Naděje v čase stagnace
Trvalo to dva roky, ale nakonec se neuvěřitelné stalo skutkem. Inflace v Česku v lednu meziročně vyrostla jen o 2,3 procenta, dostala se tedy na úroveň, na které ji Česká národní banka chce mít v průměru za celý letošní rok. První měsíc je tedy velmi dobrým příslibem.
Premiér Petr Fiala neříká, že dobrá čísla jsou prací vlády. Inflace klesá v celé Evropské unii, kde je dnes průměr 2,8 procenta. Svůj politický podíl na menším růstu cen si ale předseda vlády vzal na veřejnosti okamžitě, když už pár minut po zveřejnění nového čísla udělal brífink, aby přinesl lidem „dobrou a radostnou zprávu“.
Nedočkavost mimoděk prozrazující, jak moc takovou pozitivní zprávu vláda, jíž důvěřuje jen 17 procent občanů, potřebuje. Premiér nabízí naději na zlepšení, jak sám řekl, a nová výše inflace spojená s jistotou, že porostou reálné mzdy a sníží se cena peněz v ekonomice (centrální banka zcela jistě bude dál rychleji snižovat úrokové sazby), je tou nejlepší zprávou, jakou šéf této vládní sestavy doposud měl.
Ekonomická realita se však od Fialovy „politiky naděje“ dost výrazně liší. Konsolidační balíček, který měl podle premiéra svou úspornou tendencí přispět k nižšímu růstu cen, se do reálné ekonomiky promítne naplno až během roku. Většinou však větší daňovou a odvodovou zátěží, nikoli nějakým odlehčením či otevřením investičních příležitostí. I nižší růst cen má své důležité relace a souvislosti. Ještě loni v lednu byla inflace na úrovni růstu 17,5 procenta, letošní skok o dvě procenta tedy není zase taková radost, jak na první pohled vypadá. Naopak z poklesu cen potravin o čtyři procenta mohou mít radost všichni.
Důvodem není samo číslo či klesající směr cenového vývoje, nýbrž to, proč jdou ceny dolů. Hlavní příčina je v dlouhodobém poklesu domácí poptávky, v tom, že lidé kvůli vysoké inflaci na potravinách šetřili, což donutilo prodejce ke snižování cen. I to je po dlouhé době dobrá zpráva. V tom, že tržní principy fungují a že trh s potravinami, pokřivený místními oligopoly, má naději na pročištění, prohloubení a oživení, čemuž svým veřejným tlakem mohla částečně přispět i vláda.
Česko letos přestane být vysoce inflační ekonomikou, to už je zřejmě jisté. Fakt, že se tento cíl začíná naplňovat už na začátku roku, by ale neměl vést ke klidu či k sebeuspokojení. Stagflace, tedy kombinace stagnace ekonomiky a vysoké inflace, v níž Česko žije dva roky, se zdá být vyřešena jen na jedné straně. Ta druhá, růstová část, se zatím nikam nepohnula. Naopak. Odhad růstu o 0,6 procenta HDP, který čerstvě předpovídá centrální banka, potvrzuje, že hospodářská stagnace potrvá i tento rok. A o přeskočení výkonnostní hranice doby předcovidové (2019) si i po pěti letech můžeme nechat zdát.
„Politika naděje“ dostala statistický impulz, teď ji také podpořit vyšším ekonomickým růstem, který každý pozná ve své peněžence. Pokud se tak stane alespoň do poloviny příštího roku, není obhajoba vládního mandátu na podzim tak marná a iluzivní, jak to z průzkumů preferencí vypadá dnes.
