Meziválečné šustění papíru – a peněz

Zrod moderního papírenského průmyslu lze rozdělit do tří fází. Před rokem 1844 se uzavírala jeho úvodní část v podobě doznívající řemeslné výroby papíru z hadrů. Industrializace podnítila růst poptávky po papíru, což všeobecně začalo vyvolávat nedostatek klíčové výrobní suroviny – hadroviny. Proto se ve čtyřicátých letech jako doslovný dar z nebes objevil nový postup výroby z dřevoviny (odbrušované, zpravidla smrkové), jež byla přidávaná k oněm hadrům. Kvalita papíru byla sice nevalná, ovšem významně klesala jeho cena.

Další – již daleko významnější – přelom přinesl rok 1871, kdy začala být pro výrobu papíru produkována celulóza. Současníci si přitom kladli otázku, na níž jako by chyběla rozumná odpověď. Jak mohlo trvat odhalení této technologie tak dlouho, když Číňané vyráběli papír podobnou metodou už před dvěma tisíci lety? A my se můžeme ptát s nimi; kdo ví, kolik zajímavých vynálezů, s nimiž si dávné společnosti nevěděly pořádně rady, ukrývají pergamenové svitky a listiny z bambusu ve fondech středověkých knihoven.

S uvedenými změnami nastal soumrak starých papírových mlýnů a produkci ovládly moderní továrny. Československo mělo pro rozvoj papírenského průmyslu dobré předpoklady. Dřevo bylo kde brát. Třetina státu byla pokryta lesy, země disponovala rozvinutým dřevozpracujícím průmyslem. Horské řeky poskytovaly dostatek vody pro výrobu a pohon. I uhlí bylo dostupné a díky relativně solidní dopravní infrastruktuře je bylo možné převážet tam, kde bylo potřeba.

Poválečné překreslení hranic

Do slibného rozvoje zdejšího papírenského průmyslu zasáhla negativně první světová válka, obdobně, jako jsme to sledovali ve většině dosud probíraných odvětví v tomto našem seriálu.

„Stoupající nedostatek uhlí způsobuje stálé zmenšování výroby, takže přesto, že vývoz ustává, sklady se vyprazdňují a nastává i nedostatek zboží. Ceny všeobecně stoupají, jakost výroby však klesá a i průmysl papíru musí přispěti svými výrobky k opatřování náhradního materiálu pro některé textilní zboží, jehož pro nedostatek vlny a bavlny není,“ sumarizoval neutěšenou válečnou situaci zpětně v roce 1933 podnikatel Karel Robětín, jehož jsme zmínili minule.

Se vznikem ČSR roku 1918 bylo zároveň i razantně překresleno „hřiště“, na němž se zdejší výrobci papíru pohybovali. Vytyčení jiných hranic ve střední Evropě zvýšilo význam exportu, protože se mnoho bývalých domácích odbytišť v rámci monarchie stalo zahraničním trhem. Zvláště negativně tím byla postižena slovenská produkce. Rozbitím královského Uherska vzniklo redukované Maďarsko, jež mělo málo lesů – i papíren. Ty se totiž nacházely v bývalé horní zemi, tedy na Slovensku. Jenže z důvodů napjatých vztahů mezi nástupnickými státy se Maďaři po válce raději orientovali na dovoz z Rakouska, a nikoli ČSR. Špatné dopravní propojení mezi českými zeměmi a Slovenskem navíc způsobovalo, že nebylo ani snadné přeorientovat tamní produkci na trhy v západní části republiky.

