Nehledejme mesiáše, ale stavitele mostů

Patří mezi nejmladší tuzemské biskupy, v Praze prošel vlivnou hodností, s lidmi umí rozmlouvat a chce stavět mosty mezi znesvářenými břehy. Jak ve společnosti, tak v církvi. Nabádá, aby lidé nesedali na lep falešným mesiášům. I proto se o litoměřickém biskupovi Stanislavu Přibylovi v církevně diplomatickém prostředí hovoří jako o jednom z favoritů na příští hlavu české katolické církve. „Přál bych každému, abychom našli opravdu pokoj v srdci. Protože všechny války, spory, naštvanost – to, co nás v důsledku ničí – začíná a končí v lidském srdci. To je i důvod, proč jsem si jako své biskupské heslo vybral Ježíšův pozdrav apoštolům: ,Pokoj vám‘,“ vzkazuje biskup Přibyl před Vánocemi a do nového roku.

► Jak se stalo, že jste se vydal na dráhu kněze? Bylo to něco, po čem jste od dětství toužil?

Ne, já jsem chtěl být popelářem. A pak hajným. To se mi líbilo, asi pod vlivem Káji Maříka. Nedávno jsem se ptal dětí, co zde byly na návštěvě, jestli vědí, kdo to je Kája Mařík. Tak bohužel nevěděly. Potom jsem chtěl být knihovníkem, knihy mě hrozně bavily, ale maminka řekla: „Tam nepůjdeš, na střední knihovnickou školu chodí jenom holky.“ Takže jsem šel na geodézii. V té době jsem ale paralelně chodil na náboženství v pražských Strašnicích, pak ministrovat, a protože jsem se učil hrát na piano – táta byl hudebník z povolání –, tak jednoho dne jsem začal hrát na varhany, protože varhaník onemocněl a pak zemřel. Chodil jsem do kostela každý den nebo i několikrát denně, a tak už byl jenom krok k tomu stát se knězem.

► Který byl váš první kostel?

Ten už de facto neexistuje, protože to bylo přízemí fary ve Strašnicích. Ve Strašnicích je nový kostel z roku 1994. Když jsem byl malý, tak v přízemí té fary byla velká místnost a tam jsme chodili do kostela. Bylo to velmi komorní. Z dětství neznám, že by v kostele byla zima, naopak – tam bylo vedro a omdlévali jsme. Tam, co byla ta kaple, je dnes divadlo. A pak přišla na řadu teologická fakulta a seminář.

► Jak to doma prožívali vaši rodiče?

Ono se tomu říká povolání. Hodně to stojí na víře. Člověku, který se nepokládá za věřícího, bych to vysvětlil tak, že mu myšlenka na to stát se knězem pořád nějak běží hlavou a všechno mu to dává smysl, zapadá to do sebe.

Bylo v tom takové popostrkování – to byl pan farář, který mi řekl: „Nechtěl bys jít ministrovat?“ Pak: „Nechtěl bys hrát?“ A pak se mě jednou zeptal, jestli bych nechtěl být knězem. Tam už jsem řekl, že si to musím rozmyslet, protože jde o zásadní životní krok. Ale to rozmýšlení nebylo dlouhé. Maminčina strana byli věřící katolíci, tatínkova strana ne. Táta sám byl nepokřtěný a jeho rodiče byli dost protikatoličtí. To je takový zázrak, že se naši vzali – za to může hudba. Tatínek hrál v krematoriu Strašnice a maminka prodávala v lahůdkách. Táta tam chodil na svačinku a tak se seznámili. Táta měl doma Bibli na nočním stolku a jednou za rok jsme se společně pomodlili – na Štědrý den před večeří. Jinak s kostelem nechtěl mít nic moc společného. Za studium teologie nebyl rád. Chtěl ze mě mít profesionálního hudebníka a já jsem se podle něj nechal „zblbnout“. Doma bylo i dusno. Z dusna jsem utekl do semináře, ale brácha, maminka a táta tam zůstali, ti to za mě odskákali. Trvalo to asi tři roky, pak ale atmosféra povolila a doma bylo zase dobře.

► Strávil jste studia i někde v cizině?

Ano, v roce 1990 jsem se vydal na rok do Polska do takzvaného noviciátu. To jsem byl poprvé v zahraničí, za komunismu to moc nešlo a my jsme nejezdili na dovolenou ani do východního Německa, Jugoslávie či Maďarska. Znám tedy dokonale naši zemi, protože jsme cestovali po vlastech českých.

