Náš parlament, naše Unie
Už popáté usilují čeští politici o vstup do Evropského parlamentu.
Za těch dvacet let se radikálně změnil nejen svět kolem nás, ale i struktura a fungování Evropské unie, která se pokouší stát zásadní a nepřehlédnutelnou silou globálního světa, což se zatím daří jen pomalu a občas. Unie jako by zůstávala ve stínu Číny a Spojených států amerických a marně se pokoušela překročit jiný velký dějinný stín ruského impéria, které mělo tak silný osudový vliv v Evropě po celé 20. století a dnes se do ní snaží ukrajinskými dveřmi opět vrátit.
Změnila se i síla Evropského parlamentu. Ten je dnes mnohem mocnější politickou institucí než v minulosti. Jeho rozhodnutí mají důležitý právní dopad, nejde už pouze o jakýsi poradní tým vlád členských národních států, i když stále nedisponuje takovou politickou silou, jakou mají národní parlamenty.
Co se naopak příliš nezměnilo, je postoj českých politických stran k volbám do Evropského parlamentu. Přestože jsou členové parlamentního shromáždění v Bruselu zástupci jakéhosi fiktivního evropského lidu (demos), čeští politici většinou považují reprezentaci v europarlamentu za jakýsi národní bojový výsadek. Bojuje se především o české národní zájmy, okrajově pak o zájmy Evropské unie jako potenciálně významného geopolitického vlivového tělesa. Ze všeho nejvíce se však do Bruselu chodí za obranou všeho možného.
Chodíme tam bránit národní suverenitu, stavět hráze migraci, postavit se proti zelenému šílenství, omezovat diktát bruselské byrokracii, zastavit proměnu civilizace, která se nám nelíbí, tedy zuby nehty udržet „starý dobrý normální svět“. Zcela minimálně a zcela okrajově se dostane na to, co Evropě naopak nabízíme. V čem se za unijní zájmy postavíme, jak bychom Evropu přestavěli, aby byla efektivnější a prakticky užitečnější. Velmi dobře víme, proti čemu jsme, méně už pro co. Víme skvěle, co od Evropy nechceme, nevíme ovšem skoro vůbec, nebo jen okrajově, co chceme společné Evropě dát, do jaké podoby ji spolu-přetvářet.
Zdá se, že českým politikům stále něco brání v tom, aby chápali Evropskou unii a její instituce samozřejmě jako naše instituce. Aby se identifikovali se společným prostorem, v němž žijeme. Po dvaceti letech by bylo na čase. Se změnou tohoto základního postoje a nastavení pak může přijít i změna politiky a jejího volebního menu. Nejen evropská nabídka Čechům, ale i ta česká zbytku Evropy, kde jsme dávno doma. To by byl český evropský ideál. Tak snad už příště…