Příznačně proslulá Martinská akciová továrna na celulózu, která se tradičně orientovala na trhy v rámci východní části habsburské monarchie, tak nově devadesát procent (!) svojí produkce vyvážela do zahraničí, aniž by mezi jejími odběrateli nastala nějaká významnější změna. Jiné podniky zase doplatily na restriktivní měnovou politiku státu v letech 1922 až 1923, kdy docházelo k umělému zhodnocování koruny, což podráželo nohy exportérům. Jiný tradiční podnik, Slovenská papiereň Ružomberok, musel v tomto období dokonce na rok zavřít. Až když se přehnala tato deflační krize, pokusil se znovu nalézt své místo na trhu. Blízké lesy a řeka Váh skýtaly pro obnovu dobré podmínky, a tak se zadařilo a firma se pak úspěšně svezla k novému rozmachu na vlně konjunktury druhé poloviny dvacátých let.

Ani na záchodě nejsi sám…

V uších starších z nás však bude z tehdejších slovenských podniků rezonovat jistě nejsilněji harmanecká papírna. Ikonický toaletní papír Harmasan provázel život každého, kdo prožil alespoň část života v normalizačním Československu. Ostatně byla to právě tato papírna, která až v sedmdesátých letech 20. století zavedla na zdejší trh oslňující novinku – ruličkový toaletní papír! Význam továrny dobře dokumentuje skutečnost, že když v červnu 1988 výrobna vyhořela, v ČSSR nastal dlouhodobý nedostatek toaletního papíru, s čímž se centrálně plánovaná ekonomika dokázala jen stěží vypořádat. Byl to natolik společensky frustrující okamžik, že „požár papírny v Harmanci“ má na Wikipedii i své vlastní heslo. Historie této papírny však sahala do vzdálené minulosti. Byla založena v roce 1829, původně se v ní vyrábělo tradiční řemeslnou rukodělnou formou. Přesto dokázala udržet krok i s nastupující mechanizací a již v šedesátých letech 19. století upustila od ruční výroby a přeorientovala se na strojovou.

I na harmaneckou papírnu však rozpad Rakouska-Uherska a následné turbulence československé měnové politiky dopadly osudově: v letech 1922 až 1924 byla na dva roky zcela uzavřena. Důvod? Totožný jako jinde na Slovensku. Výroba balicího papíru pro metropolitní Budapešť i Vídeň skončila a na pražské trhy bylo daleko. Navíc trhy v českých zemích ovládal český papírenský kartel, o němž jsme psali v minulém díle.

Mezitím harmanecký podnik převzala od maďarských vlastníků Moravská agrární a průmyslová banka v Brně. Soustředila se zprvu na podezřelé finanční machinace v podniku, což vyvrcholilo roku 1924 obviněním ředitele Samuela Loranta ze zpronevěry, byť bylo bankou posléze staženo. Následně se díky rozsáhlým státním úvěrům podařilo výrobu znovu nastartovat. A v tomto oživení hrál důležitou roli podnikavec z českých zemí: Ladislav Rys.

Páně Rysovy velké plány

Rys byl v nemalé míře veden idealistickou snahou obhájit zájmy a potřeby papírenského průmyslu v očích státu i daňových poplatníků. Po vzniku republiky absolvoval ČVUT se specializací na chemické technologie úpravy dřeva. V Praze zahájil i postgraduální studium. Zároveň vyrazil na zkušenou do ciziny. Z Kanady, tehdejší papírenské mocnosti, kde pracoval u Riordon Company, a USA (stáž v madisonských Forest Product Laboratories) se pak vrátil s vizí modernizace československého papírenství.

Jako mnozí jeho podnikaví současníci viděl i on cestu vpřed ve výzkumu, vědeckém řízení a mechanizaci. A kromě působení v mnoha oborových organizacích se rozhodl, že bude své vizionářství uplatňovat i ve výrobní praxi.

