Mozek v pandemii velí: rozmazlujte se!

Před pár měsíci ke mně přijela na několik dní bydlet kamarádka Gráinne. Její partner musel v jejich bytě do karantény, protože pracuje jako učitel a na školním výletě se nakazil covidem-19. Gráinne za mnou jednou večer přišla do obývacího pokoje, kde jsem zrovna sledovala reality show Love Island, a přisedla si ke mně s krabičkou čínského jídla v ruce.

Vlažně jsem začala vysvětlovat, proč se dívám na něco tak stupidního, a Gráinne se pro změnu začala obhajovat, proč uprostřed týdne večeří smažené nudle. Samozřejmě by si mohla uvařit, ale nervy má z toho všeho nadranc a od začátku pandemie si začala jídlo objednávat vcelku pravidelně. „Mozek prostě přepnul do režimu rozmazlování,“ pokrčila bezmocně rameny.

Konečně někdo vystihl stav, k němuž jsem začala v posledním roce a půl sama sklouzávat. Před pandemií jsem se dokázala poměrně dobře ovládat. Samozřejmě jsem si tu a tam dopřála nezdravé jídlo, prolenošila odpoledne nebo se potěšila koupí nových kalhot, ale hřešila jsem jen příležitostně.

V lockdownu šla však veškerá sebekontrola stranou. Najednou jsem se den co den cpala pizzou a prázdné krabice se mi vršily v koutě bytu do věže připomínající stavbu z promaštěných dětských kostek. Každý den jsem se odměnila „krizovou“ kostičkou čokolády. Za pouhý týden jsem třeba nakoupila hromadu počítačových her, hory kosmetických produktů, které jsem ani neuměla použít, a dva nové pracovní kostýmy. Ten slabý hlásek v mé hlavě, jenž mě dřív dokázal před podobným rozhazováním mírnit, jako by najednou ztichl. Mozku začal velet režim rozmazlování.

Na sociálních sítích jsem se přátel a známých zeptala, jestli si na sobě začali všímat něčeho podobného. Většina odpověděla empatickým ano. Jeden člověk se svěřil, že každý den usrkává tequilový koktejl. Kamarádka si pořídila auto, které ani nepotřebovala, a hned při první jízdě ho nabourala. A výčet pokračoval: limonády s CBD kapkami, luxusní vína v bio kvalitě, kartony čokoládových tyčinek, boty se zlatými přezkami, předplatné v čistírně nebo věrnostní členství v dovážkové službě Uber Eats. Jedna uživatelka přiznala, že i když pracuje v neziskovém sektoru, a její plat je proto spíš skromný, pořídila si omlazující obličejové sérum s výtažky z prase­čí placenty za sedmasedmdesát liber. Jedna studentka zase popsala, že za každou zvládnutou hodinu online výuky se odmění dalšími třemi hodinami před televizí.

Tím, že lidé začali trávit víc času na Instagramu, podlehli všudypřítomné reklamě, a než se nadáli, kurýři jim domů navozili plyšové polštářky ve tvaru roztomilých tuleňů, posilovací činky i nepříliš lichotivé kalhoty s laclem.

Jeden kamarád mi v dlouhé SMS zprávě s panikou popsal svou rostoucí zálibu v pojídání ústřic. Před pandemií ústřice okusil jednou nebo dvakrát, ale nyní jezdí na kole s železnou pravidelností do nedaleké rybárny, kde si pořídí porci šesti kousků, které spořádá přímo na ulici. „Ani nevím, proč to dělám. Už to přestává být zábava,“ napsal.

Definovat potěšení není lehké, ale jednou z možností je skrz absenci bolesti. Během pandemie prožíval nějaký druh psychické bolesti v podstatě každý z nás a zároveň jsme byli ochuzeni o obvyklé zdroje potěšení v každodenním životě. Potěšení vychází například z vědomí, že se našim nejbližším daří dobře. Potěšení nacházíme v objetí milované osoby. Potěšením je ocitnout se uprostřed ruchu větší společenské akce. Ti, kteří během pandemie nežili v dlouhodobém vztahu, nesměli vyhledávat ani sexuální potěšení s jinou osobou. Není proto divu, že jsme se začali těšit jinými věcmi. A to i přesto, že útěcha, již nám poskytovaly, byla navýsost pomíjivá.

Rozhodla jsem se na toto téma zeptat odborníků. Zajímalo mě, co takové stavy způsobuje a v jakou chvíli mohou začít být problematické. Profesor Liam Delaney vyučující behaviorální vědy na London School of Economics mi potvrdil, že „někteří lidé se během pandemie takto chovat začali“, a odkázal na statistiky, které ukazují, že v roce 2020 prudce vzrostly prodeje alkoholu.

