Odborový švihák
Odbory to v porevoluční době nemají jednoduché. Postkomunistické Česko nemůže ani po třiceti letech zapomenout na staré časy Revolučního odborového hnutí (ROH), kdy bylo slovo odborář synonymem vypočítavého bafuňáře, který jen sbírá výhody, nepracuje a pro ostatní zaměstnance fakticky nic nedělá. K uchování tohoto postkomunistického obrazu většinou nejvíce přispívali sami odboroví lídři, kteří tento stereotyp zarputile udržovali.
Dlouho jsme nemohli pochopit, k čemu že to odbory v moderním kapitalismu jsou. Ochrana pracujících a mzdové vyjednávání znělo příliš socialisticky. Jako samotné slovo „odbory“. Vzpomínám si, jak na sjezdu celoevropských odborů v Praze někdy před patnácti lety čeští novináři v pražském Kongresovém centru utrpěli mentální šok, když tehdejší francouzský šéf konfederace začal svoje vystoupení oslovením „soudruzi“. Tedy stejně jako na 17. sjezdu KSČ, který se ve stejném sjezdovém paláci konal v roce 1986.
Bylo to tenkrát velmi užitečné setkání. Po zvolení nového, tentokrát anglického šéfa žurnalisté velmi rychle zjistili, že jde o moderního šviháka se slušnou znalostí ekonomie a dobrou vyřídilkou. Odborář jako profesionální lobbista, který se – pozitivně viděno – stará o hladký chod celého systému, jenž by se mohl zadřít právě na sociálních otázkách. Ostatně široce sdílené bohatství evropských zemí, po němž dodnes řada lidí pošilhává, stálo a vyrostlo – někde více (Německo, Skandinávie), někde méně (Velká Británie) – na sociálnětržním modelu. Na kapitalismu, v němž se v zájmu udržení sociálního smíru vyrovnávají ostré extrémní hrany zisku a jeho využití.
V Česku je sice stále silná ideologická představa kapitalistického růstu bez sociální uzdy, ale český kapitalismus funguje prakticky stejně sociálnětržně jako ve zbytku Evropy. Odborů se v tomto systému jen tak nezbavíme, i kdybychom jako společnost najednou chtěli, což se zatím nestalo a průzkumy veřejného mínění nenaznačují, že by se to po příštích volbách mělo nějak radikálně změnit.
Je to pět let, co v Česku došlo k odborářské renesanci. Do té doby počet českých odborářů čtvrt století klesal. Nárůst způsobily především evropské a americké firmy, které v Česku otevřely své filiálky. Bylo to připomenutí, že ve světě velkého byznysu se odbory nepřehlížejí a že jsou jako legitimní lobbista přijímány. To je také to přesné vymezení, které si klidně může zasloužit respekt většiny společnosti, i té postkomunistické. Lobbovat za zájmy zaměstnanců, ale nejít dál, nedělat vlastní politiku, být de facto další politickou stranou (ostatně totéž by mělo platit pro zaměstnavatele) s ambicí vládnout některých agendám.
To je kromě zneužívání prebend a držení teplého místa profesionálních odborářů také ta nejčastější kritická výtka vůči odborům. Profesionální lobbista je bohužel v Česku podezřelá figura, přitom může jít o užitečného zprostředkovatele společného zájmu těch, kdo pracují, a těch, kdo práci dávají. Taková proměna by byla potřeba. O to víc, že práce a její formy se radikálně mění a už nejde ve většině o lidi, kteří se živí rukama ve fabrice.
Do té doby, než se v Česku objeví takový odborový lobbista, švihák nového střihu, se můžeme dál smát těm, kteří až příliš nápadně naplňují staré odborářské představy. Bylo by na čase zbavit se těchto postkomunistických resentimentů, ale kde v odborech brát… Na obzoru nikdo.
