Nemocná manželka Německa

Ukazatelů, které dokládají propad bohatství v Česku, je hodně. Inflace, jedna z největších v Evropské unii a dlouhodobě dvojciferná, snížila hodnotu uložených peněz během roku a půl až o čtvrtinu. Zahraniční investice jsou na nejnižší úrovni za posledních patnáct let, zahraničním investorům se do Česka už nevyplatí jít.

Nejprůkaznější je ale i podle deníku Die Welt fakt, že česká ekonomika ještě nepřekročila úroveň před covidovou pandemií, kdy se na několik týdnů prakticky zastavila. Tři roky tedy Česko stagnuje a marně hledá lepší cestu. Přesněji řečeno, cestu nehledá. Bývalý ekonomický tygr střední Evropy leží spokojeně na zemi, líně se rozvaluje a čeká, co se bude dít.

„Česko ekonomicky skutečně nevzkvétá,“ říká v narážce na slavný novo­roční projev prezidenta Havla z roku 1990 bývalý guvernér České národní banky Jiří Rusnok. „Problém je v tom, že stagnuje de facto celá Evropská unie, která dlouhodobě ztrácí svoji váhu ve světové ekonomice, zatímco například USA si svůj podíl víceméně udržují stabilní i přes rychle rostoucí podíl zbytku světa, zejména Asie.“ Pikantní je po­dle Rusnoka to, že Česko takto hodnotí německé medium, tedy noviny ze země, která je na tom jen o příslovečný chlup lépe než my. „Navíc země, která svojí hloupou energetickou a obchodní politikou přivedla velkou část EU do dnešní situace,“ dodává.

Problém Evropy, nejen Česka

Bývalý guvernér, dnes poradce vedení pojišťovny Allianz, považuje za hlavní důvod stagnace neschopnost Evropy vyrovnat se s prudkými změnami trendů v globální ekonomice. Takzvané faktory 5D – stárnutí obyvatel čili demografie, deglobalizace, dekarbonizace, digitalizace a dluhy, které jsou nejvyšší od konce druhé světové války – nejvíce dopadají právě na ekonomiky typu Česka: „Tedy na země, které svůj hospodářský výkon opírají o vysokou obchodní otevřenost a silnou složku průmyslu ve svém vývozu.“

Nejhorší vliv, s nímž se Česko ne­umí vyrovnat, má vysoké tempo dekarbonizace a vysoké ceny energií. „Když k tomu přidáme dlouhodobě se prohlubující nekvalitu domácího vládnutí – hlavně nezvládnutí energetické regulace v posledních letech, přeregulovanost relevantních oblastí podnikatelského prostředí –, pak dostáváme mix podmínek, v nichž nelze očekávat žádný velký pokrok a rozvoj,“ soudí bývalý guvernér ČNB. Česko v tom ale není samo, problémy má podle Rusnoka celá EU. „Unie víceméně selhává v hospodářsko-politické reakci na všechny tyto výzvy. Extrémním příkladem je oblast dekarbonizace. Zde je už dnes naprosto zjevné, že elita EU zvolila de facto sebevražedné tempo. A to se bez citelných obětí v ekonomické výkonnosti nemůže obejít.“

Německou kritiku české ekonomiky, potažmo neschopnosti české vlády s negativním vývojem něco udělat, odmítá Štěpán Křeček, ekonomický poradce premiéra Petra Fialy. „Česko není nemocným mužem Evropy, je spíše nemocnou manželkou, totiž manželkou Německa,“ usmívá se Křeček a svůj vtip vzápětí podrobněji rozvíjí: „Naše závislost na Německu je obrovská, dokonce se často mluví o tom, že jsme 17. spolkovou zemí. To, co dnes trápí Německo, tedy stagnace průmyslu, vysoké ceny energií, inflace, proto nyní trápí také nás.“

Křeček nesouhlasí s názorem, že za stagnaci může i špatná politika dnešní vlády. Většina negativních vlivů, jež dopadly na českou ekonomiku, jsou totiž faktory vnější: covid-19, válka na Ukrajině, ceny energií, nyní nejistota kolem konfliktu na Blízkém východě. „Jedině na inflaci jsme se podíleli i my sami,“ pokračuje v úvaze Křeček, „příští rok by ale už měla inflace klesnout ke dvěma procentům, což se projeví ve vyšší poptávce.“ Lidé podle něj začnou zase více nakupovat (tržby klesají už 17 měsíců v řadě) a v roce 2025 bychom měli zaznamenat i větší růst, konkrétně o dvě až tři procenta.

