Na zelené vlně

Modrošedé kontury závodu, věž, stanice a haly, v jitřním oparu jak kotvící letadlová loď, velko­lepá, poutavá a vzrušující technická hračka z kovu. Poetický popis chemičky z pera spisovatele Vladimíra Párala ve své době odrážel představu o chemickém průmyslu jako oboru, který přináší nejen prosperitu, ale také modernitu do regionu na severu Čech. Básnické líčení je dnes na hony vzdálené realitě. Chemičky si většina lidí spojuje s exhalacemi, zátěží pro životní prostředí nebo přímo s ekologickými haváriemi. Většina chemických provozů nicméně našla recept, jak poněkud pošramocenou pověst vylepšit. Kromě sponzoringu nejrůznějších charitativních, kulturních nebo společenských akcí je v trendu také propagace výrobků, které mohou být spojovány s přívlastkem šetrné a zelené.

Například břeclavská Fosfa patří mezi největší evropské výrobce kyseliny fosforečné, jednoho z nejběžnějších potravinářských „éček“, která jsou všude kolem nás. Přesto by se našel málokdo, kdo by Fosfu spojoval s obyčejnou, „špinavou“ fabrikou. Může za to mimo jiné i příběh, který kolem chemičky vybudoval její majitel, podnikatel Ivan Baťka. Tak především se cíleně vyhýbá sousloví chemická továrna. V oficiálních prezentacích Fosfa figuruje jako základna pro Life Sciences, tedy biotechnologická společnost. Che­mička v Břeclavi je pak „zelená továrna“. Sám majitel se inspiroval japonským systémem řízení kaizen a s oblibou cituje také Tomáše Baťu. „Když se přestanete zlepšovat, zahynete. Platí to i pro firmy. Máme touhu zlepšovat se v každém okamžiku. Ono to ani jinak nejde, naším cílem je být nejlepší na trhu,“ píše Baťka poněkud neskromně na webových stránkách Fosfy.

Marketingový příběh se leckomu může zdát poněkud vtíravý, Baťka ovšem dokázal držet prst na tepu doby. Namísto zakázkové výroby pod privátním brandem velkého řetězce přišel v roce 2010 se svou vlastní značkou Feel Eco. A postupně pod touto hlavičkou uvedl na trh řadu ekologických a biologicky odbouratelných alter­nativ ke klasickému drogistickému zboží, navíc s certifikací EU Ecolabel, kterým si Fosfa otevřela dveře na unijní trh.

Prodejní čísla, jež by podpořila úspěch vlastního zeleného labelu, Fosfa nezve­řejňuje. Každopádně z průzkumu, který si loni nechal od agentury STEM/Mark vypracovat řetězec dm drogerie markt, vyplývá, že pětina oslovených nakupuje ekologické drogistické produkty často, polovina pak alespoň občas. Ochota utrácet za chemii s přívlastkem „eko“ navíc postupně stoupá. Polovina dotázaných uvedla, že v letech 2021 a 2022 vydala za šetrnou drogerii více než v předchozích letech. Ohledně cílové skupiny žádná relevantní data k šetrné chemii k dispozici nejsou. Obsáhlý průzkum, který loni v USA provedla agentura Pew Research, ale zjistil, že v otázce klimatického a ekologického uvědomění jasně dominuje generace mileniálů (25 až 40 let) a z ní pak zvláště ženy.

Eko těžba zlata

Zatímco Fosfa vybudovala zcela novou značku, některé chemičky na to jdou cestou „ozelenění“ svých zavedených produktů. Příkladem může být výrobní družstvo Severochema, jehož vlajkovou lodí je pevný podpalovač Pe-Po. Nejen ten klasický vyráběný z ropných produktů, ale i ten ekologický. „Zájem o výrobky z obnovitelných zdrojů ze strany zákazníků je veliký. Plánujeme zvýšení kapacity výrobní linky pro výrobu dřevěných podpalovačů s využitím přírodních vosků místo parafínových,“ říká Roman Hrnčíř, ředitel Severochemy. Podobně jako Fosfa tahle chemička sází na svou zelenou řadu také na obalech a vedle „zeleného“ podpalovače propaguje třeba také přírodní škrob na prádlo.

Podle ředitele Hrnčíře je to s ochotou připlatit si za ekologický výrobek různé a vždy to závisí na konkrétním regio­nu a kupní síle obyvatelstva. „Jsou zákazníci, kteří se snaží žít nebo alespoň částečně uplatňovat zásady udržitelného chování. Je jich ale zatím menšina. Větší část zákazníků stále raději sází na jistotu v podobě toho, co znají a mají vyzkoušené. Postupně se ale tyto dva světy budou stále více prolínat,“ upozorňuje šéf Severochemy.

Jak Fosfa, tak Severochema jsou úspěšné i v zahraničí. Zelené strategie však ve velkém nasazují i firmy, které vyrostly z českých kořenů a dnes se pohybují ve skutečně globálním byznysu. Bezezbytku to platí o kolínské Draslovce, z níž po sérii akvizic v zahraničí vyrostla společnost Draslovka Holding. Jedním z nákupů největšího světového výrobce pevného kyanidu sodného byl také australský univerzitní spin-off Mining & Process Solutions (MPS). Ten sice v těžařském byznysu není žádným velkým hráčem, vlastní ale „zelený“ patent s obrovským potenciálem. Australané vybádali, jak za pomoci glycinu, tedy nejběžnější aminokyseliny v přírodě, získávat zlato z rudy. A to mnohem efektivněji a šetrněji než jen pomocí kyanidu sodného, který se pro extrakci zlata používá dnes.