Rys měl velký sen. Chtěl razantně zvýšit spotřebu papíru v čs. republice – ideálně na tehdejší německou úroveň. Podle spotřeby papíru šlo nepřímo usuzovat i na rozvinutost ekonomiky a Československo v tomto ukazateli výrazně zaostávalo. Podle údajů z přelomu dvacátých a třicátých let Evropě vévodila Velká Británie s 37 kilogramy roční spotřeby papíru na jednoho obyvatele. Ponechme stranou USA, které vykazovaly 65 kilo. Tak daleko si Rys ve svých snech mířit nedovolil. Bohatě by mu postačovalo, kdyby se doma dosáhlo alespoň 28 kil, jak bylo standardem v tehdejším Německu. I další tehdejší rozvinuté ekonomiky typu Francie, Švédska, Belgie, Švýcarska či Nizozemska se pohybovaly nad dvaceti kilogramy.

V soutěži mocností se ČSR se svými jedenácti „kilíčky“ na osobu řadila spíše k zaostalým ekonomikám evropského jihu a východu. Strukturální problém v tomto směru spočíval především v tom, že obalová kultura, ve které hrál papír dominantní roli, nebyla ve zdejších končinách ještě tolik rozvinutá. I to byl další důvod, proč export sehrával v československé produkci tak dominantní roli.

A Rysova slovenská mise

Rys se ve svých „makro“ úvahách dostával do začarovaného kruhu. Aby byla domácí produkce udržena (či rostla), a tím byla zajištěna i zaměstnanost, což bylo jeho vroucným přáním, bylo nutno více vyvážet. Jenže k udržení konkurenceschopnosti na mezinárodních trzích dle Rysova názoru vedla cesta hlavně prostřednictvím vylepšování technologií a snížením nákladů, tedy racionalizací a zvyšováním produktivity práce. To by ovšem – řešeno v žité praxi – nevyhnutelně zase vedlo ke snižování počtu zaměstnanců.

Rys nejprve vedl transformaci papírny v Gemerské Horce na celulózku. Od roku 1932 převzal vedení hlavního podniku v Harmanci. Jeho start rozhodně nebyl jednoduchý. Papírny běžně zachvacovaly požáry. A tato nebyla výjimkou. Tehdejší požár části továrny prý neskončil naprostou pohromou jen díky mohutné sněhové pokrývce na střechách většiny budov. I tak na konci třicátých let umožnily další investice a předválečná konjunktura Moravské bance, aby ze zisku harmaneckých papíren vyplácela dividendy. Rys zůstal v čele firmy i za Slovenského štátu a rovněž po skončení války, kdy se firma změnila ve znárodněné Spojené papierně.

Přes všechny své částečné úspěchy však Rys svého snu nedosáhl. Postavil si sice továrnickou vilu v obci Telgárt, spotřeba papíru v čs. republice však nepřekonala 13,9 kilogramu na hlavu, zatímco Německo ještě před rokem 1938 dosáhlo na 33 kilo! Po druhé světové válce vyrazil Rys spolu s delegací československých lesních hospodářů na studia do USA a Anglie. Na jaře 1948 navázal studijní cestou do Austrálie, z níž se již do komunistického Československa nevrátil. Pokračoval ovšem v plnění svého pověření a povolání až do Brazílie, kde se usadil. Co tam? Nastoupil do nově zřízené papírny firmy Klabin v Monte Alegre ve státě Paraná a pomohl z této firmy vybudovat dodnes největšího producenta a exportéra papíru v Brazílii. Rys zemřel roku 1964 symbolicky – během své účasti na papírenském kongresu v Chicagu.

Krušnohoří, Pojizeří, Krkonoše

Oproti jiným odvětvím existovala v papírenské výrobě silná kontinuita od předmoderních časů až do 20. století. Citovaný Karel Robětín, mimo jiné autor odborných publikací, uváděl pro situaci na počátku třicátých let, že na území čs. republiky fungovalo celkem 61 papíren, z nichž celá jedna čtvrtina měla „starobylý původ“, leckdy sahající i více staletí do minulosti. Návaznost na minulost bývala silná hlavně v severních horských oblastech Krušnohoří, Pojizeří a Krkonoš. Dostupnost vodní energie a dostatek surovin pro výrobu celulózy, která z dřevařství dělala výnosný byznys, podporovaly tamní rozmach papírenství. A jako bonus utvářela rozvinutá sklářská výroba i bohatou poptávku po balicím papíru.

