Mizí jazyky, mizí znalosti

Domorodí Nungoni žijí na největším tropickém ostro­vě světa, na Nové Guineji. Bydlí v těžko dostupné kopcovité oblasti s bohatou flórou, poblíž nedávno založené přírodní rezervace. Jejich životy se však během posledních pár dekád nebývale změnily, takže někdejší spoře odění Papuánci, kteří pěstovali jen pár plodin, už mají mobilní telefony a vyrábějí i výbornou fair trade kávu, kterou odesílají malými letadly do kavárenských řetězců – třeba i v americkém Seattlu!

Otázkou je, zda při té všudypřítomné globalizaci znají tolik léčivek a místních bylinek, jako tomu bylo u jejich předků. Naopak přibývají „cizí“ plodiny. „Lokální komunity Papuy-Nové Guineje se velice rychle proměňují, rozšiřuje se i spektrum pěstovaných druhů plodin. Třeba v komunitě Nungon, kam léta jezdím, pěstují nejen své místní žluté taro – v nungonštině moit –, ale také čínské taro, jemuž ve svém jazyce říkají gowot horo, v pindžin angličtině pak taro konkong. Nadále však hojně využívají sběru divokých rostlin, jež získávají v okolních lesích, kam se vydávají třeba sbírat plody pandánu,“ řekl týdeníku Euro Martin Soukup.

Je kulturním antropologem, tedy člověkem, jehož zajímají „jiné“ způsoby života „jiných“ lidí. A k tomu patří i zájem o nativní jazyky, v nichž se uchovávají unikátní znalosti přírody, konkrétně pak i rostlin či léčivých bylin. Vědce – a to nejen farmaceuty či toxikology – totiž čím dál více zajímá, jak lidé klasifikují svět. „Nugoni v posledních letech hostili lingvistický výzkum, který provedla Hannah Sarvasyová, jež sestavila gramatiku a slovník jejich jazyka. Ten je velice pestrý, co se týče výrazů pro plodiny. Například rozeznávají bezmála dvacet druhů banánů, které tvoří významnou složku jejich jídelníčku; zkrátka banán kiyet chutná a vypadá jinak než panam,“ směje se docent Soukup, jenž vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Dle různých zdrojů existuje na dlouho nepřístupném ostrově asi 700 až 1000 jazyků (!), přičemž k těm největším nepatří nungonština, nýbrž jazyky enga, melpa, dani, ekari či marindština.

Ohrožené know-how

A původní znalosti, nabyté stovkami let lokálního know-how v divoké přírodě, mizejí. Spolu s vytrácejícími se původními jazyky. Nová vědecká studie, jež vyšla koncem září v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), jasně dokládá, nakolik je znalost léčivých rostlin spjata s jazyky a jak je obojí společně ohroženo. Navíc ze zhruba 7400 existujících světových jazyků jich má ke konci 21. století zaniknout necelá třetina…

Autoři citované studie Rodrigo Cámara-Leret a Jordi Bascompte z katedry evoluční biologie a environmentálních studií Curyšské univerzity se proto zaměřili na tři regiony s vysokou mírou „biokulturní diverzity“ – tedy na oblasti, kde je hodně etnik, jazyků, ale i pestrá příroda. Šlo právě o Novou Guineu, severozápadní Amazonii a vybrané regiony Severní Ameriky, kde žily a žijí různé indiánské populace.

„Ukazujeme, že více než 75 procent ze všech zahrnutých medicinálních postupů je lingvisticky unikátních; jsou tak známy pouze v jediném jazyce. Zatímco většina rostlinných druhů spjatých s jedinečnými jazyky není ohrožena, většině z jazyků zánik hrozí. Naše zjištění vysoké jedinečnosti těchto domorodých znalostí naznačuje, že jazyková ztráta bude pro vymizení medicinálního vědění kritičtější než ztráta biodiverzity,“ uvádějí vědci v abstraktu svého článku v PNAS. Jinými slovy: původní jazyky chřadnou ještě rychleji než květiny. Doslova uvadají, hynou.