Jít na rok do ciziny poté, co jsem nikdy pořádně nevytáhl paty z baráku, byl docela šok. Bylo to tak trochu místo vojny, člověk se musel osamostatnit a postarat se o sebe. Do té doby jsem si navíc myslel, že se nikdy nenaučím cizí jazyk. Ale podařilo se. Sice tak šest týdnů jsem netušil, co se po mně chce, pak už jsem ale začal rozumět. Vzal jsem si tlustou knihu a každý den jsem ji překládal ručně do sešitu. Nikdy v životě už jsem neudělal nic tak systematického. Jsem rád, že mi polština zůstala. Teď jsem tam byl dávat duchovní cvičení kněžím, měl jsem obavu, jak ten jazyk dám, ale nějak se to probralo a rozuměli jsme si.

► Kam se ubíraly vaše kroky po studiích?

Po teologické fakultě jsem nastoupil do Příbrami na Svatou Horu. Tři čtvrtiny našich příbuzných z maminčiny strany odtamtud pocházejí, takže jsem odešel z Prahy a dostal jsem se na místo, kde o dvě generace zpátky žila spousta příbuzných. Pradědeček vodil procesí na Svatou Horu.

To místo jsem znal z poutí, měl jsem k němu vztah. Mě vždycky bavilo hledat kontext a spojení. Považuji za velice důležité získat vztah k místu. Myslím, že dnešní faráři na to nemají příliš čas. Moje první štace byla taková, že jsem tam byl nejdřív na takzvané civilce – ráno jsem zpovídal, odpoledne hrabal listí a večer dělal pořadová cvičení (smích) – ta jsem ve skutečnosti nedělal. Pak jsem byl kaplan, protože je to velké místo, kde nás bylo pět šest kněží. No a pak jsem se tam stal „šéfem“, od roku 1999 až do roku 2008.

► Jaké zkušenosti jste si ze Svaté Hory odnesl?

Svatá Hora je – ono se to nezdá – trochu fabrika. Musíte se naučit management. Hodili mě do vody a musel jsem plavat. Měl jsem tam spolubratra Karla Břízu, který byl varhaník, varhanář, hudební skladatel a sbormistr v jedné osobě. Díky němu jsem si vytříbil vkus, což považuji za mnohem důležitější než nějaké jiné dovednosti.

► Než jste se zde stal biskupem, působil jste v litoměřické diecézi jako generální vikář a poté v Praze jako generální sekretář České biskupské konference. Jak se zkušenosti z Prahy a Litoměřic liší?

Když jsem přišel do Litoměřic, musel jsem hledat různé možnosti. Bylo zde málo lidí, Ústecký kraj je, jaký je, a tehdy tu opravdu nebyly peníze. Měli jsme strach, aby bylo na výplaty, a přitom máte pod sebou přibližně 200 lidí. Do toho přišly restituce – obrovský, komplexní proces. Bylo to náročné na přesnost a rychlost, měli jsme na ně jeden rok. Desetitisíce položek, opravdu velká škola. Řekl bych, že jsme restituce zvládli úspěšně.

Když jsem se vrátil do Prahy jako generální sekretář České biskupské konference, dostal jsem se do „velkého světa“, to víte, celostátní média, diplomatický sbor a tak dále. Tady v Litoměřicích byl jeden biskup, tam jich bylo dvacet. Biskup toho má tolik, že musí mít kolem sebe lidi, kteří mu věci připravují a hlídají, aby se dotahovaly. A právě to byl úkol sekretáře. Můj úkol byl naučit se vidět věci z přehledu, ale dotahovat v detailu. To je obrovská škola.

Teď se na biskupství pomalu rozhlížím a čerpám ze všeho, co jsem se naučil a zažil. Můžu předávat vkus – chci, aby liturgie nějak vypadala. Diecéze se řídí v tandemu, mám generálního vikáře, který přišel z farnosti. Můžu mu říct: „Tohle hoď za hlavu, tomuhle se věnuj, to je důležité.“ To jsem před 15 lety nevěděl. A víte, co je pro mě luxus? Mohu se scházet s lidmi, mluvit s nimi, navštěvovat je a propojovat je. To mě vždycky bavilo a považuji to v současnosti za velice důležitý úkol.

► Jste biskupem v dnešní společnosti. Jaké to je? Překvapilo vás něco?

