Meziválečné sklářství jelo překotnou jízdu

Kořeny mnoha tuzemských meziválečných sklářských podniků sahají hluboko do 19. století, do dob mocnářství. I když se i zde – tak jako jinde v průmyslu – postupně prosazovala mechanizace, zvláštní postavení sklářství mezi užitkovou výrobou a uměním dlouhodobě zajišťovalo prominentní roli rukodělné tvorby. Přinášelo to ale i zaostávání za technologicky rozvinutějším zahraničím.

Dobře tento kontrast ukazuje srovnání české a belgické produkce plochého okenního skla v posledních dekádách 19. století. Belgičané již v sedmdesátých letech předminulého století využívali daleko větších skláren – tedy s větším množstvím pecí i jejich kapacitou. Jak uváděl historik sklářství Karel Hetteš, zatímco v Belgii bylo v jedné sklárně v průměru devět pecí, na české podniky připadala v průměru jedna a čtvrt pece. Tehdy stále ještě dominující „český způsob“ ruční výroby plochého skla se nijak zvlášť nelišil od postupů používaných ve středověku.

Srovnávání právě těchto dvou zemí má přitom své opodstatnění: v meziválečném období Belgie a Československo totiž soustavně zápasily o postavení druhého největšího světového exportéra sklářských výrobků. Bezkonkurenční jedničkou bylo Německo.

Příliš křehký poklad

Sklářská produkce nebyla na území českých zemí rozmístěna rovnoměrně. Koncentrovala se do několika oblastí. Nejvíce podniků bylo v severních Čechách na Liberecku, Teplicku a Novoborsku. V menším rozsahu pak sekundovaly oblasti v západních Čechách, a to Šumava spolu s Českým lesem.

 Již tento letmý pohled napovídá, že ve sklářské výrobě dominovali v daných regionech čeští Němci jako zaměstnanci i coby zaměstnavatelé. To vzbuzovalo vážné otazníky, jak se vyprofiluje jejich loajalita v době rozpadu habsburské monarchie, stejně jako o dvacet let později během mnichovské krize roku 1938. Podobně jako tomu bylo v ostatních průmyslových odvětvích, první světová válka osudově zasáhla i sklářství. Až na výjimky nešlo o prioritní výrobu z hlediska potřeb válečné ekonomiky, a proto masové odvody zaměstnanců na frontu nebyly státní mašinerií vnímány jako tolik poškozující. Exportní vazby byly zpřetrhány a jen nemnohým továrnám se podařilo zapojit do válečné výroby. Rostoucí bídu s každým dalším rokem války barvitě přiblížil ve svých pamětech novoborský sklář Břetislav Tománek (narozený roku 1913), jenž prožil za války své nejútlejší dětství: „Hladu a bídy bylo stále víc. Ženy stávaly od časného rána fronty, a když pak otevřeli krám, na lístky téměř nic nedostaly. Ze zoufalství se pokusily několikrát o hladové demonstrace. Nebylo to ale stejně nic platné, četníci je rozehnali, pár jich zavřeli a jídla nedali. Nastal rok 1918. Byl absolutní nedostatek všeho: potravin, materiálu, paliva…“

Ze ságy rodu Mühligů

Německy cítící zaměstnavatelé si museli klást jiné otázky. Závěr léta 1918 napovídal stále zřetelněji, že habsburská monarchie je na konci sil a její dny mohou být vbrzku definitivně sečteny. Do jejich hlav nás – alespoň částečně – nechávají nahlédnout autoři knihy Sága rodu Mühligů (2005), kteří zpracovali i korespondenci z tohoto přelomového období. Mühligové patřili mezi vůdčí severočeské podnikatelské rodiny ve sklářství. Jejich jazykem byla němčina a v jejich hlavách se svářela loajalita nacionální a dynastická s pragmatismem podnikatelů.

