Jak pozvolna mizí rasismus

Jmenuje se Martha Gilmo­reová, věnuje se planetární geologii. A je černoška. Podobných žen však není v jejím oboru mnoho – ze statistik Amerického geovědního institutu vyplývá, že v roce 2019 mělo v USA podíl na doktorátech z geologie jen 6,7 procenta Afroameričanů. Martha vypráví, jak je to pro kolegy stále nečekané; jak bývá urážena.

Když nedávno letěla na vědeckou konferenci, spolucestující se jí ptal, čím se živí. Řekla mu to. „Proč lžete,“ obořil se na ni. A když prý parkovala auto v univerzitním kampusu, starší běloch se – v roce 2022! – divil, co tam dělá. „Ten subtilní rasismus vnímám všude kolem sebe,“ líčí geovědkyně.

Příběh druhý. Nadine Caronová je lékařka indiánského původu, pochází z kultury Sagamok Anišnawbek v kanadském Ontariu. Na odborné konferenci před pěti lety vystupovala se svým příspěvkem k nejmodernější genetické terapii pro děti původních obyvatel. A vyslechla si tam od účastníka větu, která ji šokovala: „Nechápu, proč utrácíte tolik peněz a věnujete tolik času grantu, zatímco se vaši lidé sami zabíjejí.“

Jistý kolega, doktor, tím odkazoval na vyšší míru diabetu, alkoholismu, sebevražednosti či drogové závislosti u nativních obyvatel, přičemž zpochybňoval užití precizní medicíny pro indiánské děti. „Byla jsem znechucená, v šoku a panice, zda i další lidé v našem prostředí uvažují podobně,“ vypráví doktorka Caronová.

A konečně případ třetí. Chelsea Wate­goová je míšenka rodičů z australské skupiny Munanžahli a z Polynésie, nyní pracuje jako vědkyně v Queenslandu. Zajímá ji vztah rasy a zdravotní péče, na což nyní získala grant 400 tisíc australských dolarů (asi 6,3 milionu korun). V roce 2020 získala od státní grantové agentury ARC ještě čtyřikrát větší podporu na založení oboru a výzkumné skupiny „domorodých zdravotních studií“, nicméně protože svoji univerzitu dříve žalovala kvůli diskriminaci, ta jí sdělila, že nenachází pro její tým místo…

Nakonec získala Wategoová s osmi kolegy aspoň prostory naproti univerzitním záchodkům! Dle údajů z minulého roku pracuje na australských vysokých školách pouze 1,2 procenta akademiků nativního původu. „Upnula jsem se k myšlence, že mě akademická excelence ochrání před rasovým příkořím. Ale zjistila jsem, že tomu tak není. Zlomilo mě to,“ řekla magazínu Nature.

Staletá povýšenost nad „jiné“

Právě jeden ze dvou nejznámějších vědeckých časopisů světa, Nature, přišel koncem října se speciálním vydáním, v němž se zamýšlí, jak se moderní věda vypořádává se svým podílem na diskriminaci a rasismu. Dělo se tak po staletí: Evropané (a třeba i Číňané nebo Japonci) vymýšleli různě sofistikované koncepty, v nichž se nadřazovali lidem jiných kultur a pletí. Měřily se „správné“ lebky, barvy kůže nebo i tóny a typy vlasů, aby se „dokázalo“, která společnost je evolučně vyspělejší a pokročilejší – domněle tedy „lepší“ než jiní lidé.

Nelze si nalhávat, že se na tom učenci nepodíleli. A to konkrétní jedinci i celá myšlenková paradigmata, epochy. „Věda po staletí vylučovala barevné a další historicky marginalizované skupiny lidí z účasti na vědecké činnosti. Instituce a badatelé využívali svého výzkumu k podpoře diskriminačního myšlení a upřednostňovali výzkumné výstupy, jež marginalizované osoby ignorovaly a ještě dále znevýhodňovaly,“ uvádí editorial nového magazínu Nature.