Glycinové loužení má kromě ekologického rozměru pro těžaře také etické přínosy. Na rozdíl od jedovatého kyanidu, jehož únik do volné přírody v případě havárie na desítky let zamoří okolí, je glycin odbouratelný a lze ho i recyklovat. Může tak přispět k „ozelenění“ celého výrobního cyklu. A také k lepšímu renomé na poli sociální a ekologické zodpovědnosti, která zase může být výhodou při získávání úvěrů u bank a hledání investorů.

Zelená alchymie

Draslovka si od své „zelené alchymie“ hodně slibuje a první obchodní milník má už za sebou. Letos v srpnu se jí podařilo přesvědčit pro svou novou metodu získávání žlutého kovu společnost Bayan Airag Exploration, která v Mongolsku provozuje dva zlaté doly. Nová technologie má přitom mnohem širší uplatnění, než je extrakce zlata. Podobným chemickým procesem se dá získávat také měď, nikl nebo kobalt, které se dnes těží v geopoliticky nestabilních zemích. „Nejen Spojené státy, ale také Evropa hledá cesty, jak využít zásob těchto kovů v zemích, jež jsou politicky stabilní a kde těžba probíhá podle etických pravidel,“ vysvětluje Erik Švamberk, ředitel pro vnější vztahy Draslovky.

Podobnou „zelenou revoluci“ si česká chemička slibuje nejen od glycinu, ale také od ethanedinitrilu (EDN). Tato sloučenina sice byla objevena již před dvěma sty lety, Draslovka ji ale nově odzkoušela a patentovala její aplikaci v zemědělství a potravinářství. EDN také slouží jako ekologická alternativa postřiků proti plísním, houbám a jiným škůdcům a také k asanaci kůrovcového dřeva. Staronový objev Draslovky se totiž rozkládá na amoniak a oxid uhličitý, tedy na netoxické produkty, které nezatěžují životní prostředí. Na obou produktech Draslovky je pozoruhodné i to, že se snaží prosadit v těžařském byznysu a zemědělství. Což jsou obory konzervativní, kde se tradičně nové postupy prosazují jen pomalu.

Jak ale upozorňuje Tomáš Weidlich z Fakulty chemicko-technologické Uni­verzity Pardubice, chemický byznys je jako jakýkoli jiný – snaží se především generovat zisk. „Z tohoto pohledu je sociál­ní a environmentální rozměr zohledňován úměrně vnějšímu tlaku obchodních partnerů, dozorujících státních orgánů nebo nátlakových skupin. A samozřejmě na něj má vliv, jak vnímají okolní svět management nebo technologové a operátoři v chemické výrobě,“ vysvětluje s tím, že svou roli hrají také přísné předpisy. Pro provoz chemičky je třeba takzvané integrované povolení, kde se vyhodnocují i „nejlepší dostupné techniky“ na trhu. „A v nich je množství vedlejších produktů i spotřeba surovin a energií velmi dobře specifikována, používají se konkrétní hodnoty, nikoli subjektivní pojmy ,čistá‘ nebo ,špinavá‘ výroba,“ dodává Weidlich.

Špinavá může být nejlepší

Vedle zákazníků tak hraje v „ozeleňování“ českých chemiček čím dál větší roli tlak zeshora, konkrétně z Evropské komise. Ředitel Svazu chemického průmyslu ČR Ivan Souček vyjmenovává tři. Zatímco povinné reportování o zodpovědném chování vůči přírodě i společnosti (ESG) je podle něj spíše jen prohlubováním administrativy, další zpřísňování zákonů vyplývající z Green Dealu a také cíle související s dosažením uhlíkové neutrality v roce 2050 jsou pro celou branži zásadnější.

„Pro energeticky náročná odvětví, mezi něž nepochybně chemický průmysl patří, stojí zásadní dilema: nakolik je ekonomicky přijatelné a dosažitelné zajistit výrobu potřebných produktů cestou využití zelené energie, nasazením technologií na zachytávání, ukládání a využívání CO2 či bezemisními technologiemi,“ vysvětluje Souček.

Zásadní roli v zelené cestě nejen českých chemiček tak podle něj budou vstupní náklady. „V současné době jsou ceny energií v EU stále dvakrát až třikrát vyšší než v USA a na Blízkém východě, tedy regionech, které jsou významnými dodavateli na evropský trh,“ dodává ředitel chemického spolku.

Důraz na energetickou náročnost a uhlíkovou stopu může ale vést i k paradoxu, kdy se ukáže, že „špinavá“ výroba je nakonec přece jen zmiňovanou nejlepší dostupnou technikou na trhu. A že zelená vlna může být i ta tradiční. Příkladem je třeba společnost Lego, která letos v září odpískala snahu vyrábět kostičky své stavebnice z recyklovaných lahví. Hledání udržitelného materiálu vedlo k příliš vysoké spotřebě energie. Prozatím nejekologičtější kostičky, jež se vyrábějí mimo jiné také v kladenské továrně Lega, tak zůstávají ty, jejichž základem je ropa.