O tom, že jejich víra v sílu dynastie slábla již dávno, svědčí zacházení s válečnými půjčkami. Jakožto loajální rakouští občané tyto půjčky ochotně v prvních letech války upisovali. Byly relativně dobře úročené, garantoval je stát. Během roku 1918 se však půjček v tichosti začínají zbavovat dle logiky, kterou shrnul Anton Mühlig v dopise švagrovi: „Pro všechny případy, my jsme půjčky prodali. Pro mne je špaček v hrsti lepší než holub na střeše.“

Anton ve své korespondenci projevoval až podivuhodný instinkt ve vztahu k předvídání budoucnosti. Odvrhl naděje většiny svých soukmenovců z pohraničí, že by mohlo dojít k připojení k Německu nebo aspoň udržet jako životaschopnou entitu Německé Rakousko včetně českého pohraničí. Naopak si uvědomoval, že pro průmysl v pohraničí by včlenění do říše mohlo být likvidační. O správě ze vzdálené Vídně si myslel své a byl ochoten dát přednost Praze. Obava z šíření bolševismu i hrozba českého nacionalistického revanše byla během turbulentních měsíců roku 1918 v hlavách mühligovského klanu silná. Po rozpadu monarchie Anton Mühlig doufal ve vytvoření hospodářské integrace střední Evropy. To však nebylo prioritou vlády, neboť by tak ohrožovala právě nabytou politickou samostatnost.

Vysoce proexportní obor

Hrozby vyplývající ze soustředěného tlaku politické levice i rozháraných poměrů po skončení první světové války nutily podnikatele k pragmatismu. Proto již brzy, hned v roce 1919, vznikl bez ohledu na národnostní inklinace členů Hospodářský svaz sklářských průmyslníků v ČSR. Zatímco jeho předsedou se stal Václav Horák, ředitel sázavských skláren Kavalier, mezi jeho místopředsedy nalezneme dalšího z Mühligových – Josefa Maxe, Antonova bratra.

Bylo co řešit: na nově vzniklé Československo připadly více než čtyři pětiny rakouské sklářské produkce. Kvůli tomu se stávala extrémně závislou na exportu a v důsledku toho i na výkyvech volatilního trhu sklem. Brzy po skončení války začala sklářská konjunktura. Ačkoli jde jen o přibližné počty, v roce 1920 již pracovalo ve sklářství téměř tolik osob jako v roce 1910 čili přes padesát tisíc. Slábnoucí koruna navíc podporovala vývoz. Tento uspokojivý trend se však brzy, na počátku dvacátých let, zastavil. Negativních faktorů bylo přitom více.

Ekonomická krize v USA podvázala v roce 1920 poptávku za oceánem. Navíc díky rychlému poválečnému rozmachu padaly ceny dolů – a dostavoval se efekt nadprodukce. Skláři si též stěžovali na nevstřícnou politiku vlády, zvláště v oblasti fiskální. K tomu přibyl během roku 1922 další, zničující faktor: vláda začala cíleně pracovat na zhodnocení kurzu koruny. Kurz měny, jež roste, bývá pro exportéry rizikem. Propukla deflační krize, zavládla nejistota na trhu. A v řadě závodů začal klesat zahraniční odbyt; některé musely být dokonce uzavřeny. Přibližnou představu o nastávající katastrofě nám mohou poskytnout vybrané údaje o výrobcích tabulového skla.

Počátkem roku 1921 je vyráběl tucet firem v šestnácti závodech s 2 547 dělníky… a do července 1922 zůstalo v provozu jen devět závodů s 1 562 dělníky! Realita však byla patrně ještě temnější. Mnoho z dělníků totiž pracovalo jen na zkrácenou pracovní dobu, což statistika nedokázala zachytit. Zároveň však exportní obtíže působily na růst produktivity práce, jak se jednotliví podnikatelé snažili snižovat výrobní náklady… Tato racionalizace vedla k významnému umenšení ruční práce ve prospěch té strojové.