Nevím, jaké to bylo být biskupem jindy, takže mě nic zásadně nezaskočilo. Pomohlo mi, že jsem biskupům takříkajíc viděl pod ruce v Praze. Spíš mě v dobrém udivuje, jak člověk s relativně malou spotřebou energie může udělat hodně dobrých věcí – myslím například ono propojování lidí. Lidi to od vás nějak čekají, mají předsudky, ale u biskupa spíš tak, že ho pokládají za lepšího, než jsou oni. „Vaše Excelence, vy přijedete, vy si uděláte čas?“ Já říkám – jasně, vždyť je to moje práce. Většinou je na konci překvapení: „On je to normální člověk.“ Musím říct, že tím překvapuju rád. Ze začátku je to trochu podívaná – člověk v ornátu, na hlavě mitru, děti křičí „Jéé, Mikuláš!“ Ale dá se s tím pracovat. Byl jsem třeba v hospodě v jedné vesnici. Štamgasti koukali jedním okem na televizi, ale vlastně sledovali mě. Na konci říkají: „Můžu si vás vyfotit?“ A já: „Nechcete se vyfotit se mnou, že bychom tam byli oba?“ A najednou se hospoda obrátila naruby. Měl jsem dobrý pocit, protože vypadali, že mají radost.

► Když přijdete do takové vesnické hospody někde tady v Českém středohoří, mluvíte s lidmi jinak než například s rektory vysokých škol?

To by se snad slušelo, ne? Ale ne každý to umí. Ta schopnost přizpůsobit se situaci by se očekávala od politika, ale ne od biskupa. Považuji to za klíčové. Má výhoda je, že nepotřebuji být zvolen jako politici, ale potřebuji se dostat k srdci lidí a něco jim předat. To můžete jen způsobem, kterému lidé rozumí. Vždycky se kolem sebe dívám a odhaduji, kdo se asi tak v kostele nejvíc nudí nebo kdo je tam nejvíc nesvůj. Podle toho „šteluju“ řeč, aby mi rozuměl i takový člověk, který se necítí ve své kůži. Mohu mluvit ve floskulích, ale pak mi nikdo nebude rozumět. Baví mě, když sám se sebou soutěžím, jestli se mi podaří takového člověka zaujmout.

► Co je v takových situacích vaším hlavním poselstvím?

Měl bych říct, že jim chci předat Pána Boha, ale s tím bych většinou na začátku naší rozpravy neuspěl. Říkám lidem, že na světě je hezky a že je potřeba hledat důvody k radosti, protože jsme hrozně smutní a frustrovaní. A to navzdory tomu, že máme vlastně všechno. Ptám se sám sebe, co si vlastně ještě přeju, když si můžu skoro všechno pořídit. V určitém momentě se věci stanou harampádím. Miluji třeba knihy, ale nemůžu jich mít přece nekonečně. A pak se ptám, co by udělalo lidem radost. A říkám: „Pojďte se zamyslet, z čeho můžeme mít radost.“

Zjišťujeme dneska, že ani zdraví nemusí být největší hodnota. Znám spoustu lidí, kteří nejsou zdraví, jsou po úrazech, nevyléčitelně nemocní, a jsou šťastní – být s nimi je radost. Co je tajemstvím jejich radosti? Domnívám se, že vztahy. Jsou dvě věci, které stojí za to uchovat: vztahy a šance věci změnit, udělat je znovu lépe. O vztahy musíme pečovat. Někdy se chováme k druhým jako ke zboží. Potřebuju tě – kamarádím se, nepotřebuju tě – nekamarádím se. To se bohužel neděje jen u vysoce postavených lidí.

Když například někdo odchází z vlády, za chvilku po něm pes neštěkne, protože 90 procent „kamarádů“ se chtělo jen slunit v blízkosti někoho slavného. Když mu zůstane pár přátel i z období, kdy vládl, to jsou ta pevná přátelství, která je potřeba si hýčkat.

Druhá věc je šance začínat znovu, zlepšovat se. Jsme zvyklí na konzervy – i v životě. CD je konzerva. Živá hudba občas „kiksne“, ale je cennější. My jsme si zvykli na životní konzervy – vypreparované, sestříhané a vyumělkované. Pak máme „depku“, že náš život není takový. A tady je jádro křesťanské zvěsti: milosrdenství, možnost reparátu, šance na nový začátek. Spousta lidí má chuť život zahodit, protože se jim nepovedl na poprvé. Bohu díky za možnost začít znovu.

► Umíme to – znovu začít?

