Onkologické supercentrum je ranou do vazu

Slib, který má přilákat voliče, ovšem onkologové vidí skepticky. Zamýšlené centrum za nejméně sedm miliard korun, s nímž počítá Národní plán obnovy po pandemické krizi, by podle šéfky České onkologické společnosti Jany Prausové péči spíše zkomplikovalo.

Jana Prausová uvádí, že onkologie v Česku je jeden z mála lékařských oborů s jasnou koncepcí, který sklidil uznání také na Západě. Nastaven je tak, aby pacient dostal správnou léčbu. „Toho se dá dosáhnout jedině tehdy, když půjdete pacientovi naproti tím, že vytvoříte centra, kde bude i nejkvalitnější sofistikovaná léčba z hlediska chirurgie, systémové léčby a radioterapie. Byla založena komplexní onkologická centra, byla založena dvě národní onkologická centra,“ vypočítává. Nastavená koncepce, kdy odborné týmy při fakultních nemocnicích vzájemně spolupracují napříč Českem, je podle Prausové blízko tomu, že kvalitní onkologická péče bude dostupná po celé zemi.

„A do toho najednou přišel tenhle projekt, který je tomu ranou do vazu. Chceme, aby léčba byla dostupná, ale dostupnost nezvýšíme tím, že vytvoříme jedno obří centrum v Praze a budeme nutit lidi, aby tam přijeli,“ varuje Prausová, která vede onkologickou kliniku motolské nemocnice v Praze. Problém nového obřího centra vidí také v sestavení týmu špičkových lékařů: „Vytvořit tým, to trvá roky, nemůžete lousknout prsty a říct: Ty si tady vezmeš půl úvazku a budeš dělat velkou medicínu.“

Péče o onkologické pacienty je podle ní navíc komplexnější, protože mnohdy je nutné léčit více potíží. „Ten člověk nemá jen nádor, má třeba i cukrovku nebo nemocné srdce, vysoký tlak. Ve fakultních nebo velkých krajských nemocnicích jsou právě i týmy odborníků na jiné diagnózy. A umí je. Takhle dohromady jsme schopni dělat celostní komplexní medicínu. Když budete mít tým jenom na nádory, nikdy to nebude ono.“

Prausová zdůrazňuje, že stejný názor na onkologické supercentrum má naprostá většina odborníků v zemi. „Stojím si za tím, že centra mají být jedině při velkých univerzitních a krajských nemocnicích. Ne vytržená z kontextu na zelené louce a myslet si, že odborníci tam budou dělat jenom nádory a budou v té medicíně dobří.“

Koncepčnost v tuzemském zdravotnictví pak podle ní nahlodávají změny, jež přicházejí s každou novou vládou. „Co stihnete mezi volbami? Změnit systém, nebo udělat jednorázovou akci, kterou se zviditelníte? Abyste mohli lidem slíbit, že systém změníte, museli byste vědět, že v křesle ministra budete sedět delší dobu. Vytvořit systém komplexních onkologických center do dnešní podoby trvalo, řekněme, 15 let.“

Post ministra zdravotnictví je mimochodem tím nejméně stabilním v tuzemských vládách. Adam Vojtěch (za ANO) je už čtyřiadvacátým ministrem od vzniku samostatného Česka. Nejdéle vydržel Leoš Heger (TOP 09), jenž byl ve funkci po celou dobu Nečasovy vlády, tedy 1093 dny.

„Všechno závisí na čase,“ říká Prausová a dává příklad: „Když si vezmete, které nemocnice poskytují konzistentně kvalitní péči, jsou to ty, jež mají delší dobu stejného ředitele.“

Nadstandardům zelenou

Za zásadní v otázce zdravotní péče považuje, jak se sami lidé o své zdraví starají. A jak je k tomu stát motivuje, v čemž podle ní stále velmi pokulhává. „Nemám ráda slovo osvěta, ale určitá výchova lidí k odpovědnosti za svoje zdraví tady není,“ míní Prausová.