Od desetiny vývozu ke krizi

Roky 1922 až 1923 byly jen dočasným výkyvem. Poté se – sice pozvolna – dostavilo opět oživení, které vrcholilo spektakulární konjunkturou druhé poloviny dekády. Jakmile se export znovu rozběhl, začalo být dobře. Rok 1924 naznačoval slibný vývoj, a to zvláště v případě skleněné bižuterie, jež se na něm podílela téměř jednou polovinou. Mezi vývozci vévodilo jablonecké zboží. Sklářská produkce ve dvacátých letech stabilně představovala pět až deset procent celkového exportu ČSR, což nebylo rozhodně málo. Zároveň však, jak ukázala i deflační krize, byla taková závislost na zahraničních trzích nebezpečná. Vždyť na konci dvacátých let bylo zhruba devadesát procent sklářské produkce určeno pro vývoz. Navzdory výše zmíněným racionalizačním tendencím, jež se nevyhnuly ani sklářskému průmyslu, v něm na počátku velké hospodářské krize pracovalo o třetinu více zaměstnanců, než tomu bylo na počátku 20. století. Brzy však měly přijít hodně temné roky, pro mnohé – do té doby prosperující – sklárny vyloženě likvidační. Přišla krize.

Statistiky z doby velké hospodářské krize udávají ve vztahu k propadu sklářské výroby čísla bez nadsázky hrozivá. Hodnota sklářského exportu oproti roku 1929 klesla do roku 1933 na jednu třetinu! Tím ovšem deprese nekončila. Největšími tehdejšími odběrateli výrobků byly Spojené státy americké, Velká Británie a Německo. Vývoz do těchto destinací se v roce 1933 pohyboval na třiceti čtyřiceti procentech předkrizového stavu. Zpráva Svazu průmyslníků za rok 1934 lakonicky konstatovala, že „hutě využívají sotva jedné čtvrtiny a rafinerie něco přes pětinu své kapacity“. Zatímco strojírenskému průmyslu účinně napomohly státní zbrojní zakázky, jak jsme viděli v předchozích dílech seriálu, temné roky ve sklářství pokračovaly.

Jak krize kosila skláře

Československý stát sklářům přicházel na pomoc spíše snahou o zmírňování sociálních katastrof, které by uzavírání větších závodů ve sklářských oblastech mohly způsobovat. I proto se během třicátých let, kromě výjimečných podmínek pro podpory v nezaměstnanosti sklářům, objevila rovněž regulace propouštění a prodloužení závaznosti existujících kolektivních smluv, aby v závodech o snižování nákladů nedopadaly jejich následky na bedra dělníků v podobě dalšího poklesu mezd. Vláda částečně pomohla alespoň dvojím znehodnocením koruny v letech 1934 až 1936. Ovšem teprve v roce 1937 došlo k určitému oživení výroby. Nikdo tehdy netušil, že opět jen k velmi krátkodobému.

Jako první krize zahubila malé sklářské závody. Později však došlo i na provozy velké. Patřily mezi ně i tak slavné podniky, jako Inwaldova sklárna na pražském Zlíchově (v jedné z budov je dnes MeetFactory) či Engelsova v Bílině. Uzavírání provozů se nevyhnulo ani Mühligovým; týkalo se to jejich důležité sklárny v Hostomicích. Právě tam byla v roce 1919 zahájena masová výroba pomocí progresivní technologie belgického inženýra Émila Fourcaulta.

Přestože byly výsledky zpočátku rozpačité, kvalita skla byla špatná, mühligovští inženýři – a mezi nimi především Walter König – dokázali tyto nedostatky odstranit. Fourcaultův systém nejenže „odstranil těžkou práci při foukání válců, ale umožnil dokonalý výrobek o vlastnostech i rozměrech dříve nedosažitelných,“ konstatuje na adresu Königových vylepšení již citovaný historik Karel Hetteš. Krizi třicátých let však závod nebyl schopen přežít.