Je těžké umět milosrdenství přijmout. Dávat je totiž snadnější než přijímat. Schopnost přiznat si, že pomoc potřebuji, je pro spoustu lidí velmi náročná. Ale když nepotřebuji pomoc a nepotřebuji vztah, tak to jsem téměř dokonalý chudák. Křesťanství je také o tom, že jsme spolu, dohromady, pomáháme si a podpíráme se. Když něco pokazím, můžu se omluvit, poprosit za odpuštění a zkusit to znova. To je nádherné třeba na zpovědi – že člověk může začít znova.

Dnes se mluví až příliš často o pokoře, aniž bychom věděli, co to vlastně je. Pokora je pravda o sobě – že jsem dost dobrý, ale ne úplně. A to je poselství naděje: když nejsem dokonalý, můžu se zlepšit, mám perspektivu. Co s člověkem, který už je dokonalý? Pozlatit nebo pohřbít… Takový život není.

► Dnešní společnost je izolovaná a rozdělená. Jedním z důvodů jsou sociální sítě, do nichž se lidé uzavírají. Napětí na sítích roste, zároveň se mění paradigma komunikace mezi lidmi. Jak s tím pracujete? Jak by s tímto stavem měla pracovat církev?

Je to velmi těžké. Nový papež Lev XIV. mluví v podstatě denně o nástrahách algoritmů, umělé inteligence a sociálních sítí. Viděli jsme kolem voleb, jak lidi žijí v paralelních světech, nenajdete styčnou plochu, kde by se bubliny propojily.

Je tam zároveň velká nenávist. My si přitom neuvědomujeme, že nás v podstatě řídí mrtvá matematika alias algoritmy, případně anonymní lidé, kteří ji využívají. To, že jsou věci tak, protože to někde píšou, vůbec neznamená, že to tak je ve skutečnosti.

Tím, že se dostanu i mimo kostel – na obecní slavnosti, do akademického prostředí, na záchranku, k policistům – můžu dané bubliny přirozeně překračovat. Považuji to za jeden ze svých úkolů. Papežové mají tradičně titul – ale platí to i pro biskupy – pontifex, stavitel mostů. A to je dnes velmi potřeba. Totiž stavět mosty mezi bublinami, i s rizikem, že člověk dostane nakládačku, což se mi stalo v roce 2015, když začala migrační krize. Četlo se evangelium o tom, kdo je tvůj bližní. Řekl jsem, že každý, kdo zaklepe a má hlad, je můj bližní. Posléze přišel chlap, že mi rozbije hubu, museli ho odtrhávat. Byl úplně zblblý. Ale to je to, co musíme říkat – jakkoli je to nepohodlné. Každý člověk je můj bližní. Jakmile začnu dělat výběry, jsme v divném inženýrství, což je zásadně proti duchu křesťanství, protože základem křesťanské víry je, že Bůh má rád každého člověka bez výjimky.

Ještě něco vám řeknu. Mám i takové praktické zlepšováky. Když někam jedu, nechám mobil v autě. Snažím se s lidmi mluvit a říct jim: „Podívejte, já nemám mobil, odložte ho na chvíli, pojďme se bavit jako živí lidé.“

► Ty bubliny existují i v katolické církvi. Máme konzervativní tábor, a na druhé straně liberálně-progresivní proud. Co se s tím dá dělat?

I v církvi jsou bubliny, někdy ještě tvrdší než ve společnosti, protože je provází pocit obrany posvátného. Je skupina, která si myslí, že zachrání svět tím, že všechno pojede postaru a všechno nové je špatně. A jiná skupina všechno kritizuje, rozebrala by to na šroubky, ale nedala by to zpátky dohromady. Tyhle dvě bubliny se k sobě jen tak nedostanou.

Opět ale může pomoct přátelství. V diecézi mám 105 kněží. Od začátku jim říkám: „Budeme kamarádi.“ Jednám s nimi jako s rovnými, někde se poradím, někde rozhodnu. Po téměř dvou letech vidím, že ty bubliny praskají, jsme kompaktnější. Myslím tedy, že cestou je posílit přirozené vztahy přátelství, rozvíjet to, co nás spojuje. Nejsem naivní – lidé se nemění snadno. Ale když v tom druhém vidíte člověka, berete ho vážně a dáváte mu to najevo, něco se změnit může.