Ne každý však na situaci zareagoval stejně. „Ve společnosti v tomto ohledu panují ohromné rozdíly,“ vysvětluje Delaney. Během pandemie mnoho lidí buď přišlo o příjem, nebo začalo trávit v práci výrazně víc času, a na vyhazování peněz za extravagantní výstřelky tak neměli pomyšlení nebo prostředky. Naopak jiní lidé začali v pandemii víc šetřit.

„Proč se někdo takto chová? Protože je to pro něj snadné,“ vysvětluje behaviorální psycholog Paul Dolan, autor knihy o potěšení Plánované štěstí (Happiness by Design). Neustále se odměňovat je snazší pro lidi, kteří pracují z domova, mají tak nepřetržitý přístup k e-shopům a plné ledničce a nemusí se schovávat před zkoumavými pohledy kolegů. Popíjet po večerech je o dost jednodušší, pokud se nemusíte další den ráno dostavit na osobní schůzku.

Tyto požitky mohou v některých případech fungovat jako záplaty hlubších potřeb. Pokud jsme unavení – třeba protože se snažíme skloubit domácí vý­uku svých dětí s vlastním zaměstnáním –, tak se ve skutečnosti potřebujeme především pořádně vyspat. Ale pokud si spánek dovolit nemůžeme, dostupnější útěchou je tabulka čokolády nebo sklenička vína.

Dolan vysvětluje, že naše návyky z největší míry formuje okolní prostředí. Většina lidského jednání je výsledkem vědomé myšlenky. Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, z nichž si náš mozek vytváří automatizované smyčky návyků. Tyto návyky ale uplatňujeme, pouze pokud k nim dostaneme z okolí nějaký podnět. Změňte prostředí, v němž běžně fungujete – například tím, že celý národ zavřete na 23 hodin denně doma –, a uvidíte, že se začnete chovat jinak.

Dalším spouštěčem těchto požitkářských tendencí byla pandemická monotónnost, v níž jsme všichni hledali rozptýlení. „Lidský život je rozptýlení plný,“ tvrdí Dolan. „Je to tak zařízené asi proto, že kdybychom se na chvíli zastavili a zamysleli nad všemi těmi vážnými věcmi, vybuchne nám hlava.“ Před pandemií měla většina z nás obvykle neustále něco na práci a nepotřebovali jsme se rozptylovat rozmary. Naše životy v posledních osmnácti měsících si ale o takový druh rozptýlení rozhodně říkaly.

Podle psychoterapeuta Noela Bella pandemie změnila i naše vnímání toho, co potřebujeme a co je jen rozmar. Roto­ped v obýváku bychom před pandemií pravděpodobně označili za rozmar. Během pandemie bychom však už mluvili spíše o potřebě.

Řadě z nás se takto změnila kritéria při rozhodování o nákupech. Před pandemií jsem si v nejbližším supermarketu s klidnou duší pořídila jakoukoli ten den zlevněnou lahev vína. Loni jsem se ale začala rozmazlovat dražšími a lepšími značkami. A teď už chci pít dražší a lepší víno až do konce života. Je prostě lepší.

V některých obdobích pandemie jsme byli k takovémuto požitkářství přímo vybízeni. V rámci projektu britské vlády s názvem „Eat Out Help Out“, tedy „Večeře v restauraci pomáhá“, si mohli Britové loni v srpnu zajít do restaurace na jídlo a ne­alkoholické nápoje za poloviční cenu. Vláda tak obyvatele aktivně vyzývala, aby si dopřáli dobrou večeři, a tím podpořili místní ekonomiku. V rámci projektu se prodalo na 100 milionů zlevněných pokrmů. Kampaň byla však později kritizována, protože podle některých zvýšené návštěvy restaurací napomohly šíření viru. Jděte ven, utrácejte a zachraňte ekonomiku. Ale ne, že se u toho nakazíte! Učebnicový příklad oxymóronu.

Faktem je, že když si dnes koupím předražený oběd, mám sice mírné výčitky, ale zároveň si klepu na záda, protože přece podporuji místní podniky. A to je dobré, ne? Není divu, že si nejsme jistí, jak se ke svým nestřídmým návykům nyní postavit.

Když v březnu 2020 začala pandemie nabírat na intenzitě, ve Financial Times vyšel rozhovor s psychoterapeutkou Julií Samuelovou, jež se specializuje na pomoc truchlícím. Čtenářům dala pět tipů, jak se vyrovnat s úzkostmi a nejistotou v covidové době, a jedním z nich bylo i „záměrně si dopřávat drobná potěšení (ideálně však ne v podobě hektolitrů vína)“.