Jak to ekologové zjišťovali? Vzali veli­ké etnobotanické datasety ze Severní Ame­riky (11), části Amazonie (12) a ostrovní No­vé Guineje (13), které zahrnují 3597 rostlin s nějakými léčivými účinky a 12 495 způsobů jejich využití v celkem 236 domorodých jazycích. A ve všech třech sledovaných „makro­regionech“ byla prokázána veliká jedinečnost znalostí svázaných s danými jazyky: týká se 73 procent výskytů v Severní Americe (třeba u Komančů, Navahů, Šošonů, Čerokíjů či Apačů), dále plných 91 procent v Amazonii (u etnik, jako jsou Yanomämové anebo Šuárové, dříve pověstní přípravou zmenšovaných lidských trofejních hlaviček tsantsa) a 84 procent na ostrově v Oceánii (papuán­ské kultury Marind či Kamoro).

Pod tlakem změn i vetřelců

„Je to hezká studie. Mě zaujalo, jak je vlastně velká unikátnost zmiňované ,medical knowledge‘: máte 236 jazyků, 3600 druhů, ale jen 12 500 kombinací… Dochází tedy zřejmě k velice malému přenosu mezi kmeny – neříkají si to. To mě docela zarazilo a bylo by fajn, se na to podívat dál,“ komentuje práci Jan Pergl z Botanického ústavu Akademie věd, jenž patří s kolegou Petrem Pyškem k vůbec nejcitovanějším českým vědcům. Společně se v globálním měřítku zabývají takzvanými rostlinnými invazemi: jak zavlečené druhy zasahují a mění ekosystémy.

Jsou tři studované regiony ohrožené? „Určitě jsou velmi ohrožené. Ale tam je to navázáno na změnu využívání krajiny, fragmentaci a podobně. Pokud by teoreticky byly druhově bohaté a rozmanité ekosystémy nezasažené činností člověka, pak by byly relativně velmi odolné. Je totiž známo, že nejlépe se nepůvodním druhům daří v narušovaných místech, kam jsou často zavlékány,“ líčí botanik Pergl. Invaze se často pojí s lidskou činností, s hospodařením či výstavbou cest a silnic, kdy nepůvodní druhy naruší ekosystém, obsadí jej. Na ostrovech, jako je Nová Guinea, to bývá ještě výraznější – druhové invaze válcují původní druhy rychleji.

Profesor Petr Pyšek z téhož ústavu Akademie věd ČR doplňuje kolegu Pergla: „Dnes už je na světě velmi málo oblastí, které nejsou invazemi zasaženy, i když ta míra se samozřejmě liší. Právě amazonský prales by byl velmi odolný, kdyby nebyl narušen lidskou činností, závisí to na konkrétním habitatu. Ve studii zmiňovaná ,medical knowledge‘ se tak ztrácí nejen tím, že mizí kulturní bohatství, v tomto případě měřeno jazyky, ale také tím, že mizejí rostlinné druhy, včetně endemických, a to do značné míry v důsledku invazí,“ řekl týdeníku Euro.

Pozoruhodná etnobotanika

O lokální znalosti květinek a plodin se nezajímají jen botanici, ale i jejich další kolegové – přírodovědci tak trochu „nakřížení“ s etnology. Každé etnikum mívá v jím užívaném jazyce své původní či přejaté pojmy pro rostliny, s nimiž na daném území žijí a jichž nějak užívají – včetně léčivých podání a jedinečných receptur. Tomu všemu se věnuje etnobotanika.

Zatímco nejprve misionáře a národopisce zajímaly cizí „kytičky“ spíše užitkově („K čemu asi tak mohou být?“), pozdější vědci se věnovali lokálnímu vědění i z jiných důvodů: zajímalo je, jak různí lidé klasifikují, využívají a osobují si svět. Vznikly proto studie o symbolice rostlin, o rolnictví i významu drog snění: o tekuté ayahuasce nebo peyotlu. Klasické studie Harolda Conklina se věnovaly i pojmosloví pro barvy květin ve filipínském jazyce Hanunóo (1954), práce Brenta Berlina (1973) zase ukázaly, že univerzálně existuje asi „čtyři až pět kategorií pro pojmenování rostlin“, kdy lidé taxonomicky odlišují květinky od stromů či hub.