„Ne, není vše jen temné. Pan prezident Pavel nedávno citoval Batmana, myšlenku, že padáme proto, abychom zase mohli letět vzhůru. Já budu také citovat Batmana, jen jinou pasáž, že ,největší temnota je těsně před úsvitem‘.“ Ostatně jistý optimismus vyjadřuje i Rusnok, na depresi a rezignaci máme podle jeho názoru času dost. „Dobré to není, česká ekonomika ale v minulosti opakovaně prokázala značnou schopnost adaptace a vitality. Stejně tak si poradí nakonec i s dnešními výzvami,“ věří Rusnok. Situaci ale nezachrání vláda, nýbrž lidé v podnicích vlastními nápady a pílí. Vláda by jejich snahu jen neměla blokovat zbytečnou regulací. Na tom se shodnou všichni, politici, zaměstnavatelé i odbory.

V začarovaném kruhu

Mnohem skeptičtější diagnózu současného stavu české ekonomiky nabízí Petr Zahradník z České spořitelny. „Pokud bych byl celostním lékařem, patrně by mi nezbylo než konstatovat, že pacient je mentálně zamrzlý, paralyzovaný ve schopnosti kráčet vpřed, přičemž si navíc vůbec není jist, kudy že ta cesta vpřed vede. Není schopen shodnout se na společenské smlouvě o tom, jaká by tato cesta měla být, a ulpívá v dekádách osvojených stereotypech, že jeho ekonomický systém je v zásadě správný, nevyžadující významných kvalitativních strukturálních proměn.“ K tomu mají politici v Česku podle Zahradníka pocit, že všichni okolo nás se zbláznili: „Pacient není ochoten si připustit, že se patrně zbláznil on a že být apatický či netečný k dění okolo není ten nejlepší recept, jak se uzdravit.“

Jako jeden z největších problémů české ekonomiky, který ukazuje na dlouhodobé selhání, Zahradník vidí trvalý nesoulad mezi úrovní reálné ekonomické vyspělosti a kupní silou obyvatelstva. „Stručně řečeno: naše ekonomická vyspělost je již řadu let nad úrovní 90 procent průměru EU, kupní síla však zatím nikdy nepřekročila ani 75 procent unijního průměru. Ekonomická vyspělost se tedy přímo neprojevuje v životní úrovni obyvatel! A tím to nekončí. Kdybychom chtěli kupní sílu zvýšit cestou nadprůměrného růstu mezd, narážíme na limity relativně nízké produktivity, které je stávající ekonomická struktura schopná,“ popisuje. Vzniká tak začarovaný kruh, v němž se Česko zaseklo. Jak z toho ven? Cesta je prakticky jediná – modernizovat ekonomické struktury, zvýšit produktivitu, aby růst platů dohnal celkovou vyspělost ekonomiky. „Když se nebude dělat nic, bude dnešní stagnace dlouhodobá. Mzdy budou trvale nízké a ekonomický výkon slabý.“

Ekonomové proto doporučují strukturální změny, protože bez nich se nepohneme dál. Zahradník shrnuje, co všechno je třeba změnit: „Musíme vyřešit chronický deficit bilance výnosů naší platební bilance (známý problém odlivu dividend), přehřátý trh práce (kdy právě zastaralá ekonomická struktura vyžaduje pro potřeby dalšího rozvoje stále větší a větší zapojení nové pracovní síly), selhání spotřebitelského trhu (jak je možné, že řada položek na německém či rakouském trhu je levnějších), nedostupnost bydlení či zastaralé nakládání s veřejnými financemi (když sociálně zaměřené výdaje zcela vytlačují možnost většího objemu kapitálových veřejných investic).“

Zdá se tedy, že Die Welt měl s nemocným mužem Evropy v podstatě pravdu, ačkoli dál částečně platí, že problémy české ekonomiky do velké míry kopírují problémy německé. Kdo za to může, je nyní už trochu jedno. Podstatné je, aby se česká politika, průmysl i bankovní sektor pokusily se zatuhlým českým hospodářstvím něco rychle udělat. Tlačí na to nejen podnikatelé, ale už i prezident republiky. Díky Die Weltu. Jak lakonicky říká europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09), „s přispěním Die Weltu se z toho konečně stalo téma“.