největší podíl tržeb společnosti Carollinum podnikatelky Tamary Kotvalové.

Značka Rolex se také zasloužila o kontinuální fungování Hodinářství Bechyně, kterému se tak podařilo ustát regionální expanzi nešťastně naplánovanou do covidových let. Poslední oficiální čísla podala společnost Lenky Bechyňové naposledy v polovině roku 2020. Podle účetní závěrky vykazovala její firma obrat 270 mi­lionů korun ročně, podobné tržby hlásila v předcovidovém období také společnost Kvedu provozující butik Omega na Staroměstském náměstí a Klenotnictví Dušák.

Carollinum Tamary Kotvalové podle údajů, jež dává veřejně k dispozici, mělo předcovidový rok 2019 tržby ve výši 705 mi­lionů korun, naopak v roce 2020 klesly tržby o dvacet procent. Loňský rok byl podle posledních informací rekordní, s tržbami mírně převyšujícími dosavadní maximum z roku 2019 (viz rozhovor na straně 12). Dobře se daří i další prodejně Koscom a na ni navazujícím společnostem, jež se zabývají maloobchodním a velkoobchodním prodejem hodinek. Všechny dostupné informace se shodují, že majitelé se mohou pochlubit v součtu zhruba půlmiliardovým obratem.

Světové hodinářské nebe

Mezi firmami vyrábějícími tikající mechanismy jsou velké rozdíly. Ty největší z nich produkují statisícové objemy a spadají pod investiční skupiny a korporace. Značky Omega, Longines a Rado patří do švýcarské Swatch Group, Breitling do nadnárodní skupiny CVC Capital Partners, TAG Heuer patří francouzské LVMH a silná hodinková divize domu Cartier spadá pod švýcarskou skupinu Richemont. Ti všichni vyrábějí mechanické hodinky špičkové kvality a dokážou si ji udržet i při půl milionu vyrobených kusů (Omega).

Extrémně dobře si momentálně vedou menší manufaktury nabízející jen pár desítek tisíc hodinek ročně, mezi stále nezávislé patří Patek Philippe a Audemars Piguet. Právě nezávislost a přímé vedení je jejich největší devízou a jistotou úspěchu. Tyto tradiční firmy se zabývají vysokou hodinařinou (haute horlogerie), jejich strojky jsou velmi sofistikované a složité na výrobu. Jak se v hodinářském světě říká, často jde o hodinky s komplikacemi, což znamená, že kromě základního ukazatele hodin, minut a vteřin ukazují i další informace (například kalendářní či astronomické). Zároveň jsou tyto mechanismy vylepšovány tak, aby odolaly magnetismu, gravitaci či tlaku vody.

Do stejné kategorie výrobců se řadí i značky Vacheron Constantin, Jaeger-LeCoultre nebo Breguet, ty však patří pod velké korporace (Richemont a Swatch Group). Sice se jim daří udržet si pověst špičkových manufaktur, ovšem jejich budoucnost je hodně závislá na globálních strategiích jejich „matek“. Na rozdíl od evropsky naladěného patriota, jakým je třeba Patek Philippe, se tyto značky v posledních covidových letech odsunuly směrem na východ do Číny a evropský trh zanedbávaly. Otázkou zůstává, zda jim v budoucnu zákazníci ze starého kontinentu toto chování nevrátí tím, že o ně neprojeví patřičný zájem.

Během posledních pěti let se do popředí dostávají i hodinářské značky, které vyrobí jen pár stovek či jednotek tisíc kusů hodinek; jde především o nezávislé firmy a hodináře. Právě covid-19 rozšířil jejich popularitu a spotřebitelský trend „see now – buy now“ měl pozitivní vliv i na ně.

Rolexmánie

Na trhu je jediná značka, která boří mýty a láme rekordy. Rolex nikdy neměl nouzi o zákazníky, během poslední pětiletky se však strhla přímo rolexmánie. Sílila i v roce 2020, kdy měla většina trhu propadající se, v lepším případě stagnující výsledky. Podle strategické zprávy přiložené k účetní závěrce firma Rolex uvedla: „Celkový růst v roce 2020 byl způsoben kombinací ceny, objemu a kontroly růstu provozních nákladů.“ Zdá se to jednoduché, ovšem tahle alchymie zaručuje Rolexu čtvrtinový podíl na trhu s luxusními a prémiovými hodinkami, přičemž ve srovnání s Omegou (8,8 procenta) nebo s Tissotem (3,1 procenta) je to dech­beroucí rozdíl. Podle analýzy zpracované bankou Morgan Stanley a ženev­skou společností LuxConsult (Rolex totiž neuvádí přesná čísla), se v roce 2020 švýcarský hodinářský průmysl smrskl o jednu třetinu, hodinek Rolex se však vyrobilo pouze o 14 procent méně.