Samuelové jsem se doptala, proč je důležité se záměrně odměňovat. „Mít něco, na co se můžete těšit, je v úzkostných obdobích důležité, protože vám to umožní lépe zvládat nejistotu,“ vysvětlila mi. „Pokud si řeknete, že každé úterý si objednáte nějaké luxusní jídlo a každý čtvrtek si dopřejete dlouhou voňavou koupel, budete mít na co se těšit, a to vám zlepší náladu v dané dny, ale i předtím.“

Záměrně se věnovat uklidňujícím činnostem Samuelová doporučuje lidem, kteří se snaží překonat zármutek ze ztráty blízké osoby. To, čím si prošel celý svět během posledních osmnácti měsíců, se podle ní od klasického truchlení zas tolik neliší. „Zažívali jsme takový kolektivní smutek,“ popisuje. „Tesknili jsme po našich normálních životech.“

Během lockdownu jsem se uklidňovala tím, že jakmile se situace vrátí do normálu, požitkářské sklony mě přejdou a přestanu žít jak zhýčkaný následník trůnu v předrevoluční Francii. Své nákupní výstřelky jsem zároveň přičítala i svému obecně labilnímu psychickému rozpoložení. Během lockdownu se mi nálady střídaly jak na horské dráze a rozplakat mě dokázalo naprosto cokoli: čtyři dny jsem se nedokázala uklidnit, když jsem se na internetu dočetla o osudu naprosto neznámé kanadské folkové zpěvačky, která předčasně zemřela v roce 1983.

Situace se ale nyní do velké míry stabilizovala, a zatímco náladovost a plačtivost mě přešly, požitkářské choutky mám stále. Mnoho lidí z mého okolí to má stejně. Jak je to možné? A je to problém? „Jsme vyčerpaní z toho, že jsme tak dlouho žili v repetitivní rutině,“ vysvětluje Samuelová. „Takže potřebu odměňovat se cítíme stále.“

Dobrou zprávou je, že návrat k návykům před pandemií by neměl být tak těžký. „Lidé se dokážou přizpůsobit poměrně rychle a rok zlozvyků ještě není taková hrůza,“ povzbuzuje mě Delaney. Pro lidi se sklony k závislostem či impulzivnímu jednání to ale bude složitější.

Bavila jsem se o tom s Jasmine, které lékaři diagnostikovali poruchu pozornosti ADHD. S krocením svých impulzů se potýkala ještě před pandemií. „Mozek člověka s ADHD se nepřetržitě snaží zvýšit hladinu dopaminu. Takže mozková centra odměn jsou neustále aktivní, protože například impulzivní nákup nějaké věci tvorbu dopaminu nastartuje. Je to jako mít v hlavě své šestileté já, které se snaží vydupat si předraženou hračku, a zároveň vyčerpaného rodiče, jenž se mu to snaží vymluvit.“

Existují případy, kdy se takové chování stane pro lidi destruktivní. Mluvila jsem o tom s jednou marketingovou ředitelkou z Basingstoke v Hampshire, která si přestala být schopná cokoli odepřít, čímž se dostala do finančních potíží a musela se přestěhovat zpátky k rodičům.

Psycholožky Samuelové jsem se zeptala, co by poradila lidem, kteří se takovýchto vzorců chování chtějí zbavit. Odkázala mě na knihu behaviorálního psychologa BJ Fogga ze Stanfordské univerzity: „K velkým výsledkům můžete dojít pomocí malých krůčků. Pokud jste si začali každý večer v týdnu dopřávat jednu skleničku, zkuste pití pro začátek omezit pouze na šest dní ze sedmi. Návyků se nezbavíme silou vůle, ale pouze pokud se začneme cítit dobře z toho, že se nám to pomalu daří. Nastavte si malé a dosažitelné cíle, protože pak ze sebe budete mít radost a mety můžete postupně zvyšovat.“

Nejjednodušší je oprostit se od požitků, které si dopřáváme na úkor jiných. Levné šaty, které si oblečete jen jednou, sáček kokainu nebo ukradená kobliha vašeho spolubydlícího. Z nakupování čistě spotřebního zboží také nemáme dlouhodobě dobrý pocit. Časem si začneme připadat jako myši lapené v bludišti pozdního kapitalismu a každé další zmáčknutí tlačítka „Přidat do košíku“ nám časem přináší čím dál menší dávku endorfinů. Navíc je jasné, že utrácet víc, než si můžeme dovolit, také nejde věčně, protože dřív nebo později bychom se museli tváří v tvář postavit nepříjemné realitě v podobě vymeteného bankovního konta.

