O čem je energetická soběstačnost

Slovo „energie“ se nyní skloňuje ve všech pádech a tvarech. Za poslední desítky let jsme si zvykli na to, že energie v podobě tepla a elektřiny je samozřejmostí a že hlavním tématem je způsob, jak ji získávat. S přicházející ekologickou a environmentální agendou jsme se začali zabývat i otázkou úspor a efektivity využití. Ne však proto, že bychom se obávali jejího nedostatku, ale proto, že ji chceme získávat bez ničení neobnovitelných zdrojů a ovzduší. Přičemž obnovitelné zdroje nemají zatím takovou produkční schopnost jako ty „tradiční“. To vše bylo dílem evoluce, a i když se v souvislosti s výrobou a spotřebou energie hovoří již dlouho o disruptivních technologiích a přístupu, opravdová disrupce nás měla teprve čekat.

Současná geopolitická situace nás totiž dostává do nevídaného časového tlaku. Jak nahradit spalování surovin, které jsme brali z Ruska – zejména plynu –, něčím jiným prakticky v rámci jedné „topné sezony“? Aniž bych chtěl zlehčovat vážnost situace, panika na trhu s palivovým dřívím, maloobchodu s uhlím nebo útok na obchody se zimním oblečením jsou opravdu spíš úsměvné ve srovnání s tím, jaký dopad na běžný život by měla nefunkčnost ekonomiky, veřejných služeb a infrastruktury. Je tedy vůbec reálná a dosažitelná „energetická soběstačnost“ na úrovni regionů, států, nebo dokonce obcí v situaci, kdy najednou není možné vše dovézt z jakéhokoli místa na zeměkouli?

V tento moment vyvstává důležitost politiky. Doposud se politická shoda a zadání hledalo v tlaku na výrobce a spotřebitele, aby ukončili používání a spotřebu fosilních paliv a sáhli po úspornějších nebo alternativních metodách výroby a užití zejména elektrické energie. Shoda se hledala, a ve velké míře i našla, téměř globálně. V rámci prostoru Evropské unie je přirozené, že ve výsledku by nemělo zrušení uhelné elektrárny v bodě X znamenat, že toto místo se propadne do tmy a skončí v něm veškerá ekonomická činnost, ale napojí se na místo Y, kde je možné elektrickou energii nebo teplo vyrobit a přenést. Tento efekt vyžaduje opravdu strategický přístup, a čím větší území je takto integrováno, tím větší je šance, že se to podaří. Proto i se vším proklínáním EU je pro nás dobře, když se bude rozhodovat v rámci Evropy společně a nebudeme ponecháni jen možnostem českého území.

Tím se dostávám k jádru myšlenky, o čem je energetická soběstačnost. A je to vlastně zároveň odpověď na to, v čem ekologická a environmentální agenda dává smysl i pro ty, kdo se jinak děsí jejího v mnohém totalitního a sociálně inženýrského pojetí. Zdroje energie přístupné lokálně jsou klíčem ke konci strachu z nedostatku energie. Tato přístupnost je daná jednak přímo výrobní kapacitou a jednak kapacitou přenosové sítě, jež umožní koncentraci výroby na místa s příhodnými podmínkami, což je podstatné zejména pro větrné a vodní zdroje. Stále však čekáme na novou technologii baterií, respektive uchovávání elektrické energie v širším pojetí, protože není možné zajistit, aby slunce svítilo nebo vítr foukal pořád a voda je sama o sobě do budoucna ještě větší problém než elektřina a teplo.

Aby bylo vůbec možné se posunout vpřed, a hlavně mnohem rychleji, je ale kromě výše uvedené politické shody potřeba i strategie a vytvoření podmínek pro ty, kteří jsou schopni potřebných výsledků dosáhnout. Je nutné dodat dlouhodobou perspektivu a odvahu soukromému sektoru i jednotlivcům, kteří na poli alternativních a energeticky úsporných technologií působí. A to ideálně prostřednictvím finančních prostředků, jež se nahromadily za předchozích tučných let. Pomohou-li vyřešit energetické otázky, je jejich zhodnocení zcela jistě garantováno. Státy, jejich instituce a mezinárodní společenství musejí vytvořit rámec, z něhož bude jasné, čeho chceme dosáhnout, jaká regulace bude zavedena a jaká podpora bude poskytnuta. Není ale realistické očekávat, že rozhodnutím vlády vznikne rovnováha mezi zdroji a potřebou. V tom má trh nezastupitelné místo a věřím, že situace nakonec nebude tak dramatická, jak nyní vypadá.

Miroslav Svoboda, country leader Deloitte ČR