► Jak by měla církev pracovat s populárními osobnostmi typu Marka Orko Váchy či Tomáše Petráčka, které oslovují i lidi mimo kostel, ale církev s nimi často neumí najít společnou řeč? Jak toto změnit?

Jsou to rozumní chlapi. Nikdy to není černobílé, je potřeba, aby ubraly plyn obě strany. Jsou výborní, umí oslovit lidi, ale mají patřičné ego. Najít balanc je náročné, ale důležité. Myslím, že jejich know-how je trochu vybočovat a provokovat. Pokud to bude konstruktivní, není to špatně. Vyburcovat někoho může být dobré, ale musí to být kryté životem a nesmí to být urážlivé pro druhé. Věřím, že když se s lidmi mluví, hroty se dají obrousit. Ideální společnost nebude nikdy, jsme lidi. Ale můžeme víc táhnout za jeden provaz.

► Po smrti kardinála Dominika Duky a s postupujícím věkem arcibiskupa Jana Graubnera se hledá nový pražský arcibiskup. V zákulisí zaznívá i vaše jméno jakožto „stavitele mostů“. Je v této pozici potřeba přesně takový typ nového lídra?

Myslím, že stavět mosty je i v církvi jediná možná cesta. Nás katolíků je málo, máme omezené možnosti mít v nejlepším slova smyslu vliv na společnost. Tak není řešením se vysilovat sami mezi sebou. Ježíš říká: „Buďte kvasem v těstě, buďte světlem a solí.“ To jsou minoritní záležitosti s velkým efektem. Když budeme svědčit tím, že jsme rozhádaní, co je to za svědectví? Kvas je zkažený, sůl vyšeptalá, světlo poblikává, hází stíny a realitu zobrazuje jako karikaturu.

Cesta vede k tomu, že se lidé přivedou ke stolu, bez předsudků. Lidé se možná zásadně nezmění, ale nemusíme být jako politické strany, které dělají ostudu vzájemně vyhrocenými vztahy. Bojím se jen, aby tvoření mostů neskončilo beztvarým kompromisem, něčím, co nemá tvar, barvu ani chuť. Proto je důležitá hloubka: připomínat, proč tu jsme.

U věřících, kteří jsou polarizovaní, říkám: „Máme společný úkol – přinést křesťanskou víru svědectvím života do společnosti. Nejsme tu pro sebe.“ A první krok je přestat dělat ostudu vzájemnými hádkami. Napětí je potřeba – bez plusu a minusu se nic nerozjede ani žárovka se nerozsvítí. Ale musí to být dobře zapojené, tedy tvůrčí napětí, nikoli to, které „vyhodí v baráku pojistky“.

► Jak má církev držet odstup od politiky, a přitom s politiky mluvit?

Najít míru je těžké a pořád se to mění. Když jsem se stal biskupem, věděl jsem, že do důchodu mám 24 let. To je minimálně šest volebních období. V takové situaci si přece nemohu navyknout na jeden parlament, zastupitelstvo, vládu, na jednoho premiéra, třeba Petra Fialu, a všechno měřit podle současné konstelace. Ne, toto všechno se bude měnit a s tím i to, jaká atmosféra v zemi bude.

Je proto důležité mít zdravý odstup od reálné politiky. Vést dialog, ale nedělat politiku. Neusilovat o moc, to nám nepřísluší. Měli bychom usilovat o vliv v tom smyslu, že budeme kvas, světlo a sůl a budeme zušlechťovat společnost. Někde můžeme nenápadně přiložit ruku k dílu, otevírat témata, která politik neotevře, protože za ně nejsou body, ale jsou důležitá.

Společnost je roztříštěná – už to je oblast, kde bychom měli spolupracovat. Být partnery pro dobro společnosti, každý tak, jak mu to přísluší. Mně se víc než „křesťanská politika“ líbí „křesťané v politice“. Ve sněmovně je nezanedbatelné procento věřících. To je jejich úkol – svobodně přetvářet křesťanské principy do reálné politiky.

Já jsem taky občan, nikdo mi nemůže zakázat se vyjádřit. Nechci se vyjadřovat jako někdo s autoritou, ale jako jeden z občanů. Ale od sebe to neoddělíte – cokoli řeknu, se propojí s tím, že jsem biskup. O to větší je potřeba hlídat si princip „dvakrát měř, jednou řež“.

► Když se podíváme na konec roku 2025 – válka na Ukrajině, Gaza, klimatické změny, migrace… Co bude největší výzva?

