Německé lásky Leopolda Bareše

V areálu firmy parkuje část jeho nemalé sbírky. Stačí popojít k oknu a průhledem se na vás usmívají vozy, které jsou zrcadlem svého majitele. Je to brutálně ostentativní Lamborghini Gallardo, dokonce i velmi atypická limuzína Ferrari 400i. Mercedesů je v Barešově sbírce hned několik, skoro by si člověk řekl, že se na ně zaměřuje. „Já měl vždycky hrozně rád bavoráky. Hned po revoluci jsem si jednoho koupil. Byly o míle napřed před českými auty, měly drajv a tu sportovní historii. Jenže pak jsem si koupil Alpinu, což je ještě o třídu výš. To bylo BMW na steroidech, s důrazem na detail a kvalitu. Do téhle značky jsem se zamiloval. Jen ty moje mezitím vyrostly hodně na ceně, takže s nimi jezdím velmi opatrně.“ Jaké jsou tedy jeho preference při výběru aut? „Miluji plnokrevníky a potřebuji ten přebytek výkonu, jistotu na silnici, že když autu přitáhnu opratě, vyrazí kupředu. Je to součást charakteru vozu, což je další z věcí, které potřebuju. Charakter a příběh, ovšem nikoli na úkor preciznosti a spolehlivosti, což jsou kvality, na nichž jsem vybudoval svou firmu. Když to dáte dohromady, vychází vám z toho primárně právě německé značky,“ vypočítává Bareš a jde do historie ještě dál: „Začínal jsem jako většina mých kamarádů i vrstevníků. Autíčka, plakáty, jízda s tátou ve starých škodovkách. Musím ale přiznat, že jsme měli známého v Tuzexu, a tak jsem měl přístup k podpultovým Matchboxům. Byl to vždycky svátek jít do prodejny a těšit se, co zase přišlo. Nedávno ta auta objevil jeden z mých vnuků a já coby přerostlé dítě jsem mu to hned protřídil. Odnesl jsem pak svoje úlovky do Engine k Radkovi Pokornému, a to jste měl vidět. Pět dospělých chlapů si tam hrálo u stolu s angličáky a křičelo nadšením, protože jsme se všichni vrátili do dětství.“

Symbolickým návratem je i Barešův Mercedes-Benz SLS AMG. Šlo v roce 2010 o oslavu bájného Mercedes-Benz SL300 přezdívaného Racek pro jeho charakteristické křídlové dveře. Originál z roku 1954 slaví letos kulatiny a tehdy šlo o fantastickou ikonu, která sjela na běžné silnice přímo ze závodních tratí. SL300, zvlášť v provedení kupé, dnes cenově létá opravdu vysoko, a tak Leopold Bareš pokukoval spíš po první generaci SLS AMG, což byl vůbec první vůz postavený kompletně v režii sportovního oddělení AMG. Jeho premiéru na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem před patnácti lety provázelo i odhalení nejsilnějšího atmosférického osmiválce své doby. Auto disponuje 570 koňskými silami, pohonem zadních kol, má rackovité dveře s dlouhatánskou kapotou a nezaměnitelnou zvukovou kulisou. SLS AMG se stavělo ručně a dnes je zachovalých exemplářů jako šafránu.

„K mercedesům jsem se dostal až relativně nedávno, třeba pět let nazpátek. Jezdím za prací všude po světě a spousta mých klientů si pořídila eSkové mercedesy a ptají se mě, proč zrovna já nejezdím v mercedesu. Jenže u nás měla ta značka dlouho pověst aut pro západoněmecké důchodce. Prostě je to zaprděný sedan, nuda, rutina, předvídatelnost. Jenže pak jsem se svezl v SL s dlouhým rozvorem, velkým motorem a propadnul jsem nejen jízdnímu komfortu, ale především tomu, jak je to postavené, vymyšlené, s náskokem proti ostatním dobovým konkurentům. A začaly se mi ty mercedesy hromadit. Znal jsem i toho Racka, ale to je cenově skutečně v jiné galaxii. Proto jsem se zaměřil na SLS AMG, ale protože jsem byl netrpělivý, koupil jsem si jeho nástupce – AMG GT R. A jenom pár dní nato mi volá kamarád, že by věděl o SLS z roku 2012 na prodej. Tak mám nakonec obojí,“ vysvětluje Bareš, proč jeho garáž dnes připomíná kroniku trojcípé hvězdy.

„Stosedmičku jsem měl původně pro manželku, ale ta s ní moc nejezdí. Pak mám Žehličku a neodolal jsem ani dvěstětřicítce,“ vyjmenovává šifry, které fandové německé automobilky umí bezpečně rozluštit. Stosedmička, Žehlička, a ještě Pagoda jsou různé generace luxusních mercedesů řady SL (Sport-Leicht). Stejně jako SLS na fotkách vychází tahle řada z bájného Racka. Nabízí technologický náskok, luxusní vymoženosti, štědrou výkonovou rezervu a absolutní pohodlí. „SLS mám moc rád, ale musím se přiznat, že po Evropě jezdím spíš těmi SL auty, kde je víc místa a nemají tak vysokou hodnotu. Ta moje sbírka už má parametry investičního fondu, ale zase nechci auta schovávat do depozitu. Rád je párkrát do roka vytáhnu, čemuž nahrává i to, že jde historicky o bezproblémové vozy, co tu archivaci dobře snáší a stačí jim běžná údržba,“ nechává nás Leopold Bareš nahlédnout za dveře své osobní garáže. „Nová auta už mě oslovují méně. Na to každodenní ježdění budiž, ale třeba u BMW jsme se rozloučili posledním eMkovým modelem někdy v roce 2012. Jakmile zmizí charakter a neosloví mě třeba nový designový jazyk, hledám jinde nebo se dívám do historie. I proto mě baví symbolické ohlížení automobilek a pocty historickým milníkům. Teď třeba Alfa Romeo představila 33 Stradale, což je placka jako z Le Mans šedesátých let a jen pohled na ni bere dech. To pak prominete i ty italské vrtochy.“