Nesmrtelné zelené regulace

Pod těmito záhadnými zkratkami se skrývá povinné ESG reportování evropských firem, které musejí vykazovat nejen svou uhlíkovou stopu, ale i uhlíkové důsledky chování svých zaměstnanců a udržitelnost podnikání firem v celém svém dodavatelském řetězci. CSRD se původně vztahovalo na všechny firmy v Evropské unii, které splňují alespoň dvě ze tří kritérií – mají více než 250 zaměstnanců, jejich roční obrat přesahuje 50 milionů eur a jejich aktiva čítají přes 25 milionů eur. To představovalo výrazné rozšíření povinností oproti první vlně zavádění směrnice pro banky, pojišťovny a největší podniky kotované na burze, pro něž tato povinnost platí už od letoška. V Česku se směrnice měla v první fázi dotknout odhadem největších 250 firem. Od příštího roku měla přijít druhá a třetí vlna. V rámci Evropy se však předpokládalo, že od roku 2026 bude mít povinnost vykazovat své ESG aktivity více než padesát tisíc podniků.

Pro představu – tyto nefinanční výkazy mohly mít i více než tisíc položek a firmy se bez pomoci drahých specializovaných konzultantů neobešly.

To se nyní mění. Termín pro malé a střední firmy se posouvá o dva roky a až 80 procent podniků, kterých se povinný zelený reporting měl týkat, je po novele Evropského parlamentu z této povinnosti pardonováno. Rovněž se snižuje rozsah dokládání udržitelného podnikání dodavatelů.

Evropská komise se rozhodla v rámci obnovy konkurenceschopnosti evropského průmyslu přijmout balíček, kterému říká Omnibus, jehož jsou aktuální změny hlavní součástí. Celý balíček by měl firmám ušetřit byrokracii a měl by snížit administrativu v podnikání v průměru o 25 procent, a malým a středním podnikům dokonce o 35 procent. Týká se kromě ESG reportování také vykazování uhlíku v dovážených produktech pro účely uhlíkového cla nebo změn v taxonomii, kterou se řídí banky při rozhodování o investicích, kdy zvýhodňují ty zelené a některé málo ekologické odmítají financovat.

A jenom právě schválené zjednodušení CSRD by mělo ušetřit administrativní náklady evropských podniků ve výši zhruba šest a půl miliardy eur. To rozhodně není málo a ukazuje to, jak se zelená byrokracie podepisuje na konkurenceschopnosti evropských podniků.

Celá myšlenka ESG reportingu je totiž promítáním politických zájmů do byznysu a měla by být optimálně zcela odstraněna z legislativy. Představy, že vykazování zelené udržitelnosti podnikání, sociální ohleduplnosti firem a jejich pokrokového řízení zvyšuje hodnotu firem a usnadňuje financování, a tím i zvedá jejich zisky, jsou liché. A představují jen politické zásahy do podnikání.

Firmám ESG nesvědčí

ESG přišlo do Evropy z USA, kde v minulém desetiletí vzniklo mnoho fondů hlásících se k udržitelným investicím. Tato móda však přešla investory ještě dávno před Trumpem. Z celkem prostého důvodu: protože nevydělávala. Zhruba před rokem zveřejnil list The Wall Street Journal výsledky studie dvou renomovaných amerických ekonomů Mikea Edlesona a Andyho Puzdera. Oba pánové tehdy rozdělili firmy z akciových trhů podle jejich politické angažovanosti v těchto otázkách a porovnali jejich výkonnost na akciových trzích od poloviny roku 2021 do začátku roku 2023. Dospěli k jednoznačným výsledkům. Trh za tu dobu celkově poklesl o 1,8 procenta měřeno indexem S&P 500 a o 3,2 procenta v případě indexu Russell 1000. Fondy ESG si vedly hůře, většina z nich ztratila 2,5 až 6,3 procenta. Jednoduchý index složený pouze z neutrálních společností bez ESG získal 2,9 procenta a výrazně překonal jak široký trh, tak indexy ESG při růstu i poklesu trhů.

Potom autoři porovnali výkonnost více než dvou stovek politicky neutrálních společností s referenčními hodnotami trhů za posledních deset let. Kumulativní výnosnost neutrálního portfolia dosáhla 334 procent a předčila výnosnost trhu (230 procent).

Výkonnost se začala výrazně odchylovat v letech 2017 až 2018, tedy v době, kdy společnosti začaly pociťovat tlak ze strany zelených správců aktiv jako BlackRock, Vanguard a další, kteří se dnes za Trumpa ke své bývalé politice už valně nehlásí. Takže je zjevné, že ESG firmám zjevně moc nesvědčí.

Bohužel v EU v zelené politice platí, že po jednom kroku vpřed následuje krok vzad. A tak se začala připravovat další administrativní opatření v rámci nepříliš diskutovaného nařízení o ekodesignu (ESPR), jež se budou týkat výrobků v odvětvích, jako jsou ocel, hliník, oděvy, nábytek, a směrnici se nevyhnou například ani pneumatiky nebo matrace. Základní součástí plánu je takzvaný digitální pas výrobku. Ten bude spotřebitelům poskytovat přehled o ekologické stopě, složení a opravitelnosti výrobku. Pas bude doplňovat také hodnocení opravitelnosti. A tak zatímco na jedné straně šetříme šest a půl miliardy eur na ESG, na straně druhé poletí jiné miliardy komínem na jinou zelenou absurditu.