„Ve vědě se rasismus objevuje celkem stabilně. V 19. století se zrodila takzvaná eugenika jako ,vědecké‘ zlepšování lidského druhu; ve jménu eugeniky docházelo ke sterilizacím lidí, žen i mužů.

K eugenice se dobově hlásila řada významných osobností. Ale i v současné vědě je rasismus přítomný, ať již ve formě různých forem diskriminace, ale také výroků a názorů, jak dokládají nepřijatelné rasistické názory z úst Jamese D. Watsona, nobelisty a jednoho ze spoluobjevitelů struktury DNA,“ hodnotí pro týdeník Euro antropolog Martin Soukup z Fakulty sociálních věd UK, jenž se tématu rasismus odborně věnuje a léta o něm přednáší.

Pro připomenutí: biochemik Watson, jenž spolu s Francisem Crickem revolucionalizovali vědecké poznání přírodních zákonů (a dostali roku 1962 po právu Nobelovu cenu), nejen v roce 2007 tvrdil, že černoši jsou hloupější než běloši. V listu The Sunday Times se tehdy vyjádřil k neblahým vyhlídkám afrického světadílu. Západ totiž dle něj vycházel ve své politice rozvojové pomoci z toho, že „černošská inteligence odpovídá té naší, přestože proti tomu mluví všechny testy“.

Následovala tvrdá kritika Watsona z řad expertů, lékařů, genetiků i slovutných institucí, které se podivovaly, jak se z objevitele DNA stal nesnášenlivý a k faktům nepoctivý rasista. Se stárnutím – dnes je mu 94 let – přidal i sexistické výroky vůči ženám nebo gayům. V roce 2019 mu „jeho“ Cold Spring Harbor Laboratory (CSHL) odebrala všechny čestné tituly a zřekla se též vazeb s vědcem, jenž tam pracoval po celá desetiletí.

Očišťující se a očištěná věda

Renomované výzkumné instituce si dnes dávají bedlivý pozor, aby pečovaly o rovná práva a nikoho nediskriminovaly. „Součas­ná věda se v otázce rasismu posouvá k lepšímu, alespoň si to rád myslím, občas se ovšem objeví kontroverzní teorie, jakou například formulovali psycholog Richard J. Herrnstein a politolog Charles Murray. Ti tvrdili, že inteligence je dána prostředím i dědičností a predikuje, jak úspěšný člověk bude, zda se mu bude dařit či se bude podílet na kriminální činnosti…

Zcela odmítli, že by na to mohl mít vliv sociální a kulturní kapitál prostředí, v němž daný člověk vyrůstal. Velký problém dnes navíc představují mnohdy nereflektované diskriminace ve formě virtuálně přibouchnutých dveří a zbrzděných kariér z náboženských, genderových a také rasových důvodů,“ doplňuje docent Martin Soukup.

Není od věci připomenout, že k hvězd­ným kariérám – takřka doslova – se například černí, respektive afroameričtí astro­nauti přiblížili až v roce 1983, kdy se do vesmíru dostal první tmavý Američan: Guion Bluford v raketoplánu Challenger (měl tehdy již Ph.D. z oboru kosmického inženýrství a laserové fyziky); pro upřesnění – kubánský kosmonaut tmavší pleti Arnaldo Mendéz vyletěl na palubě sovětského Sojuzu 38 do vesmíru v roce 1980 a první černoškou byla až v roce 1992 Mae Jemisonová, žena s tituly ze Stanfordovy a Cornellovy univerzity.

Ve svých pamětech často vzpomínala, jak ojedinělá to byla zkušenost, když se v pouhých 16 letech dostala na Stanfordovu univerzitu. Ještě v roce 1973 byla jednou z mála černošských studentek a deníku The New York Times se později svěřila, že byla vystavena předsudkům a diskriminaci učitelů i na takto elitní škole. „Byla jsem tvrdohlavá, což je pro ženy a menšiny nezbytné, aby uspěly v dominantně bílé maskulinní společnosti,“ líčila.