Zatímco některé podniky pocházely z dávné minulosti, historie jiných je naopak mladší, přitom ale sahá třeba až do současnosti. To platí o Pasekách nad Jizerou, kde dnes působí papírna EMBA, již dobře znají uživatelé šanonů a archivních krabic, odvolávající se na tradici tamní výroby dlouhou 140 let. Jak to začalo? Na sklonku 19. století vyrostla u řeky malá továrnička s vodním náhonem. Nepatřila k žádným přeborníkům, kteří by usilovali o průnik na globální trhy. Původní majitelé a výrobci paseckých lepenek se svým záměrem tak úplně neuspěli, ale na konci osmdesátých let 19. století továrnu převzali bratři Mahlové, úspěšní exportéři jablonecké bižuterie.

Ještě před vypuknutím první světové války navýšili kapacitu výroby a instalovali další vodní turbíny. Nicméně sortiment zůstával stále stejný. Díky zázemí kapitálově silné firmy papírna přestála všechny politické a ekonomické výkyvy a jediným dobovým výsledkem krize sklářského exportu byl přechod na výrobu lepenky pro kufry – opět vyráběné v rámci továrny firmy Bratři Mahlové/Gebrüder Mahla v Jablonci, kde zřídili navíc i pobočnou kovovýrobu. Tedy v té době to byli již spíše synové bratří Mahlových. Ti podobně jako mnozí další po roce 1945 museli opustit republiku. Továrna v Pasekách se stala součástí koncernu Polabských, později Krkonošských papíren (Krpa) se sídlem v Hostinném.

Piette, otec krkonošský

Podobné osudy potkaly i další drobné podhorské papírničky rostoucí zejména v poslední čtvrtině 19. století pod Krkonošemi jako příslovečné „houby po dešti“ – v Horním Lánově, Maršově, Dolní Branné, Jesenném, v Úpě… A v Mladých Bukách či ve Svobodě nad Úpou jich vzniklo dokonce několik. Zpracovávaly dřevo, využívaly vodní energii a zásobovaly tamní průmysl zejména lepenkou a balicím papírem, posléze kancelářským.

Typickým příkladem tohoto typu vyzyvatelů podnikatelské štěstěny může být Ignác Dix z mlynářského rodu z Velké Úpy, jenž nejprve postavil brusírnu dřeva a později papírnu v Temném Dole, načež koupil synovi spáleniště mlýna s vodními právy v Dolní Branné a postavil tam papírnu druhou. A k ní přidal i malou vodní elektrárnu. Firmu Hynek Dix a synové provozovala rodina úspěšně až do roku 1945.

S krkonošským papírenstvím však bylo spojeno především exotické jméno Piette, původem z Francie. Zakladatel české větve slavného francouzského papírnického rodu Prosper Piette starší se v našem vyprávění mihl již minule v souvislosti se založením papírny v Bubenči. V meziválečném období však značka Piette symbolizovala už krkonošskou výrobu. Jak praví dobový spis, Prosper starší platí „za zakladatele dnes tak důležitého, technicky dokonalého průmyslového odvětví výroby cigaretového papíru ve státech bývalého Rakouska“. A ani jeho stejnojmenný syn, který v témže podnikání pokračoval spolu se svými bratry Juliem a Ludvíkem, nezůstal otci nic dlužen. Nejenže pokračoval v otcově podnikatelském úspěchu, nýbrž neopomínal ani zvelebovací činnost ve prospěch svého kraje. Stal se průkopníkem turistiky i lyžování v Krkonoších, a vysloužil si tak čestnou přezdívku „Otec Krkonoš“.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historici, působí na Filozofické fakultě UK