Konec dynastie Zieglerů

Ani těm, kteří se snažili chytře připravit na budoucnost, nepřálo vždy štěstí. Zieglerovi byli starou sklářskou dynastií. Založil ji Johann Wolfgang, jenž si svou první huť pronajal již v roce 1814. V dalších generacích se Zieglerovi vyšplhali mezi podnikatelskou špičku v tomto oboru, v závěru 19. století vytvořili s belgickým kapitálem Akciovou společnost továren zrcadlového skla a uhelných dolů v Čechách. To sice tehdejší hlavu rodinného podnikání Ondřeje Zieglera omezilo v možnostech samostatného rozhodování o směřování firmy, ale zato mohl zmodernizovat velkou sklárnu ve Staňkově u Horšovského Týna.

 Když už staňkovská sklárna nestačila, založili další v nedalekém Holýšově. V ní byl provoz zahájen v roce 1899. Profitovala z toho i obec: do roku 1930 se počet jejích obyvatel ztrojnásobil. V roce 1931 se však sklárna pustila do riskantní akce navzdory postupující krizi. Zakoupila licí stroj Bicheroux, tehdejší technologickou špičku. Byl drahý, nicméně elektrický ohřev a další technická zlepšení slibovaly budoucí úspěch. Petr Kundrata, který zpracoval a vlastním nákladem vydal stručné dějiny holýšovské sklárny (2009), v tomto směru konstatuje: „Proces byl tak efektivní, že v případě plného nasazení by byl stroj Bicheroux schopen za dvacetidenní výrobu pokrýt kompletní spotřebu celého tehdejšího Československa v oblasti tabulového skla. Nákup stroje přišel holýšovský podnik na (tehdejší) tři a půl milionu korun. Stejná částka pak byla investována do jeho instalace a uvedení do provozu…“ Úspěch se však nedostavil. Konkurenti ze severních Čech dokázali být úspěšnější. Vedle Holýšova se věnovala zrcadlovému sklu ještě chudeřická sklárna Edmunda Weinmanna a Sklárny a. s. v Chodově. V éře velké hospodářské krize nebylo pro tři významné hráče na trhu se zrcadlovým sklem dost místa. Investice do rozvoje, jejichž součástí byla i ona holýšovská akvizice, jen prohloubila zničující „run to the button“, kdo dokáže snížit náklady více.

 A Weinmann byl nakonec úspěšnější. Nejenže dokázal úspěšněji nalézt zahraniční partnery, měl navíc i nižší dopravní náklady pro dodávku potřebných surovin. Nový licí stroj tak holýšovskou sklárnu nezachránil, nýbrž dluh, za nějž byl pořízen, přispěl k jejímu konci. Aby celý podnik nakonec neupadl do konkurzu, Ziegler raději výrobu v Holýšově zastavil během roku 1934 úplně. O tři roky později zemřel na rodinném zámečku v Osvračíně, který mu zůstal jako jediný rodinný majetek.

Kapitál Edmunda Weinmanna spolkla jen o pár let později nacistická arizace židovského majetku. Mimochodem dnes se k tradicím chudeřických skláren hrdě hlásí firma AGC Automotive Czech, výrobce autoskel.

Skláři po „křišťálové noci“

Mnichovská dohoda ze září 1938 znamenala hluboký otřes a masivní redukci československé sklářské výroby kvůli umístění většiny podniků v pohraničních oblastech. Z 93 sklářských hutí zůstalo na území okleštěné republiky toliko 33. Autoři Historie sklářské výroby v českých zemích (2003) pochmurný epilog meziválečného sklářství shrnují výmluvně:

„Přes krajně nepříznivou situaci využili čeští sklářští podnikatelé všechny prostředky k tomu, aby obnovili výrobu alespoň v omezeném rozsahu. Jejich exportní šance zvýšila nakrátko křišťálová noc z 9. na 10. listopadu 1938, po níž následoval v anglosaských zemích bojkot zboží německého původu. Tvrdé hospodářské sevření, jež mělo vést k vyřazení nežádoucí české konkurence, iniciovali především sudetští Němci.“ Další pohnuté příběhy sklářských rodů, především firem Josefa Riedela či Heinricha Hoffmanna, přineseme v dalším díle tohoto seriálu.

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK