Okouzlení u Slavonic

Fratres je víska na samém severu Rakouska, v okrese Waidhofen an der Thaya. Leží pouhé tři kilometry od malebných Slavonic. A právě v česko-rakouském pohraničí zbudoval sběratel Peter Coreth v roce 1997 pozoruhodné místo, které zve k návštěvě i studiu kultur. Jen kousek od tamní kapličky, v rozlehlém místním statku, vzniklo privátní Museum Humanum, jež obsahuje na šest tisícovek uměleckých či rituálních artefaktů z Evropy, Asie či Afriky. „Nikdy jsem nebyl nadšený z rigidního dělení na epochy a kulturní oblasti, jak bylo od 19. století běžné. Konvenční muzea jsou často didakticky přetížená a způsob, jakým jsou jejich předměty prezentovány, brání tomu, abyste si k nim vytvořili smyslný vztah,“ říká Coreth, jenž ve Fratres kdysi přivítal prezidenta Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga.

► Před třiceti lety jste otevřel Museum Humanum. Co vás k tomu vedlo?

Desítky let jsem hledal muzeum, které by prezentovalo své exponáty podle motivů, témat a rituálních analogií. Protože jsem takové muzeum nikde nenašel, uvědomil jsem si, že ho musím založit sám. Šlo mi o muzeum, které by obsáhlo velký oblouk vývoje umění od magické představivosti lovců doby kamenné přes kulturní fáze utvářené mýty a náboženstvími až po antropocentrismus, lidskou sebestřednost dnešní doby.

► To byla idea. Jak to začalo reálně, skutečným budováním?

V roce 1990 se objevil podnět, abych to udělal: moje tehdejší přítelkyně mě totiž vyhodila z našeho společného mnichovského bytu a artefakty z mé sbírky, které byly uloženy ve skladu a spíži, skončily na ulici. Konečně jsem musel vytvořit trvalý „domov“ pro svoji sbírku, která byla roztroušena na tolika místech! Koupil jsem tedy zchátralý statek v Rakousku u českých hranic. A po letech rekonstrukce, v květnu 1997, se podařilo otevřít Museum Humanum s odvážnou, dosti experimentální koncepcí. Abych nedal expertům příliš prostoru k útokům, nazval jsem ho zpočátku „antropologickým capricciem“, rozmarnou mozaikou. Ve skutečnosti vděčím vědcům z řady oborů za podporu a povzbuzení; kritika mi pomohla koncepci ucelit.

► Jak dlouho sbíráte exotické artefakty? A proč?

Když jsem v sedmdesátých letech 20. století v Londýně začínal sbírat, procházel jsem životní krizí. Po pěti letech práce zahraničně-politického redaktora v Salzburger Nachrichten jsem uvízl na místě. Tehdy jsem si uvědomil, že se ke svému starému životu už nevrátím. Týdny jsem bloudil po muzeích a hledal orientaci, směr. Na trzích jsem za poslední úspory kupoval předměty, které mě mátly: kultovní figurky, sošky zvířat, rituální výbavu, amulety… Zaujal mě pomyslný dialog s lidmi, kteří například na neolitickou hliněnou nádobu vyryli zvláštní vzor. Hledal jsem most v čase k těmto raným hrnčířům, chtěl jsem rozplétat společné nitky, které nás spojovaly po tisíce let. Cítil jsem úlevu někoho, kdo se přestal snažit „něčím stát“. Být cizincem v nekonečném městě, ve světě vůbec, pro mě bylo bolestné. Bylo mi sedmadvacet, byl jsem nezaměstnaný a bez zdravotního pojištění, ale zvláštním způsobem na sebe hrdý: byl jsem hrdý, že se mi podařilo dostat se z takové situace. A začal jsem sbírat!

► Jakými cestami se věci dostávaly do vašich sbírek? Jaká byla ta převažující?

Něco jako „jeden způsob“ asi neexistuje. Půl století jsem sbíral všemi směry a napříč kulturami a epochami v Evropě, Africe i Americe. A to nejen v aukčních domech; na to jsem neměl dost peněz. Takže jsem se přehraboval i na bleších trzích a prohrabával krabice od banánů na půdách. Šance na objevy bývá největší tam, kde prodávajícím chybí znalosti… To mi připomíná, jak jsem – ještě za komunistické éry – vylovil z kontejneru na budapešťském bleším trhu Nagykörösi pár čínských bronzových váz s krásnými dračími ornamenty. Prodejce vázy nedbale hodil na váhu a naúčtoval mi cenu materiálu! Dodnes se rovněž těším z koptské kostěné lžičky ze 4. nebo 5. století, která byla ve státním obchodě se starožitnostmi v Budapešti falešně označena coby „lidové umění 19. století“. Dokonce jsem si tuhle raritu mohl legálně odnést. Je to opravdové zadostiučinění, když se vám podaří vrátit artefakt, který byl dlouho nepochopen a špatně ošetřován, do kultivovaného kontextu, kde může opět hlásat své poselství – a působit na člověka. Bohužel ne vždy se to podaří.

► Když jsme spolu procházeli vaši kolekci, upozornil jste mě na jeden antický artefakt, který byl omylem nabízen jako „lampička“. Jak je to vůbec možné? Jak to bylo?

Ano, je to tak. Jde o terakotovou hlavu bojovníka, kouros, asi ze 6. až 5. století před naším letopočtem, který je též příkladem úspěšné záchranné akce (spokojeně se usměje). Mandlové oči, ten archaický úsměv! Kdysi jsme s mojí Francescou hledali světlo do koupelny. A tenhle kouros ležel na pracovním stole za prodejní částí jednoho mnichovského obchodu se světly a měl být záhy proměněn v lampu… Kromě kabeláže to působilo hodně autenticky. Ta aura!

► Co jste dělal?

Druhý den jsem se tam vrátil, ale obchod byl zavřený. Kvůli dovolené. Teprve na třetí pokus jsem se k němu dostal – a už byl o pravosti téměř přesvědčen. Teď šlo o to, jak snížit prodejní cenu. Oprostil jsem se od stínidla i elektrické výbavy a koupil sošnou hlavu za 700 západních marek. Načež jsem ji vzal do muzejní glyptotéky, kde odstranili sádrový kryt a instalovali nový podstavec. Pak nás poslali do Bádenského státního muzea v Karlsruhe… Když nám nabídli koňak, věděli jsme, že předmět je pravý. V roce 1993 byl opublikován v knize Leventisovy nadace v Nikósii. Od té doby mi byly nabízeny pětimístné částky, ale kouros jsem si nechal, protože je to vynikající ukázka kyperského archaického období.

► Vzpomenete i další kuriózní způsoby, jak jste pořídil exponáty?

Třeba tibetský taneční kostým, který se skládá ze zástěry, pektorálu, šperků na ruce a nohy a koruny, jsem koupil před čtyřiceti lety od německého etnologa. Je to nádherná kolekce sestávající z více než tisíce kostěných korálků, malých zvonečků a horských křišťálů. Tak kvalitní řezbu kostěných destiček jsem už nikdy neviděl! Na nákup jsem si musel půjčit. Ale nezapomenutelný byl přechod státní hranice: celníci mě vyvedli z vlaku, protože si mysleli, že kosti jsou ze slonoviny, a obvinili mě z porušení zákonů na ochranu zvířat. Na základě ilustrací v knížkách, které jsem měl s sebou, jsem jim potvrdil, že nejde o slonovinu, ale o lidské kosti, neboť zvířecí jsou v tantrickém buddhismu považovány za rituálně nevhodné. Lidé naštěstí nebyli na seznamu ohrožených druhů (směje se). Mohl jsem jet dalším vlakem.

► Kolik předmětů vaše sbírka nyní obsahuje?

Včetně depozitárních fondů a předmětů zapůjčených do jiných muzeí je jich kolem šesti tisíc, ale nepočítal jsem je přesně. Až bude dokončena inventarizace, budu moci uvést přesnější cifru.

► Dá se říci, který předmět je nejvzácnější? A který je „nejcennější“ pro vás?

Ne. Existuje však jeden nález, který je pro mě jako žádný jiný, protože jsem jeho zkoumáním strávil mnoho let a hodně jsem se přiučil. Je to jediný barevný návrh Federica Barocciho pro jeho světoznámý oltářní obraz Depositione dalla Croce v katedrále v italské Perugii. Když jsem obraz poprvé viděl v jednopokojovém bytě starší paní, nebylo to patrné: chyběl podpis, detaily, na díle bylo cosi nedokončeného. Přitom kompozice měla obrovskou sílu a zobrazení Krista prozrazovalo nejvyšší stupeň mistrovství. Muselo tedy jít o pracovní skicu, takzvané bozzetto. Poté, co jsem riskl koupi dosud zcela záhadného díla, začal výzkum, k němuž se mi podařilo přemluvit historika umění žijícího ve Florencii. Stopa pak vedla do Perugie. O dva roky později se v bulletinu Institutu dějin umění ve Florencii objevila dlouhá zpráva o tomto obrazu; trvalo ještě další tři roky, než bylo dílo, nyní již skutečně připisované Federicu Baroccimu, zařazeno do reprezentativního lexikonu Thieme-Becker.

► Mělo to ohlas?

Barocciho oltářní obraz je považován za jedno z prvních barokních děl v dějinách umění, ale je zajímavé, že jeho výtvarné řešení je stále zřetelně manýristické. Srovnání posléze umožnilo poprvé nahlédnout do motivů, které malíře vedly k vytvoření tohoto nového stylu. Zprávu o uměleckém nálezu přinesla většina zpravodajských agentur a pronikla do světových médií – bylo to mé největší umělecké dobrodružství. Zodpovědnost za obraz na mě stále doléhá.

► Způsob vystavení artefaktů ve Fratres je originální: nedělíte areály, epochy, styly. Co vás inspirovalo, abyste předměty prezentoval spíše jako celá témata?

Nikdy jsem nebyl nadšený z rigidního dělení na epochy a kulturní oblasti. Konvenční muzea jsou často didakticky přetížená a způsob, jakým jsou předměty prezentovány, brání tomu, abyste si k nim vytvořili smyslný vztah. Nejde mi ani tak o lepší pochopení jednotlivých kultur jako spíše o ilustraci obecné lidské představivosti a zkušenosti při hledání smyslu.

► Co nám „vaše“ dějiny umění vyprávějí?

Na počátku bylo umění aktem magického působení ve službách přežití. Bylo životní nutností, takříkajíc „aplikovanou metafyzikou“. Používalo se tam, kde technické úsilí nestačilo. I v pozdějších epochách bylo umění vždy přenosem smyslu. Když se mění pohled na svět, mění se i formální jazyk umění. Žádná forma není náhodná. Otázky stylu jsou vždy otázkami významu, které často odrážejí otázky moci. Velké změny paradigmat se projevují až v transkulturním srovnání: Proč se kultovní obraz najednou mění v obraz zbožný? Nebo obraz boha v obraz panovníka? Co stojí za těmito proměnami? Když umění přestává být čitelné, jeho poselství přestává být rozpoznatelné – ztrácí svoji původní a aktuální funkci. Stává se něčím kulinářským, jen jakýmsi „lechtadlem“ pro chuťové buňky, a vlastně zbytečným.

► Jak obtížné je provozovat soukromé muzeum v Rakousku?

Hlavní bolestí je údržba budov. Museum Humanum nemá žádné jisté základní finance. Na každou opravu střechy, na každé rozšíření, každé zlepšení si musí nejprve vydělat. Neznám jediné muzeum mimo centra, které by si své náklady pokrylo. Přestože máme – jak veřejná sféra ráda zdůrazňuje – důležité vzdělávací poslání pro společnost, musíme si ho financovat sami. A infrastruktura v severním příhraničním regionu Waldviertel je katastrofální.

► Jaká klientela vás převážně navštěvuje? Jsou to spíše Rakušané, nebo Češi?

Stále jsou to hlavně Rakušané, ale těší nás výrazný nárůst českých návštěvníků. Mnozí o nás již slyšeli, přicházejí ze zvědavosti. Muzeum slouží i jako think-tank a referenční rámec pro kulturní práci zaměřenou na otázky budoucnosti. Pohled za hranice je pro nás důležitý.

► Vím, že jste osobně znal českého exministra Karla Schwarzenberga, jenž loni ve Vídni zemřel. Kteří významní nebo slavní lidé už navštívili vaše muzeum?

Musím zmínit, že Museum Humanum je jen jedním z pilířů aktivit. Kulturní most Fratres, který jsme s přáteli založili, provozuje již třicet let fórum pro transkulturní a interdisciplinární dialog. Léto co léto se tu setkávají osobnosti ze všech oblastí veřejného života se sousedy a místními zájemci, aby diskutovali o otázkách z oblasti umění, věd a společnosti. K nejvýznamnějším návštěvníkům a podporovatelům od roku 1995 patřili Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Gruša a Pavel Kohout, kteří nám poskytli velkou podporu, stejně jako vídeňští kardinálové Franz König a Christoph Schönborn. Návštěvou nás poctili čeští spisovatelé, jako jsou Eva Kantůrková, Jiří Kratochvíl, Daniela Hodrová, Pavel Kolmačka, Petr Borkovec či Jaroslav Rudiš. Podařilo se nám přivést i několik výtvarných umělců ze skupiny 12/15, mezi nimi Ivana Kafku, Tomáše Švédu, Ivana Ouhela či Olbrama Zoubka. Ve foyer se konaly tři koncerty Vladimíra Merty s Janou Lewitovou při ohni a svíčkách. Byly to kouzelné chvíle, jež zůstanou v paměti, neboť psaly začátky nového středoevropského sousedství.

► Získal jste řadu ocenění včetně rakouské státní ceny. Které vyzdvihnete?

Snad cenu v celoevropské soutěži Prix Jeanne de Ferrette v roce 2010. Na slavnostním předávání v Bádensku- -Württembersku se sešly osobnosti z poloviny Evropy: Académie Française, Wessenbergovy společnosti, projev přednesl i premiér. Bylo to téměř neskutečné, připadal jsem si jako podvodník, který se tam vplížil (směje se). Po ceremoniálu mi švýcarský exministr zahraničí, jenž se svojí občanskou iniciativou obsadil třetí místo, řekl: „Prohra s vámi není ostuda.“ Pro mne je však důležitá i honorovaná cena, abych se držel nad vodou.

► Co vzkážete těm, kteří by chtěli muzeum navštívit? Co mají očekávat?

V našem Museu Humanum se můžete seznámit se základními rysy kulturních dějin lidstva. Najdete zde různé představy o vesmíru a jeho silách, o zrození, smrti, lásce, moci nebo hrdinství zdokumentované v přehledu, který zdůrazňuje to, co mají společné, a také to, co je podstatné: univerzální otázku smyslu. Procházka pěti muzejními arkádami změní váš pohled na lidi a na jejich konstanty. Učiňte vlastní objevy. Riskujte srovnání. Nechte se dojmout a okouzlit vzácnými příklady lidského směřování a umu: získejte zážitek, jenž vás přiměje k zamyšlení, protože vás zároveň přivede k setkání se základními otázkami vašeho života.