Hlad po rolexkách v covidových letech roste, poptávka sílí a ceny na šedém trhu neustále rostou. Některé modely tak koupíte za dvojnásobek až trojnásobek původní ceny. Značka Rolex po překupnících tvrdě šlape a jednotlivce i organizované skupiny detailně prověřuje. Často tak těm, kteří si na šedém trhu vydělají na pár kusech rolexek pár set tisíc korun, není umožněno koupit si u autorizovaného dealera další model.

Některé linie značky Rolex sice na začátku roku 2022 zdražily, to ale – jak se zdá – žádného zákazníka neodradilo, počty příznivců hodinek s korunkou ve znaku nadále rostou. Úspěch této ženevské značce zaručuje řada faktorů: patří k nejslavnějším na světě, její hodinky jsou bezprecedentní kvality, design poznáte už na dálku a rozhodně nestárne (není tu snaha o kreativitu, právě naopak), cenu si drží i relativně obyčejné modely (i když co je dnes u Rolexu obyčejné?), na dražbách a aukcích patří k nejvyhledávanějším a následně nejdražším. Rolexky nosili slavní američtí herci a prezidenti, dnes jsou s touto značkou spojeni i nejlepší sportovci z oblasti tenisu či golfu.

Málokdo také ví, že Rolex je charitativní organizace, tak si to totiž její zakladatel Hans Wilsdorf přál. Tím, že si koupíte rolexky, automaticky přispějete na vědu, umění, ochranu planety i výzkum. Jen si na ty svoje vysněné hodinky musíte chvíli počkat.

Velké „ale“

Poslední čtvrtletí roku 2021 přineslo příjemné překvapení. Velké společnosti hlásily zisky, často rekordní čísla. Swatch Group, jež v roce 2020 měla nejhorší propad v historii, ohlásila o rok později nárůst 30,7 procenta oproti předcházejícímu období. V reálných číslech to pak vyznívá tak, že v roce 2021 měla provozní zisk 1,021 miliardy švýcarských franků, v roce 2020 to bylo jen 52 milionů. Koncern Richemont sice v pandemii tolik nestrádal, především díky rychlé transformaci na e-commerce, v příštím roce však stejně jako Swatch Group předpokládá růst v dvojciferných číslech.

Je tu však jeden problém do očí natolik bijící, že ho vidí i úplný hodinářský neznalec. Je jím lidský faktor. I ty nej­dokonalejší CNC (Computer Numerical Control) stroje, které mají k dispozici Rolex, Omega či Longines, potřebují, aby je obsluhovali lidé. A i ty nejdokonalejší komplikované hodinky od Patek Philippe a Audermars Piguet vyrábějí zase jen lidé. A ti nejsou. Tedy rozhodně jich není hodně. Velké hodinářské firmy sice provozují vlastní „líhně“ i školy, platy švýcarských hodinářů vůbec nejsou nízké a tradice se v rodinách mnohdy dědí z generace na generaci, přesto výroba není na raketový růst poptávky připravená.

V Česku je například jediná škola po­sky­tující vzdělání v oboru jemný mecha­nik ve střední Evropě a samotný problém tohoto učebního oboru tkví v tom, že nemá dostatečné vybavení. Mladí hodináři se tak musí učit praxí po škole, jenže těch, co nastoupí na pozici hodináře, je jen malé procento. Hodinářskému byznysu se však bude dařit jen tehdy, bude-li dost hodinářů…

Český rybník

Vystudovaného hodináře v Česku nemusí čekat jen servis a klientské opravy u některého z prodejců. Může stát za vznikem nových hodinek v manufaktuře novoměstské firmy Prim Elton. Ta se ani po mnoha peripetiích a soudních dohadech o právech k užívání jména Prim s frýdeckomísteckou společností MPM nevzdává ruční výroby hodinek Prim a pokračuje v tradici z roku 1949. Právě tehdy byl založen Státní závod Chronotechna, který se v roce 1969 přejmenoval na Národní podnik Elton a vyráběl hodinky Prim. První kusy, tehdy ještě označované jako Spartak, se začaly prodávat v roce 1957.