Otázka míru a spravedlnosti. Všichni chceme mír, válku chce jen šílenec. Ale mír musí být spravedlivý, to cituji papeže. Mír nemůže být „co jsme si, to jsme si, tak si tam vezměte půl území nějakého státu, ale hlavně už po nás nestřílejte“. To by bylo zbabělé a o míru nelze mluvit, protože by zůstávala nespravedlnost a s ní vnitřní neklid, který má v sobě potenciál dalšího konfliktu. Vysvětlit to lidem po čtyřech letech pomoci Ukrajině je těžké, ale důležité. Nemůžeme to zabalit s odůvodněním, že nás to už nebaví. Pro ty, kdo tam ztrácejí životy, je to mnohem těžší.

Podobně Gaza. Jsme součástí společnosti, která je spíše proizraelská, máme dobré vztahy se Židy, ale je jasné, že tam je humanitární krize, která zasáhla především Palestince v Gaze. Mír musí být spravedlivý. Všichni se teď kloní k dvoustátnímu řešení, ale je to složité. Jednostranné „vždycky Izrael“, nebo „vždycky Palestina“ je málo – věc je komplikovanější.

Máme sklony ke kolektivní vině. Vidíme, že se někde něco děje, a řekneme: „Tenhle národ, tohle náboženství je od A do Z špatné.“ Z toho vzniká kromě jiného antisemitismus, který nyní v Evropě nebývale roste. Stát Izrael a židovské náboženství jsou dvě věci. Musíme se učit rozlišovat. Mám výborné vztahy s představiteli židovských obcí, jsme přátelé. Společně hledáme, jak věci pomoct. Ale říct: „Nekamarádím s vámi, protože patříte k Izraeli“, to nejde.

Druhé velké téma – jak už jsem naznačil – je rozbíjení bublin, tvoření skutečných vztahů a apel na kritické myšlení. Ne všechno, co se mi řekne, musí být to, čím se mám řídit. Musím si udělat vlastní obrázek o skutečnosti, ne podle toho, co se dočtu na sociálních sítích.

► Když to vztáhneme na Česko – žijeme v největším ekonomickém blahobytu v historii, ale převládá nálada, jako kdybychom měli zkrachovat. Co byste lidem vzkázal?

Mě tíží, že navzdory tomu, že se máme opravdu dobře, jsme smutní, naštvaní a frustrovaní. Přál bych každému, abychom se dokázali radovat z toho, čím jsme a co máme. Nikdy jsme se neměli tak dobře a nežili v takovém klidu. Když si toho začneme vážit, hodně věcí se změní.

Buďme klidně kritičtí, ale hledejme příležitosti a způsoby ne jak na věci nadávat, ale jak věci změnit. My to ale děláme tak, že si chceme zvolit mesiáše, někoho, kdo přijde a všechno to za nás udělá. Hledáme „pánaboha“, který nám zařídí ideální svět. Toho ale nenajdeme.

Bůh, v kterého věříme, dal člověku ne hotové věci, ale nářadí: rozum, vůli, emoce, svobodu. To jsou úžasné věci a nikdo nám je neomezuje. Můžeme se rozvíjet. Ale je to na nás.

Hledat mesiáše v politice je jako strkat hlavu do oprátky. Je mnoho ochotných, kteří to za nás všechno vyřeší, ale současně nám seberou svobodu. Přál bych si, aby nás zase začalo bavit trochu se postarat o vlastní současnost – a tím i budoucnost.

► Co byste popřál společnosti a čtenářům do nového roku?

Věřím, že člověk je z podstaty dobrý, že byl nadán dary, díky kterým se může ve světě pohybovat, léčit své rány a tam, kde to nezvládl, znovu začínat. Mezi ně patří dar komunikace.

Hledáme mesiáše, který nám bude pomáhat – a to je legitimní. Je to podle mě projev toho, že se člověk potřebuje vztahovat k něčemu nebo k někomu, co jej přesahuje. Jen je dobré si všimnout, že Mesiáš už přišel. Podle něj počítáme letopočet a o Vánocích si ho připomínáme.

Přál bych každému, abychom našli opravdu pokoj v srdci. Protože všechny války, spory, naštvanost – to, co nás v důsledku ničí – začíná a končí v lidském srdci. To je i důvod, proč jsem si jako své biskupské heslo vybral Ježíšův pozdrav apoštolům: „Pokoj vám“. To, myslím, nezestárne, ani když půjdu za to necelé čtvrtstoletí do biskupského důchodu.