Přístup zejména mladých lidí se však podle ní oproti minulosti zlepšuje. „Mladá generace daleko víc cvičí, daleko víc se hýbe, daleko víc na to myslí. Podle mě možná míň kouří, jak pozoruju třeba mediky, asi se i víc pilo.“

Klíčové podle ní je, aby se zájem o vlastní zdraví začal vštěpovat už dětem. Jenže samotní rodiče v mnoha případech nemají téma řádně zpracované. Roli musí samozřejmě hrát i škola. „A právě stát: kolik vidíte nějakých spotů, aby lidi žili zdravě nebo aby opravdu pro sebe něco dělali?“ ptá se Prausová.

Nevidí však reálně, aby lidé, kteří žijí zdravěji než jiní, měli třeba výhodnější zdravotní pojištění. „Kde uděláte hranici? Nezapojíte do toho genetiku, to by byly obrovské problémy a spory. Myslím si, že právně by bylo hodně problematické nadefinovat, kdo je ten ,správný‘ občan, kdo má na bonus právo, a kdo je ten ,špatný‘, aby měl platit třeba malus.“

Myslí si ovšem, že léky na banální nemoci by si lidé – s výjimkou sociálně nejslabších – měli hradit sami a ušetřené peníze by měl stát dávat na léčení skutečně složitých případů, na něž se mnohdy paradoxně konají veřejné sbírky. To by podle Prausové zároveň fungovalo jako osvěta.

„Pojďme systému pomoct. Když si sami zaplatíme léky na velmi banální nemoc, zbude na to, aby se vážné případy jako transplantace kostní dřeně nebo nákladná imunoterapie platily ze zdravotního pojištění a lidé nemuseli peníze shánět ze sbírek,“ navrhuje Prausová. Cenu léků si podle ní lidé neuvědomují. „Někdy fňukají třeba nad malým doplatkem, pak si ale ve stejné lékárně koupí čaj na hubnutí za 800 korun a ani nemrknou.“

Myslí si, že smysl dávají nadstandardy, tedy možnost, aby si lidé za lepší péči připlatili ze svého. Taková možnost však nyní neexistuje, Ústavní soud ji v roce 2013 na návrh ČSSD zrušil. „Říct, že vám nemůžeme dát lehkou sádru, protože jsou lidi, kteří na ni nemají, to asi není úplně dobré řešení,“ podivuje se Prausová. Podporuje možnost, aby si lidé při hospitalizaci zaplatili za příjemnější prostředí, zvlášť když v komplikovaných případech musejí do nemocnice opakovaně.

Problém nového centra Prausová vidí i v sestavení týmu špičkových lékařů: „To trvá roky, nemůžete jen tak říct: Ty si tady vezmeš půl úvazku a budeš dělat velkou medicínu.“

„Vracet se do toho, že budu ležet na čtyřlůžkovém či třílůžkovém pokoji, není příjemná představa. Já chci soukromí, svoji koupelnu a záchod. Chci, abych měla klid, když mi nebude dobře, chci, aby se o mě staral klidný, příjemný personál, kterého bude dost a nebude vyšťavený přesčasy a vynervovaný tím, že už slouží třetí víkend v měsíci.“ Takový nadstandard je výhodný nejen pro pacienty, ale i pro personál: „Klidný a dobrý personál poskytuje dobrou péči.“

Odborná péče v českém zdravotnictví je podle Prausové na velmi vysoké profesionální úrovni. Lékaře však zahlcuje přemíra administrativy a mnohdy pokulhává komunikace a mezilidské jednání. „Máme mezery v tom, jak se umíme k sobě chovat. Není to pouze ve zdravotnictví, to je všude, a to se odráží,“ říká Jana Prausová. „Když například sestra odpoledne dostane na poště vynadáno a jde pak sloužit na noční, tak se může stát, že to její náladu ovlivní natolik, že si třeba řekne: ,Proč já tady mám být na lidi hodná, když na mě jsou protivní někde jinde.‘ Nálada ve společnosti hraje obrovskou roli. Míra určité tolerance, spokojenosti lidí, umět se na sebe usmát, umět zkusit toho druhého vyslechnout, pochopit, v tom máme, myslím, veliké rezervy.“