Manufaktura funguje až na popřevratové handrkování o vlastnictví dodnes, ocitla se v rukou několika majitelů a vedl ji zástup ředitelů. Mezi nejpovedenější modely její novodobé historie patří limitované kolekce navazující na ikonický potápěčský typ hodinek Orlík. Většina omezené produkce inspirované tímto modelem roste na ceně. Třeba model Anthropoid, který se v roce 2017 prodával za 75 tisíc korun, se dnes nejenže na druhotném trhu objevuje jen zřídkakdy, ale jeho cena se šplhá na dvojnásobek. To ale není nic proti vintage modelům Orlík. Cena těchto hodinek z roku 1965 během osmi let raketově vystřelila.

V roce 2013 jste je mohli pořídit za 60 tisíc, v roce 2018 za 200 tisíc, dnes už se prodávají za 600 tisíc korun. Bylo jich vyrobeno jen 300, možná o pár kusů více a jejich současní majitelé dobře vědí, co mají doma za poklad. Proto se jich nezbavují a věří, že cena ještě poroste.

Stejně jako je to v případě hodinek Spartak, které se před šesti lety daly vydražit za 15 tisíc, nyní se jejich tržní cena pohybuje okolo 80 tisíc. Primkařů, jak si komunita nadšenců do hodinek Prim říká, je v Česku zhruba deset tisíc. Jsou to právě oni, kdo tlačí ceny vintage modelů nahoru. Otázkou však zůstává, jakou by měly jejich sbírky cenu za hranicemi naší země. Vypadá to, že spíše mizivou.

Vintage versus new

Staré hodinky jsou ovšem celosvětový fenomén. Poptávka po nich roste a ceny společně s ní. Za starší obecně považujeme modely vyrobené před rokem 2000, ideálně před velkou „quartzovou“ krizí v 70. letech. V aukcích a na online portálech se setkáte se zkratkou NOS, tedy New Old Stock. Jde o hodinky v nenošeném stavu. Sice jde o vintage model, ale jeho původní majitel si ho nechal v krabičce a na zápěstí si ho nedal. Takové kusy mají samozřejmě největší šanci dosáhnout horní hranice očekávané vydražené ceny.

V posledních letech se ovšem stává jen zřídka, že by vintage hodinky dodržely mantinely velkoryse nastavené aukční síní. Mnohdy je i několikrát přeskočí. Nejdražší vydražené hodinky byly značky Rolex Daytona a patřily herci Paulu Newmanovi. V roce 2017 za ně dal neznámý soukromý sběratel 17,75 milionu amerických dolarů a dnes jsou k vidění v los­angeleském muzeu Academy Museum of Motion Pictures.

Je známo, že tohle místo společnost Rolex aktivně podporuje a soukromý sběratel tu asi nemá problém Newmanovy Daytony 6239 vystavit. Byly to právě tyhle hodinky, které způsobily boom na trhu s vintage časomírami, a jsou to stále tyhle Daytony, jež zapříčinily tak obrovský zájem o hodinky Rolex. Zvláštní shoda náhod, co říkáte? I když na časové ose vše dokonale zapadá, je myšlenka o tom, že novým vlastníkem této časomíry je samotná švýcarská značka Rolex, pouhou spekulací… Ovšem kdyby to tak bylo, šlo by vskutku o geniální marketingový plán.

Chytré jsou mimo hru

Není to tak dávno, co se analýzy a hodnoticí tabulky švýcarského hodinářství porovnávaly s chytrými hodinkami. Palcové titulky v novinách a časopisech o tom, jak Apple, Garmin či Samsung válcují tradiční hodinářský byznys, nešlo přehlédnout. Dnes však k takovému srovnání přistupuje málokdo.

Většina expertů i novinářů pochopila, že mechanika a smartwatch jsou od sebe vzdáleny dál než na míli, natož aby je někdo vedle sebe pokládal jako hrušky a jablka. Sice se zprvu hodinářský byznys této oblasti zalekl, někteří ale začali jednat (i taková jména jako Rolex či IWC Schaffhausen začala vyvíjet prototypy chytrých hodinek) a značky Breitling, Hublot, Longines, Frederique Constant to dokonce dotáhly až k reálným hodinkám, které hlásaly, že jsou „connected“. Ovšem skutečný byznys napojený na moderní smart technologie dělají aktuál­ně jen dvě tradiční značky – TAG Heuer a Montblanc. Definuje je přívětivá cena i cílovka v podobě generace Z.

Mezi ty, kteří si rádi kupují mechanické hodinky, nemusejí patřit jen starší ročníky. Jde o chytré a zkušené investory, ale především o ty, kdo dokážou ocenit práci lidí, hodinářů, tradici i řemeslný um, který se s každým jednotlivým kusem mechanických hodinek navždy pojí.