Nešlo a nejde zdaleka jen o Ameriku. Dějiny západní vědy jsou plné přešlapů, jimiž se akademická obec provinila vůči skupinám lidí. Dokonce i citovaný časo­pis Nature se ve svém speciálu omluvil za chyby a lapsy, které historicky zveřejnil. V roce 1904 nechal na svých stránkách blouznit prominentního eugenika Fran­cise Galtona, jenž psal o „podřadných“ lidech, což způsobilo mnoho dalšího neštěstí.

V dobách britského kolonialismu dával časopis přednost vědcům z vlastní kulturní oblasti, vybraným bílým elitám, a dokonce i preferovaným laboratořím v podobě akademického „klubismu“.

Roku 1930 vyšly i dva vysloveně antisemitské texty Johannese Starka, který psal o „škodlivém vlivu Židů na německou vědu“, čímž předznamenal nejhorší hříchy padlé nacistické vědy v podobě institucionalizovaného rasismu, segregace, vraždění a holokaustu včetně kvazivědeckých pokusů na lidech.

Vůle a cesty ke zlepšení

Za uplynulá desetiletí se toho v euroamerické vědě událo mnoho dobrého, aby diskriminace a překážky mizely. Vysoké školy i výzkumné ústavy se dnes tématu lidských práv, rovných příležitostí i férového přístupu věnují více než kdy jindy v historii. Ale rezidua rasismu přetrvávají, jak ukazují nejen první tři příběhy. Objevují se zcela nečekaně.

Třeba před čtyřmi lety byla programátorka Joy Buolamwiniová dost frustrovaná, neboť IT komerční aplikace na rozpoznávání obličejů vykazovaly mnohem větší chybovost u osob s tmavší pletí. Čím to? Zjistila, že umělá inteligence vycházela z omezených data­setů, jež měly více bělošských typů, tudíž pak docházelo k největší chybovosti u černých žen (jasně nejméně prezentovaných). To nemusel být zlý záměr, ale je zapotřebí doplnit, že v USA mají podíl na doktorátech z přírodních či počítačových věd pouze dvě procenta Afroameričanů, kteří jsou pak ve vývoji podobných nástrojů jasně minoritní – data­sety sestavují spíše běloši.

Co je do budoucna zapotřebí učinit, aby ve vědě a výzkumu neexistovala diskriminace, aby byly férové a k realitě objektivní? „Myslím, že může pomoci vzdělávání v porozumění, co je to rasismus. Každý rok minimálně jednou proslovím přednášku o rase a rasismu; považuji to za naprosto zásadní. Pokládám to za jednu ze svých nejdůležitějších přednášek. Pokud by vždy v posluchačstvu seděl alespoň jeden člověk, u nějž se dostaví aha efekt, považoval bych to za úspěch.

Avšak překážky jsou různé, dělám antropologii, která už více než sto let stojí na pilíři nehodnoticího přístupu ke kultuře a lidem; říká se tomu kulturní relativismus. Výzkumy vedu na Papuy-Nové Guineji, nesmírně jazykově a kulturně pestrém státu, kde se do značné míry formovala kulturní antropologie, ale není mi známo, že by kdy někdo z Nové Guineje obhájil doktorát v antropologii… I to jsou ty neviditelné, skleněné bariéry,“ míní Soukup.

A čtyři hostující editoři speciálního vydání Nature, kteří shodně mají jen neamerické a neevropské předky, burcují: „Úsilí o dekolonizaci vědy a vědeckého prostoru se týká jak zajištění přesného vědeckého přístupu, tak nápravy historických křivd. Ať už jde o snahu čelit extremistům, kteří se podílejí na genetickém výzkumu, nebo o konkrétní kroky proti diskriminačním předsudkům v oblasti technologií, je řešení dnešní reality rasismu zásadní pro budování inkluzivnější budoucnosti vědy a společnosti, které slouží.“

Autor je etnolog a vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově