Pevné hradby komunálu

Naše země čelí nevídané energetické krizi, raketovému nárůstu cen energií, ba hrozbě, že zejména ropy či plynu nemusí být dostatek. Spouštěčem je ruská agrese na Ukrajině, byť celý jev zároveň odhaluje fatální chyby v energetické politice zejména Německa, ale též jiných evropských zemí.

Až když tarify za plyn a elektřinu vyletěly do závratných výšin, začali se lidé více zajímat, jak a kde vzniká cena, kterou platí. Těžko chápou, proč cenu za elektřinu v Česku, jež ji vyváží, určuje burza v Lipsku, o níž dosud v životě neslyšeli. Co znamená pojem závěrná elektrárna a proč jsou evropské závěrné elektrárny zrovna plynové.

Evropské vlády se snaží někdy až zoufale reagovat, ale spíše jsou stále ve vleku událostí. Stoprocentně je stejně kontrolovat nemohou, poněvadž do hry výrazně promlouvá i vůle Vladimira Putina či konkrétní situace na ukrajinském bojišti. A česká vláda obzvlášť čelila kritice, že docela zaspala a na situaci do začátku září reagovala nejen se zpožděním, ale stále neadekvátně, příliš mírnými prostředky.

Není proto vůbec divné, že se 3. září zaplnilo Václavské náměstí až 70 tisíci nespokojených lidí. Divné, ba hrozivé je, že je tam svolali politici a aktivisté, kteří patří ke zdejší proruské scéně a zejména po 24. únoru letošního roku byli svým významem v podstatě marginální. Jejich základní „řešení“ mělo podobu požadavku na dohodu s Vladimirem Putinem o dodávkách levného plynu. A účastníky protestu neodradil ani rasistický požadavek organizátorů na zastavení údajného cíleného ředění českého národa ukrajinskými uprchlíky.

Nemá ovšem cenu účastníky demonstrace morálně „propleskávat“. Názorně totiž ukazují, jak snadno dovede frustrace a strach z existenční likvidace přivést početné skupiny lidí k extrémismu. Mnozí proto hledí s obavami na nadcházející komunální (a senátní) volby.

Vyplaví současná kalná vlna radnice českých a moravských obcí a měst? Dosadí do jejich vedení osoby, jejichž praktická schopnost zorganizovat v obci stavbu nového chodníku se limitně blíží nule, ovšem jimž vystresovaní spolu­občané dají hlas, neboť nabídnou nějaký údajně snadný a rychlý recept? Udrží vládní strany své pozice v komunální politice? Uspějí ANO nebo SPD?

V současnosti je obtížné cokoliv jasněji předvídat, leč předběžně se zdá, že hradby komunální politiky zůstanou, alespoň ve svých základech, nedotčeny. Existuje pro to hned několik dobrých důvodů.

Aréna nezávislých

Předně, na komunální úrovni se nespokojenost s energetickou krizí a vůbec se zhoršením životní úrovně často nemá kde projevit. V menších obcích existují často jen jedna či třeba dvě kandidátní listiny zpravidla nezávislých kandidátů. Většinou složené z pár místních, kteří jsou schopní nebo ochotní se nechat někam zvolit a přidat na svá bedra kromě starostí o vlastní zaměstnání i rodinu péči o věci veřejné. Na případnou neschopnost vlády krizi řešit si mohou všichni společně zanadávat v hospodě nebo před obchodem, ale to je tak vše.

Zhruba čtvrtina české populace žije v sídlech do dvou tisíc obyvatel, a nemá tedy v principu šanci na vládní politiku v komunálních volbách reagovat. S rostoucí velikostí obce tato možnost vzrůstá, leč v řadě menších měst není zastoupeno kompletní celostátní stranické spektrum.

A i v okresních či krajských městech ho doplňují lokální hnutí či různá skoro mikroskopická politická uskupení typu Volba pro město, Vaše Ústí, Pro Plzeň, Hnutí pro Havířov, Hodoňáci, Ta naše Třebíč, Krásná Kopřivnice, Ženy za Brod, Hnutí pro Žabiny, Praha bez chaosu nebo Společně pro Neratovice. Od nezávislých kandidátek v nejmenších obcích se liší tím, že zpravidla mají za sebou aspoň nějakou minimální organizační strukturu, jejich záběr však končí na výpadovce u tabule s názvem města přeškrtnutým červeným pruhem.

Ale především, drtivá většina všech kandidátů je bez politické příslušnosti,v letošních volbách do zastupitelstev obcí, městysů a měst  dle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) kandiduje skoro 88 procent nestraníků. V hlubokém závěsu za nimi jsou kandidáti-členové ODS (2,3 procenta), KSČM a KDU-ČSL (obě něco přes dvě procenta). Nad jedno procento dosáhli členové ČSSD (1,4), alespoň trochu se k němu blíží ANO (0,9) a SPD (0,8).

Statistika uchazečů o místa v zastupitelstvech městské části nebo obvodu, která více reflektuje situaci ve větších městech, je ke stranám poněkud milosrdnější – kandidátů bez politické příslušnosti je něco více než 66 procent, členů ODS trošku přes sedm, ČSSD skoro 4,5, komunistů ani ne čtyři procenta. Ale i tak, uvedená čísla výmluvně vypovídají, že členství v politické straně je u nás krajně nepopulární, a budou-li nastolené trendy pokračovat, straníci možná brzy vyhynou.

Politické strany se tudíž musejí ve volbách všech typů stále více opírat

o nestraníky na vlastní stranické kandidátní listině. (Popřípadě se jejich členové i sympatizanti uchylují na listiny různých šířeji pojatých nebo nezávislých formací.) Ukazatel „kandidáti dle navrhující strany“ ale i tak potvrzuje dominanci nezávislých kandidátů, jichž je letos více než 64 procent. Přesněji těch, kteří se pojmem „nezávislý kandidát“ přímo označili, neboť údaje ČSÚ na webu Volby.cz vykazují jako specifické kategorie i třeba „Nezávislí“, „Nezávislá volba“ nebo „Nestraníci“. Podíl nezávislých je tedy ještě o něco vyšší.

Po nezávislých kandidátech početně druhá KDU-ČSL dokázala navrhnout (v součtu členů i nečlenů, na samostat­né i koaliční kandidátky) něco přes sedm procent ze všech kandidátů, třetí ODS něco přes pět procent, čtvrtí komunisté opět ani ne čtyři procenta. Až páté je v tomto ohledu hnutí Starostové a nezávislí (STAN), za něž do zastupitelstev obcí, městysů a měst v letošních volbách kandiduje v absolutním vyjádření zdánlivě závratných 4 861 osob, ale tvoří pouhé 2,7 procenta ze všech kandidátů. A přímých členů STAN je mezi nimi jen 612. Hnutí ANO vykazuje takřka identická čísla (4 750 navržených kandidátů).

Z toho je vidět, že STAN dlouhá léta „klamal tělem“, když se úspěšně tvářil jako hnutí reprezentující div ne všechny starosty a starostky v republice. Tedy úroveň politického systému, které občané v průzkumech veřejného mínění trvale nejvíce důvěřují.

Z politických subjektů zastoupených mezi organizátory zářijové demonstrace na Václavském náměstí či řečníky na ní vystupujícími trochu více kandidátů nasadili pouze komunisté, jejichž členská základna ale stárne a vymírá. A ještě Okamurova SPD – ta do boje o zastupitelstva obcí, městysů a měst vysílá něco přes 3,5 tisíce kandidátů, v relativním vyjádření ovšem pouhá dvě procenta. A Trikolora jen 473.

Komunální mix

Ve volební agitaci, u straníků i nezávislých, se sice téma energetické krize objevuje poměrně často, ale skoro každému je jasné, že na komunální úrovni ji řešit nelze. Určitě nikoliv akutně. Města i obce mohou nesporně vykonat mnohé v zavádění a podpoře obnovitelných zdrojů energie či nějakých levnějších způsobů získávání energií. Každé takové opatření však bude spíše dlouhodobého charakteru a stejně se neobejde bez širšího státního, nebo dokonce unijního rámce, například dotací na lokální bio­plynové stanice.

Pojetí komunálních voleb jako bojové linie vůči současné vládě též brání skutečnost, že koalice na radnicích jsou hodně promíchané a většinou nekopírují aktuální celostátní vládní sestavu. Ilustrujme si to na hlavním městě, kde žije více než deset procent obyvatel Česka a kde má komunální politika, zejména na magistrátní úrovni, hodně blízko k politice celostátní. I díky pozornosti, již pražské politické scéně věnují celostátní média.

V Praze vládne koalice Pirátů, Spo­jených sil pro Prahu (tedy TOP 09, STAN a KDU-ČSL) a regionálního uskupení Praha Sobě. Spolu s ANO je v Praze v opozici i celostátně vládní ODS, což je pro ni v metropoli historicky docela nezvyklá role.

Kandidát ODS na pražského primátora Bohuslav Svoboda v rozhovoru pro Aktuálně.cz počátkem září konstatoval, že si neumí představit koalici s dosavadním primátorem za Piráty Zdeňkem Hřibem, s ostatním členy jeho strany pak jen velmi obtížně. Za to velice pochválil Patrika Nachera z ANO, jehož označil za velmi schopného. Úzce se prý „specia­lizuje na dluhovou problematiku, dělá ji fakt skvěle a je to člověk, který je pracovitý, schopný naslouchat. Když nehovoříme o stranické příslušnosti, tak je to kvalitní člověk.“

Vzápětí ale Svoboda dodal, že mezi svou stranou a hnutím ANO nevidí žádné shodné programové body. A na jiném místě rozhovoru tvrdí, že by byl rád, kdyby vznikla stejná koalice jako na vládní úrovni. V citovaném interview předvádí typické politické kličkování, které je však v podstatě nezbytné.

Koalice se ve městech skládají hodně pragmaticky, i s ohledem na lokální ekonomické či ekonomicko-politické zájmy, a pokud i v celostátní politice platí zásada „nikdy neříkej nikdy“, na komunální úrovni pak nejméně s trojnásobnou intenzitou. A nelze tudíž ani předpokládat, že by se povolební koalice primárně formovaly dle vztahu k vládním opatřením v boji s energetickou krizí, poněvadž v tomto ohledu budou kromě konkrétního složení daného zastupitelstva rozhodující lokální zájmy a vztahové sítě.

Pozoruhodná stabilita

Navzdory politickým emocím, které se projevovaly dlouho před energetickou krizí a týkaly se na prvním místě zejména Andreje Babiše a Miloše Zemana, český politický systém vykazuje na všech úrovních pozoruhodnou stabilitu i pragmatičnost. Včetně hladin volební účasti. V komunálních volbách se v celostátním průměru pohybuje mezi 40 až 50 procenty, je vyšší než ve volbách do krajských zastupitelstev a Senátu, ale nižší než v parlamentních a prezidentských. Ve srovnání s hlasováním do Poslanecké sněmovny bývá nižší o nějakých 15 až 20 procentních bodů. Voliči stran současné vládní koalice se pak komunálních voleb účastní aktivněji než příznivci současné opozice, parlamentní i mimoparlamentní.

A rovněž celostátní stranické preference se v zásadě nehýbou, základní poměr sil zůstává od posledních voleb zachován. Což má pevnou logiku, poněvadž například volič ODS, kterého rozladí přístup vlády Petra Fialy k cenám energií, kvůli tomu přece nepřeběhne k ANO nebo SPD. Dokonce možná radši zmrzne, než by vzal polínko do kamen od Andreje Babiše. A naopak, příznivci bývalého premiéra budou Petra Fialu nesnášet, i kdyby jim zařídil vytápění zadarmo.

Hluboké příkopy, vykopané během politického boje uplynulých let, jsou sice znepokojivé, ale aktuálně mohou stranám vládní koalice pomoci – i v komunálních volbách. Ohrozit je může spíše případná volební absence části někdejších, nyní zklamaných příznivců, nikoliv jejich přesun k opozičním politickým subjektům.

Navíc, nedlouho před komunálními volbami se i Fialova vláda probudila a prosadila zastropování cen energií. Těžko odhadnout, zda se toto opatření ukáže dostatečné, leč část veřejnosti alespoň dočasně zřejmě uklidní.

Od komunálních voleb proto pravděpodobně nelze očekávat politické zemětřesní, byť v současné době není jisté vůbec nic. Ovšem i dílčí signály o lidové nespokojenosti, které se patrně projeví, bude dobré vyhodnotit v celkovém a výše předestřeném kontextu komunální politiky. I menší výkyv může totiž odrážet vážný problém, jenž nezmizí, pokud se vládní strany začnou chlácholit, že v komunálních volbách nedostaly lidově řečeno „nakládačku“, a mohou tudíž v pestrém kaleidoskopu pragmatických koalic vládnout vesele dál.