Nesmrtelnost lidí uchovává papír

Aby platilo slavné – volně přeložené – přísloví Plinia staršího z titulku tohoto článku, musí někdo takový papír pro „uchování nesmrtelnosti lidí“ nejprve vyrobit. Má se za to, že poprvé byl v Čechách papír použit již v roce 1310 v kanceláři Starého města pražského. I když se ve starší literatuře spekulovalo o tom, že již za krále Karla IV. se papír na českém území vyráběl v Chebu, novější dějepisectví je v tomto směru skeptičtější. V té době totiž není doložena jeho výroba ještě ani pro území Německa. Tam se objevuje teprve v roce 1389.

S jistotou však můžeme uvést, že maximálně se stoletým zpožděním dorazila výroba papíru také do českých zemí. Z roku 1499 totiž pochází povolení krále Vladislava II. Jagellonského pro mlynáře zbraslavského kláštera, aby „směl sbírat hadry pro výrobu papíru“. V 16. století pak již můžeme vidět doslovný boom tuzemské výroby papíru. Některé z dávných papíren přitom dokázaly přežít až podivuhodně dlouho. Nejstarší známá papírna z Trutnova (založená v roce 1507) zanikla až v polovině 19. století! A k roku 1652 máme v Berní rule doloženu existenci papírny v obci Čistá v Krkonoších, jejíž kořeny byly nepochybně ještě starší a která přežila jako součást národního podniku Krkonošské papírny až do roku 1984.

Ovšem nejslavnějším z těchto dávných provozů je papírna ve Velkých Losinách, která byla založena na konci 16. století z vůle předního moravského šlechtice Jana mladšího ze Žerotína. Dodejme, že tentýž muž nechal vybudovat v obci také malebný zámek, který dodnes zůstává chloubou české renesance a láká zástupy turistů. Velkolosinská papírna funguje stále, specializuje se na luxusní ruční papír určený především pro zahraniční klientelu.

Rukodělná výroba papíru se v českých zemích slibně rozvíjela, jakkoli bylo jasné – podobně jako v jiných odvětvích –, že i v tomto sektoru sehraje určující roli v jeho dalším rozvoji strojová mechanizace. Ta se však prosazovala jen pozvolna. Podle oficiální statistiky z roku 1845 existovalo v Čechách 122 papíren, z nichž však jen pět mělo tehdy strojní zařízení.

Rod Haaseovců z Vraného

Mezi tyto „strojové“ průkopníky patřila papírna ve Vraném nad Vltavou, založená již v roce 1837 a spojená s podnikatelským rodem Haaseových. Rodinnou tradici zahájil praotec Gottlieb neboli Bohumil Haase (1763–1824), který se narodil v saském Halberstadtu a vyučil se sazečem. Poté, co přesídlil do Prahy, kde nejprve působil coby zaměstnanec v jedné z místních tiskáren, se pokusil o samostatné, vlastní podnikání. Jak na to šel? Pronajal si nejprve jeden tiskařský lis na výrobu tištěných blahopřání, což byl tehdy nový společenský trend, a se svým nápadem skutečně uspěl. A tak již roku 1798 získal koncesi k provozování vlastního podniku. V domě na Staroměstském náměstí v Praze nadále prosperoval a své úspěchy korunoval titulem „stavovského knihtlačitele“. Kromě toho rovněž jako jeden z prvních podnikatelů na našem území otevřel i kamenotiskárnu (litografickou dílnu).

Po Gottliebově smrti podnik převzali jeho čtyři synové pod firemní značkou „Bohumil Haase & synové“. Tito činorodí mužové se angažovali v pražské i zemské politice, v cestovatelství i ve vědě a dokázali svému rodu vydobýt značný společenský respekt. Důkazem toho budiž i získání šlechtického titulu v případě dvou z nich: Bohumil mladší získal výmluvný přídomek „von Buchstein“ a Ondřej „von Wranau“. Ani ten nebyl zvolen náhodně. Právě tato generace totiž stála u zrodu zmíněné a později opravdu slavné papírny ve Vraném na Vlavou. Společenskou důležitost rodu podtrhuje též skutečnost, že od roku 1855 byla haaseovská papírna spojena s tiskárnou cenin a státních bankovek. I když se později – v roce 1874 – akcionovala, také další generace figurovaly mezi akcionáři, a to až hluboko do období první republiky. Teprve v roce 1928 Ernst Haase poslední rodový podíl prodal; tehdy šlo již o podnik, který produkoval na sto různých druhů papíru, určeného hlavně pro export. Právě Ernst v roce 1910 zosnoval fúzi svého podniku s holešovickou Pražskou továrnou pergamenového papíru, z čehož vznikl známý podnik Pražské papírny, a. s. Vranská papírna mezi válkami pak ještě vícekrát změnila vlastníka. 

V letech 1922 až 1928 se stala součástí koncernu Olšanských papíren, který ji poté odprodal zahraničním zájemcům napojeným na kapitál významné vídeňské nadnárodní korporace Schoeller. To ji zřejmě zachránilo během nesnadných třicátých let. Na tři čtvrtiny vývozu totiž směřovaly na americký trh, který se s propuknutím velké hospodářské krize evropským producentům uzavřel. Před bankrotem ji patrně zachránily právě schoellerovské kapitálové zdroje, a tak se nakonec v temných letech krize, a dokonce i následné války dočkala výrazné modernizace a rozmachu svého odbytu. Tato kapitálová provázanost s „nepřátelským“ kapitálem ovšem také způsobila, že okamžitě po skončení války roku 1945 byla na papírnu uvalena národní správa. Pak byla znárodněna.

Dynastie papírenských Fuchsů

Další slavnou pražskou dynastií papírníků byli Fuchsové. Je to onen „papírník Fuchs“ známý z románu Jaroslava Haška, u něhož Švejk nakoupil formuláře pro padělání psích rodokmenů. Stejně jako Haaseové i Fuchsové začínali jako knihtiskaři. Zakladatel rodu Ignác (Jicchak či Hynek) pocházel z pražské židovské obchodnické rodiny. Po svatbě roku 1848 převzal tchánovu papírnickou živnost – tedy obchodování „s papírem a psacími potřebami“.

Ve druhé polovině 19. století se začala rozmáhat výroba papíru ze dřeva a nikoli z hadrů, jak bývalo zvykem do té doby, a to – s patřičnou strojovou výbavou – slibovalo nové příležitosti. A Ignác Fuchs, jenž v obchodě používal často českou variantu jména Hynek, si ji rozhodně nemínil nechat ujít. Spolu s tiskařem Karlem Schreyerem založil nakladatelství a tiskárnu (1860). A když Schreyer ze společného podniku o pár let později vystoupil, Fuchs dále expandoval. Převzal část podniku po jiném pražském tiskaři Friedrichu Augustu Crednerovi a s tím i titul dvorního c. k. knihtiskaře (K. u K. Hof-Buchdruckerei Ignaz Fuchs). Vedle velkoobchodu v Michalské ulici a tiskárny na Václavském náměstí také založil exportní domy v Hamburku a Vídni. Závislost na dodávkách materiálu rozmach Fuchsova podnikání brzdily, a tak se rozhodl investovat do nákupu malé papírny v České Kamenici, jíž hrozil bankrot. Kupoval ji v tristním stavu. Byla však vybavena malým parním strojem, což usnadnilo její modernizaci. Postupnou přestavbou směřující jednak k zavedení technologie založené na výrobě ze dřeva a jednak i v rozšiřování kapacity otevřel papírně nové světlé zítřky.

S pokračovateli rodu

Po Ignácově smrti v roce 1891 pokračovali v jeho díle synové Robert (1854–1925) a Artur (1862–1940). Původně sice spolupracovali, ovšem na počátku století – kolem roku 1907 si aktiva rozdělili. Hlavní příčinou bratrského rozkolu prý měla být Arturova konverze ke katolicismu. Artur si ponechal pražskou tiskárnu a v letech 1911 až 1912 vybudoval na Vinohradech ambiciózní papírnu, která dodnes zdobí roh ulic Vinohradská a Votická (poblíž stanice metra Želivského). Orientoval se hlavně na výrobu obálek a papírové konfekce.

Se svými výrobky úspěšně prorážel na zahraniční, především evropské trhy. Vyvážel však také do Jižní Ameriky. Pro svou jakost i vkusné provedení si jeho produkty vysloužily vskutku světovou pověst, líbily se. Za války do svého výrobního portfolia zařadil navíc papírové pytle na cukr či cement a stěží by se na tomto poli v monarchii našel někdo, kdo by mu byl schopen úspěšně konkurovat. První světovou válku proto přečkal úspěšně, což dokládá i jeho akvizice tiskárny cenin v Hamburku, k níž došlo záhy po skončení bojů.

Ovšem ani bratr Robert nezahálel. Z otcovské pozůstalosti si ponechal papírnu, jež pak nesla jméno Česko-kamenické továrny na papír Robert Fuchs. Ještě před válkou ji vybavil silnějším parním strojem, dalšími stroji pro výrobu papíru a také brusírnou pro výrobu celulózy. Takto vyráběl nejrůznější druhy papírů (kancelářský, balicí, novinový…), přičemž stejně jako jeho bratr směřoval zejména na zahraniční trhy. A Robertovi se dařilo i společensky. Úspěšně investoval do pozemků během zásadní asanace židovského ghetta v Praze a část jich následně dal k dispozici uměleckoprůmyslovému muzeu. Diplomacie a společenská aktivita v říšských podnikatelských kruzích – spolu s rozsáhlou mecenášskou činností – mu roku 1912 vysloužily dokonce povýšení do šlechtického stavu s přídomkem z Robětína / von Robettin.

Spojené papírny vpřed

Robert stál též za organizací papírenského průmyslu v nově vzniklé ČSR. Již 12. listopadu 1918 svolal a řídil schůzi 24 zástupců firem z oboru v pražském hotelu De Saxe s cílem připravit náhradu za rakouský spolek papírníků. Bylo totiž nutné zajistit si v rámci reparačního řízení přístup k surovinám, které se tehdy stále ještě rozdělovaly z metropolitní Vídně. Stát se sice teprve formoval a slovenské firmy ani nebylo možné pozvat, ale Fuchs-Robětín moc dobře věděl, že vyjednávání o clech a tarifech bude třeba zahájit co nejdříve. A nemínil u toho chybět. Vedl proto Hospodářské sdružení průmyslu papíru až do své smrti roku 1925, kdy po něm pomyslné žezlo v rodinném podnikání převzal syn Karel.

Hospodářské sdružení vyjednávalo nejen se státem, nýbrž i se zákazníky. Organizovalo společný odbyt. V polovině dvacátých let tak vznikla Prodejna spojených papíren, zastupující sdružené firmy, a podobně kancelář Sulfid pro prodej celulózy a Kartonia pro lepenkářské papíry. Jen speciality – zejména hedvábný a cigaretový papír – si výrobci měli prodávat i nadále každý sám. Podobné formy „kapitalistické kooperace“ namísto konkurence přišly jako reakce na poválečnou deflaci. Papírenský průmysl nakonec patřil k nejefektivněji kartelizovaným oborům v zemi, když sdružení kontrolovalo více než 95 procent produkce!

Česko-kamenická papírna sice zůstávala v majetku Fuchs-Robettinových až do arizace, ale od roku 1920 v podobě akciové společnosti s výrazným podílem banky Union. Již zmíněný Robertův syn Karel (1889–1941) zůstával v čele papírny i nadále a zasloužil se nejen o její přežití, ale i rozšíření výroby na přelomu dvacátých a třicátých let. Nová brusírna vybavená švédskými stroji, tovární vlečka a turbína dodávající energii snížily provozní náklady a zvýšily efektivitu výroby natolik, že si podnik udržel po celou krizi stálý počet téměř šesti set zaměstnanců, a patřil tak k největším v republice. Dodejme, že Karel Robětín, který využíval českou variantu jména, se kromě podnikání věnoval i sportu. Reprezentoval v tenise dokonce na olympiádě v roce 1912, kde se umístil na solidním pátém místě. Dnes však máme v paměti více jeho syna Roberta Robětína, jenž se vrcholově věnoval hokeji – hlavně na Kladně. V šedesátých letech pak trénoval italskou Cortinu a nakonec také národní reprezentační tým Itálie.

Bubenči vládl „R. Kubik“

Praha dala vzniknout ještě dalšímu významnému rodu českého papírenského podnikání, který založil Raimund Kubik (1847–1914). Jeho strojní papírna v pražské Bubenči patřila ve své době k vůbec nejvýznamnějším; na jejím původním rozvoji se podílel původem francouzský odborník Prosper Piette (1806–1872). Tento zahraniční expert po sobě zanechal v českém papírenském průmyslu věru nesmazatelnou stopu, protože postupně rozvíjel papírny na řadě dalších míst: v Plzni, v Chomutově či Dolním Maršově. Po jeho potomcích přebral bubenečský podnik právě Kubik, který předtím získával zkušenosti v jiné proslulé papírně: v Hostinném v Podkrkonoší. V roce 1886 mu bubenečská továrna vyhořela. Díky dobré pojistce však byl schopen neštěstí obrátit ve své štěstí a podrobil svůj podnik důkladné modernizaci. Nedostatečnou a nestálou vodní sílu mlýnského náhonu doplnil parními stroji, přidal výrobu celulózy a vybudoval též objekt pro skladování a zpracování dřeva. Kolaudaci mu protáhl boj s byrokracií. Starší zákon upravující založení potenciálně pro okolí škodlivé chemické výroby s celulózou nepočítal. Ovšem Kubikovi dejvičtí a bubenečští sousedé z výparů a znečištění vod strach měli. Přesto nakonec Kubík uspěl a brzy již zaměstnával 150 dělníků. Jeho celulóza a papír z bubenečské provozovny odcházely doslova „do celého světa“: alespoň takto prezentoval své výsledky na průmyslové výstavě 1908.

Těsně před smrtí ještě dokázal podnik elektrifikovat, nicméně v době vypuknutí první světové války již papírnu vedl syn Rudolf jménem celé rodiny – kam patřila též jeho sestra Hermina, z hlediska zájmů podnikání takticky provdaná do zmíněného rodu Haase-Wranau.

Raimund patřil k váženým bubenečským občanům. Po dlouhou dobu byl starostou obce a nedlouho po jeho smrti v roce 1914 bylo jedno z tamních náměstí pojmenováno na jeho počest Kubikovo (dnes jde o Sibiřské náměstí). Ač jeho syn Rudolf nepostrádal schopnosti, nějak zvlášť se mu v podnikání nedařilo. V poválečných letech z důvodu nedostatku surovin i papíru musel přeorientovat výrobu na tiskový papír pro domácí trh. Továrna musela pracovat po celou první polovinu dvacátých let jen na polovinu své výrobní kapacity. Jak uvádí historička Lucie Rohanová, Rudolf se potýkal i s byrokratickými obstrukcemi. Daňová zátěž, kalkulovaná na základě výsledků a hodnoty firmy z předválečného období neodpovídala její výkonnosti v podmínkách nové československé republiky a vedla k výraznému předlužení.

A situaci dále vyhrotila hospodářská krize. Roku 1932 Rudolf (Kubik) Kubík představil podílníkům dvě varianty vývoje – buď se podaří snížit náklady na energie (vyjednáváním s dodavatelem), nebo bude nutné výrobní kvótu prodat zpět kartelu a nevyrábět. Nakonec došlo k této druhé, horší eventualitě a v roce 1939 se pak vedle papírny uzavřela i výroba celulózy. Obrat ovšem přišel zanedlouho. S válečným hospodářstvím začala poptávka po papíru opět narůstat. Byl potřeba, a to nejen na cigarety pro německé vojáky na frontě…

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK