Musíte lidi dostat ven z komfortní zóny

Toto Wolff křižuje celý svět, a je tedy umění jej zastihnout na stejném kontinentě, natož ve stejném městě. Proto když mi jeho tým místo oběda, u něhož Financial Times tradičně zpovídají zajímavé osobnosti, navrhne pozdní večeři ve Wolffově rodné Vídni, nijak neprotestuji.

Dá se předpokládat, že vítězství v patnácti z posledních šestnácti světových šampionátů formule 1 (v kategorii jezdců i konstruktérů) Mercedes pod Wolffovým vedením nedosáhl díky tomu, že by jeho šéf vynikal beránčí povahou. Zároveň se však díky tomu, jak Wolffa, který se může právem považovat za nejúspěšnějšího manažera v historii sportu, vyobrazuje úspěšný seriál Netflixu F1: Touha po vítězství (Formula 1: Drive to Survive), do povědomí veřejnosti zapsal nikoli jako zdatný manažer, ale spíš jako vzpurný rošťák, jemuž to před kamerami svědčí.

Seriál líčí zákulisí kočovného cirkusu okolo formule 1 kombinací záběrů ze závodů s pohledem do vztahů plných přikořeněné rivality. Díky téhle reality show se z padesátiletého Wolffa a ostatních šéfů stájí staly nečekané filmové hvězdy. Pořad má ale jeden zásadnější efekt – spolu se strategií k formulím přitáhnout více mediální pozornosti, již razí majitelé celého „cirkusu“ ze skupiny Liberty Media, dokázal seriál k uvadajícímu sportu přilákat desítky milionů nových fanoušků. Hodnota stáje Mercedes se tak od doby, kdy se vlastníkem světového šampionátu F1 stala Li­berty Media, zdvojnásobila. A Wolff – dřív nepříliš úspěšný pilot, dnes uznávaný investor – má ve stáji třetinový podíl.

„Formule 1 kombinuje sport a výkon­né stroje. Jde o život a smrt a k tomu se teď přidalo trochu bulváru ve stylu americ­kých reality show Držte krok s Kar­dashians,“ vysvětluje Wolff, jak se sportu, který je odsuzován za svou uhlíkovou stopu, podařilo získat nové fanoušky i mimo řady stárnoucích milovníků aut. Divákům seriálu na Netflixu je od 16 do 34 let a od jeho premiéry začala účast na závodních víkendech trhat rekordy. Na fanouškovské tribuny při posledních Grand Prix zavítaly i celebrity jako Tom Cruise, Tom Brady a Michelle Obamová. Dokazuje to, že se formulím konečně podařilo prorazit i na vytoužený americký trh, o což se představitelé sportu marně snažili několik desetiletí.

Na úvod se Wolffa zeptám na výběr místa, kde se setkáváme. Vyhlídková restaurace Do & Co je plná cizinců různých národností v nažehlených plátěných kalhotách, ale Wolff trvá na tom, že to není „nic nóbl“. Chodí sem prý už roky, protože podnik patří kamarádovi legendárního pilota F1 Nikiho Laudy, který byl Wolffovým dlouholetým obchodním partnerem a mentorem. Navíc se Laudův pohřeb v roce 2019 konal nedaleko odsud, v katedrále svatého Štěpána, jejíž gotické štíty na nás vykukují zpoza panoramatických oken restaurace.

Wolff i Lauda do managementu Mer­cedesu přišli v roce 2013 a vytvořili sehranou dvojici, které vycházelo vše, na co sáhla. Sestavili tým, který osm let v řadě ovládal mistrovství světa konstruktérů a sedm let po sobě i šampionát jezdců. Tato úspěšná krasojízda skončila až loni, kdy kvůli kontroverznímu rozhodnutí rozhodčích v posledních minutách závěrečného závodu v Abú Zabí získal titul mistra světa Nizozemec Max Verstappen. Wolffova rozhořčená reakce v zákulisí oběhla v nejrůznějších formách sociální sítě – na ředitele závodu přes headset zařval: „Ne, ne, Michaeli, to bylo špatně!“

Šanci na odplatu však Mercedes promarnil ještě před startem letošní sezony – piloty Lewise Hamiltona a George Russella zradil vůz, který nebyl kvůli novým soutěžním pravidlům dostatečně rychlý ani ovladatelný, a favorité z německé stáje se tak nedokázali dorovnat lídrům z Ferrari a Red Bullu. „Podcenili jsme fyziku. Formule 1 je o fyzice,“ uznává Wolff.

Výsledky Mercedesu se začaly zlepšovat, ale Wolff se poprvé za deset let ocitl v pozici šéfa stáje, která by za celou sezonu nemusela vyhrát jediný závod. „Lidé se mě ptají, jestli je to pro mě těžké,“ říká. „V životě jsem si prošel několika těžkými obdobími a tohle bych jako těžké nenazval.“

Cítím, že naráží na své dětství a smrt otce, který podlehl rakovině mozku, ale než se stihnu doptat, přijde obsluha. Z poněkud zahlcujícího výběru evropských a asijských pokrmů rychle vybírám salát z listového špenátu a lilků a vídeňský řízek. Wolff má prý chuť na pálivé, takže volí pikantní rybí thajskou polévku tom yam kung a hovězí kari. Výběr vína nechává na mně, a tak objednávám dvě sklenky Pinot Noir z oblasti Burgenland poblíž maďarských hranic – ze zvědavosti.

Jako další cíl si Wolff v Mercedesu vytyčuje „dlouhodobý úspěch“. Neunikne mu můj skeptický výraz, a tak vytáhne telefon s fotografiemi vítězných stájí F1 za poslední dekády. Na snímcích z posledních let převládají stříbrné šípy Mercedesu. Wolff se ale zaměřuje na starší fotky. „Všude je žlutá, vidíte?“ ukazuje na logo Ferrari. „V téměř každé dekádě.“

Jeho cílem je napodobit úspěch italské stáje. „Pokud přestanete snít, přestanete vidět smysl v tom, co děláte. A to není nějaká blbost, kterou bych se dočetl na Instagramu,“ upozorňuje. „To mě naučil Niki: nemá smysl ohlížet se za včerejškem.“

Wolff také závodil, ale jen krátce a bez valných úspěchů. Na nějakou dobu pak odešel do bankovnictví a v 90. letech si během boomu technologických firem založil investiční společnost. Do světa sportu se vrátil až o několik let později – nejprve trénoval začínající jezdce a poté se stal výkonným ředitelem britské stáje Williams, kde se mu podařilo získat vlastnický podíl. Stáj převzal ve skomírajícím stavu a po osmi letech ji dokázal dovést k prvnímu vítězství v závodě F1. Netrvalo tak dlouho a přišla mu nabídka od Mercedesu.

Navzdory mnohonásobným úspěchům z posledních let se Wolff domnívá, že jako šéf týmu má „svůj čas spočítaný“, a sám si tak dává „ještě pár let“, aby Mercedes vrátil na úspěšnou vlnu. Pokud se mu to nepovede, je připraven se stáhnout do pozice předsedy představenstva.

Wolffův styl řízení – kterým se zabývali i vědci z ekonomické fakulty na Harvardově univerzitě – je mimořádný v tom, že se snaží do týmu co nejméně zasahovat. Jeho úkolem je podle něj více než dva tisíce zaměstnanců stáje Mercedes motivovat a zjistit, díky čemu svou práci dělají dobře. „Nevím, jak funguje aerodynamika, ale vím všechno o člověku, který to ví,“ říká.

Ve světle šokujícího neúspěchu v letošní sezoně začali někteří jeho přístup kritizovat a nabízí se otázka, do jaké míry vděčí Wolff za úspěchy štědrému rozpočtu a talentovaným jezdcům. Wolff sám se domnívá, že je zcela přirozené, že někteří zaměstnanci přestali podávat tak špičkové výkony.

„Zkoumal jsem, proč se skvělé týmy v různých sportech nedokázaly udržet na vrcholu,“ vysvětluje a zmíní příklad fotbalového Manchesteru United pod vedením Alexe Fergusona. „V žádném sportu nedokázal jeden tým obhájit titul osmkrát v řadě. Existuje pro to řada důvodů a jejich společným jmenovatelem je člověk. Člověk se nechá úspěchem ukolébat. Už do toho tolik nešlapete, možná už nemáte ani tak vysoké ambice.“

Prohrát samozřejmě „bolí“, ale v pokoření Mercedesu spatřuje Wolff hlubší přesah: kdyby tým mistrovství ovládal i nadále, „F1 by to zabilo, protože by se na závody už nikdo nedíval“.

„Dá se to pít, nebo si ho máme namíchat s kolou?“ udeří Wolff na číšníka, jakmile dorazí víno. Naše konverzace se začíná stáčet nečekaným směrem. Když mě slyší mluvit německy, zeptá se, kde jsem se jazyk naučil. Když se rozpovídám o svém židovském dědečkovi, který musel na konci 30. let utéct z Vídně, Wolff se svěří, že je sice pokřtěný, ale také má židovské kořeny.

Jeho otec byl původem z Rumunska, matka z Polska a do Vídně oba utekli před komunismem. Wolff tak vyrůstal v rodině, kde se náboženství v podstatě nepraktikovalo. Po tragické smrti otce pomáhala s výchovou malého Tota jedna místní židovská rodina a Toto se začal stýkat s mladými Židy. „Když jsem byl dítě, antisemitismus byl stále velice silný,“ vzpomíná. „Všímal jsem si, co na mé přátele pokřikují lidé na ulici – poznal jsem, jak může být jedna skupina lidí utlačována.“

Téma je to aktuální. Jen pár dní před naším setkáním pronesl trojnásobný mistr F1 Brazilec Nelson Piquet rasistickou urážku na účet Lewise Hamiltona, jediného černocha mezi závodníky. I když některé osobnosti ze světa F1 vyjádřily britskému jezdci okamžitě podporu, Mezinárodní automobilová federace FIA, která sport zaštiťuje, vydala prohlášení až po 20 hodinách. Text byl navíc dost opatrný – stálo v něm, že FIA podporuje Hamiltonovo „odhodlání bránit rovnost“ a Piquetovo jméno v dokumentu vůbec nezmínila. Max Verstappen, který je ve vztahu s Piquetovou dcerou, pár dní nato prohlásil, že Piquet není rasista. Za Brazilce se posléze v televizi postavil i bývalý šéf F1 Bernie Ecclestone, který světu také sdělil, že za Vladimira Putina by klidně „schytal kulku“.

Wolff si dává pozor, aby své zážitky nestavěl na roveň s tím, co prožívá Hamilton. Vysvětluje ale, že díky své zkušenosti s antisemitismem z dospívání se s nejlepším jezdcem Mercedesu dokáže ztotožnit. Proto po představitelích F1 požadoval, aby na incident zareagovali důsledněji než jen zveřejněním „pár příspěvků na Instagramu“.

Šéf stáje Mercedes odmítá, že by Piquetovy a Ecclestonovy výroky reprezentovaly generaci F1, kterou diváci znají z Netflixu. O obou těchto mužích říká: „Vždyť jednomu je tak 80 a druhému nejméně 105.“ (Piquetovi je 69 a Ecclestonovi 91 let). Kritika, kterou jejich výroky vyvolaly, podle něj povede k tomu, že se lidé příště na chvíli zamyslí, než něco takového pronesou. „V současném světě F1 podle mě k rasismu nedochází,“ říká. „Kolegům bych vyčetl řadu věcí, ale ne to, že jsou rasisti.“

Zajímalo by mě, jestli by souhlasil Hamilton, který po vraždě George Lloyda v roce 2020 kritizoval kolegy z F1 za to, že „tváří v tvář bezpráví zůstávají mlčet“. „Hamilton se nebojí ukázat na bolavá místa,“ říká Wolff o hvězdě německé stáje a přiznává, že Mercedes musí z pozice obchodní entity v oficiálních vyjádřeních volit opatrná slova.

Hamilton s Wolffem si k sobě našli cestu, i když britský pilot přiznal, že na začátku „to mezi nimi skřípalo“. Šéf klubu za sedminásobným mistrem světa stojí i přes jeho výstřelky mimo trať (letos si například během přestávky mezi závody vyskočil s padákem z letadla) a provokativní kampaně za sociální spravedlnost. Wolff je přesvědčený, že pokud Hamiltonovi umožní být tím, kým je, zlepší to jeho výkony. „Lewis nikdy nezpůsobil mně ani týmu žádné potíže,“ tvrdí. „Lidi musíte dostat ven z jejich komfortní zóny a přesně to Hamilton dělá.“

Předkrmy obsluha přinese obratem, což nám zlepší náladu, a Wolff se tak znovu pokusí s personálem vtipkovat: „To je rychlost, nemá tenhle stůl rezervovaný ještě někdo další?“ Servírka se sice zasměje, ale je zjevné, že takový žertík neslyší poprvé.

Přesuneme se k obecnějším environ­mentálním a společenským problémům, které se závodům F1 vyčítají. Ty mohou podle mě pověsti sportu uškodit bez ohledu na to, jaký zájem o F1 seriál na Netflixu vyvolal. Z geografického hlediska je zastoupení top stájí ve formuli 1 rozmanité. Z hlediska rozmanitosti etnik a gen­deru je však celá soutěž v podstatě homogenní. Wolff zmíní junior­ské­ho jezdce McLarenu, který je původem z Nigérie, a dvanáctiletou Španělku Lunu Fluxovou v zácviku u Mercedesu. „Nezmiňuju ji, abych žasnul nad tím, že v týmu máme holku, ale protože má talent.“

I kdyby se ale do soutěže dostala jedna nebo dvě ženy, podle Wolffa není rea­listické, že by se závody v příštích de­setiletích genderově vyrovnaly. „Jsem si jistý, že existují ženy, které na to mají,“ říká. Přiznává však, že genderové stigma v tomto sportu stále panuje.

Sám Wolff o tom ví své vzhledem k tomu, s kým se oženil. Sussie Wolffová vstoupila v roce 2014 do dějin jako první žena ve F1, jež si zajela trénink za stáj Williams na Grand Prix Velké Británie v Silverstonu. „Šanci na účast v samotném závodě jí ale nedali,“ stěžuje si Wolff. „Oproti Felipemu Massovi měla čas horší jen o pár desetin vteřiny,“ vzpomíná a dodává, že klub „se pro takový krok neodvážil“.

Když na stole přistane hlavní chod, zeptám se, proč se formule 1 nechystá na plně elektrickou budoucnost. Wolff opáčí, že aktuálně užívané hybridní motory jsou „tepelně nejefektivnější motory na světě“.

Od roku 2026 navíc vozy přejdou na ekologická biopaliva, čímž se zvýší investice do bezuhlíkových technologií, které jsou nutné ke snížení emisí z aut v rozvojovém světě. O sportu, jejž sponzoruje saúdsko­arabská ropná společnost Saudi Aramco, tak Wolff tvrdí, že „v budoucnosti přispěje k udržitelnému rozvoji“.

Namítám, že takové argumenty nemohou obstát. Wolff tvrdí, že vozy F1 by mohly jezdit na elektrický pohon klidně do konce této dekády, „pokud se nám však podaří vyřešit problém s audiovizuál­ním zážitkem“. Fanoušci formulí zkrátka milují řvoucí motory. „Ale s tím by snad mohl pomoct generační posun.“

Nehrozí však, že angažovanost představitelů F1 v otázkách diverzity a udržitelnosti odradí tradiční příznivce tohoto sportu ještě předtím, než k takovému posunu dojde? „Mě osobně baví, že je to tak rozčiluje,“ říká Wolff o konzervativních fanoušcích. „Dokud bude zábava se na závody koukat, nepřestanou je sledovat jen kvůli tomu, že používáme hybridní motory, méně hlučná auta a že jezdci na startovním roštu symbolicky poklekávají.“

Stejně optimisticky Wolff hodnotí i změny v harmonogramu seriálu mistrovství světa, které zahrnují například to, že se od příštího roku začne konat noční závod v ulicích Las Vegas. To nesou tradiční fanoušci nelibě, obávají se, že se tak sport vzdaluje svým evropským kořenům. „Nic není posvátné, musíme držet krok s dobou,“ domnívá se Wolff. Upustil by tedy i od tradiční Velké ceny Monaka, kde sám aktuálně bydlí a kterou si sice užívají všichni místní boháči, ale řada lidí vnímá nudný závod v úzkých ulicích jako přežitek. „Závody musí být zábavnější.“

A co protagonisté reality show Touha po vítězství – nepřehrávají před kamerami? Mnoho lidí, kteří se v F1 dostali do špičky, jsou podle Wolffa komplikované osobnosti. „Na to, že vzteky rozmlátím telefon, nejsem dvakrát hrdý,“ vrací se k vlastnímu výbuchu při incidentu během loňského závodu v Saúdské Arábii, který se stal hitem internetu. „Ale takový zkrátka jsem. Mluví ze mě to agresivní dítě, které rodiče drželi hodně zkrátka. Musel jsem se doslova rvát za to, abych se cítil normálně.“

Zeptám se ho na jeho nedávné prohlášení, že od svých 18 let dochází na terapii. „Vidíte ze mě jen to, co ukazuju navenek, ne moje temné stránky,“ říká. Že Wolffův otec – jeho jediný hrdina, jak prohlašuje – podlehl rakovině a během nemoci „měnil osobnost“, nechalo na Totově duši šrámy. „Spadl jsem do temné propasti, z níž jsem se nebyl schopný dostat bez pomoci odborníků.“

Jeden incident na něj měl zvlášť hluboký dopad. Wolffovi rodiče dokázali v rodinném rozpočtu tak tak vyčlenit dost peněz na to, aby jeho i sestru mohli dát na prestižní francouzské lyceum ve Vídni. Otcova společnost na přepravu uměleckých děl však zkrachovala a matčin plat na oddělení anesteziologie na tučné školné nestačil.

„Vyhodili mě ze školy, protože jsme neplatili. Pamatuji si, jak jsem seděl ve třídě a zavolali si mě do ředitelny. Přišel jsem tam, přede dveřmi už seděla Lili a v ředitelně nám řekli: Je nám líto, ale musíte odejít. Zajděte si pro aktovky.“ „Každý na mě zíral… Musel jsem dojít na tramvaj a své desetileté sestře vysvětlit, co se stalo,“ vzpomíná.

Ptám se, jestli si v uzavřené společnosti mezi zhýčkanými potomky zbohatlíků nepřipadá jako outsider – obzvlášť, když závodění musel sám nechat kvůli nedostatku peněz. „Bohatí to v tomhle sportu mají jednodušší, ale neznamená to, že se stanou šampióny,“ tvrdí. Každý v týmu podle něj „má nějaké problémy – buď pochází z utlačované menšiny, trpí komplexem méněcennosti, nebo velmi silně touží po vítězství“.

Možná, že mladá, progresivně smýšlející generace v závodech F1 vidí přesně to, co v nich na konci 90. let spatřoval Wolff – ze kterého se později stal nejvlivnější šéf jezdecké stáje – tehdy ještě jako teenager s nelehkým osudem. Když se rozsvítí startovní světla, „je úplně jedno, odkud pocházíte a jakou máte rodinu“.

Joe Miller, FT