Já si ale upřímně nejsem jistá, zda chci své požitkářské já nadobro umlčet. A opět nejsem jediná. Lidé, s nimiž jsem při přípravě reportáže mluvila, mi řekli, že si své o něco vyšší útraty vlastně užívají. Pandemie jim ukázala, že peníze podvědomě šetřili na pozdější dobu, která ale nikdy nemusela přijít. „Dům si stejně jen tak nekoupím, tak proč si nepořídit třpytivou klíčenku s jednorožcem?“ popsala svůj postoj dvacetiletá Eloise z Londýna.

Netýká se to ale jen peněz. Až děsivě velkou část svého dospělého života jsem se omezovala v jídle. Když jsem na tom s posedlostí nejíst byla nejhůř, hledala jsem důvody, jak se vyvléknout z pozvání na večeři s přáteli, před svými nejbližšími jsem různými způsoby tajila, kolik toho vlastně sním, přepočítávala jsem každou kalorii a na jídlo myslela bez přestání. I když to místy bolelo, pandemie mi poskytla příležitost začít znovu. Začala jsem si vychutnávat pizzu, čokoládu nebo víno, kdykoli se mi zachtělo. Sama sebe jsem uklidňovala tím, že až se situace vrátí do normálu, vrátím se i já ke svým dietám a všechny ty pochoutky ze svého života zase vyškrtnu.

Lockdown už ale pominul a já se nemůžu nabažit příjemných večeří s přáteli. Ten den, kdy jsem měla sama sobě říct, že začnu být zase „hodná holka“, nikdy nepřišel a já doufám, že už ani nepřijde. Chci si života užívat. Uvědomila jsem si, že už před covidem byl můj život plný lepších a horších okamžiků a že jsem měla nárok si v každém z těch období jíst a pít, co se mi zachtělo.

Pokud bychom měli na pandemickém roce a půl najít něco dobrého, tak je to podle profesora Dolana to, že lidé měli možnost zamyslet se, jaký život chtějí žít. „Všude se mluví o tom, jak žít správně, ale právě tyhle poučky stojí řadě lidí v cestě za štěstím,“ říká. Když mu začnu líčit, jak jsem začala utrácet, ponocovat a jíst víc, než bych měla, zarazí mě: „Vidíte, co jste právě udělala? Říkáte ‚víc než bych měla‘, čímž nad sebou automaticky vynášíte soud. Přitom je docela dobře možné, že naopak předtím jste jedla méně, než jste měla.“

Požitkářství je v naší společnosti historicky vnímáno jako něco negativního. Řecký stoický filozof Epiktétos pronesl, že ti, kteří považují potěšení za zdroj dobra, by měli žít „jak prachmizerní červi“, na jejichž úroveň se snižují: „Jen jezte, pijte, těšte se z tepla ženských těl, oddávejte se rozkoši a nezapomeňte u toho chrochtat blahem!“

Hettie O’Brienová v jednom z loňských čísel magazínu The Baffler trefně poznamenala, že v souvislosti s pandemií začali lidé znovuobjevovat kouzlo stoické filozofie. V nemalém počtu článků jsme se mohli dočíst o tom, jak skvělou příležitostí byla pandemická „doba temna“ k osvojení si stoických zásad o střídmosti, neboť jen ta nás spasí před záhubou. Autoři v nich tvrdili, že pokud se nám podaří pandemickou bouři přečkat a přestat se oddávat konzumním neřestem, čeká nás lepší a ušlechtilejší život než ty, kteří budou dál mrhat peníze za předražené zbytečnosti.

S takovým postojem nesouhlasím. Mezi rozumnou spotřebou a požitkářstvím existuje rovnováha, kterou má kaž­dý z nás nastavenou jinak. Netvrdím, že oddávat se častěji nejrůznějším slastem má nějaký politický přesah nebo že je to důležitá součást péče o vlastní psychiku. Mám ale za to, že nelze říct, zda je nepromyšlené utrácení a přecpávání se dorty z morálního hlediska dobré, nebo špatné. V mém případě mi však takový postoj ukázal, jak si užívat života způsobem, který pro mě před pandemií nepřicházel v úvahu. Chování jednotlivce bylo v pandemické době podrobováno přísným morálním soudům. V tomto kontextu by tedy možná bylo dobré, abychom si nyní dopřáli volnost si svá vlastní rozhodnutí užívat.

Budu se snažit, abych i v budoucnu nad každou svou neřestí přemýšlela jinak – v každodenních potěšeních budu hledat, co dobrého mi do života přináší, spíš než se automaticky odsuzovat k výčitkám a pokání. A myslím, že se mi bude žít lépe. Svou ochotu rozmazlovat se proto nechci vnímat jako patologický jev, proti němuž musím bojovat, ale spíš jako vědomý postoj k životu, který v sobě chci opatrně, ale aktivně rozvíjet.

Imogen West-Knightsová, autorka je londýnská spisovatelka a novinářka. V roce 2023 vydá novou knihu „Deep Down“.