Jak známo – a jak dokazuje nová studie –, zvláště pestrou květenu nabízí Amazonie, kam se vydávají nejen etnologové, ale i chemici, lékaři, kteří jsou zvědaví, jak přírodní látky fungují; co lze případně v medicíně využívat. Českým farmakoetnografem pracujícím v Peru či Ekvádoru byl František Šita, který tam sledoval indiánské léčitelství. A jeden z nejvlivnějších etnobotaniků vůbec, Richard E. Schultes, chtěl být lékařem, pak biologem, ale při studiích na Harvardu jej tak uchvátila přednáška Rostliny a vztah k lidem orchideologa Oakese Amese, že si pro doktorát vybral botaniku. Svoji disertaci psal o psilocybinu a „magických houbičkách“ v Mexiku. Terénní výzkum mezi indiány jej bavil; Schultes byl rovněž prvním, kdo popsal složení jedu do foukaček (kurare), i prvním, kdo analyzoval účinky opojného vývaru z lián yajé. Při své činnosti nasbíral neuvěřitelných třicet tisíc vzorků rostlin pro herbáře v USA!

Ale i my máme takového hrdinu, znalce nativních rostlin. Ač je Alberto Vojtěch Frič znám spíše jako cestovatel-dobrodruh, pro české kaktusáře bude vždy sukulentistou. „Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé ,indiánské pověry‘ předložit tuzemským lékařům,“ psal Frič v úvodu své kultovní knihy O kaktech a jejich narkotických účincích (1924). Byl to člověk otevřené mysli, takže prozkoumal a v terénu „učencům i opatřil“ pro budoucí studie a pokusy, jak si poznamenal, vzorky kaktusů Lophohora williamsii čili peyotlu užívaného indiány. Od původních obyvatel se ale medicína přiučila i v získávání přírodního aspirinu nebo morfia.

V mizejícím světě jazyků

Biologové Cámara-Leret a Bascompte v nové studii uvádějí, že konkrétně v severo­západní Amazonii zhodnotili 645 rostlinných druhů ve 37 jazycích, přičemž 91 procent medicínských znalostí existovalo toliko v jednom jazyce, v jediné kultuře. Vzhledem k tomu, že k přenosu nabytého vědění v těchto komunitách stále dochází především orálně, prostřed­nictvím jazyka a vyprávění, je zřejmé, jak asi chatrné zůstává po generace předávané know-how.

„Pokaždé, když vymře jazyk, se s ním ztratí i hlas, který o světě něco říkal. Ztratí se způsob interakce s přírodou a také s pojmy, jež popisovaly říši zvířat a rostlin,“ řekl Jordi Bascompte z Curyšské univerzity serveru Mongabay, který sleduje dění na amazonské „frontové linii“, kde příroda zápolí s rozličnými vlivy a komerčními zájmy. Podle autora studie, jež zaujala i editory magazínu Nature ve zpravodajském přehledu toho nejzajímavějšího dění ve světové vědě, jsou již kulturní a biologické vztahy neoddělitelné; při ztrátě jednoho hyne i druhý. „To sepětí bychom neměli ignorovat a nepřemýšlet jen o rostlinách nebo jen o kultuře,“ radí.

Původním kulturám a vytrácejícím se malým jazykům chce pomáhat organizace UNESCO, která příští dekádu 2022 až 2032 vyhlásila „desetiletím nativních jazyků“. Jordi Bascompte trefně upozorňuje: „Za angličtinou leží další světy. Existují řeči, na něž zapomínáme, jazyky chudých a neznámých lidí, kteří nepůsobí v panelech OSN. Ale měli bychom o nich hovořit, musíme mluvit o kulturní diverzitě a říkat, jak veliké máme štěstí, že tu s námi ještě jsou.“

Autor je etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého