U stolu NATO už sedíme pevně

Podle průzkumu CVVM je v Česku spokojeno s členstvím v NATO 67 procent lidí. Může za to jen ruská válka na Ukrajině, nebo je za tím dlouhodobější práce?
Určitě v tom hraje roli ohrožení Evropy, největší válka v Evropě za posledních sedmdesát let, která zuří po ruské invazi na Ukrajině. Česká společnost ale podporuje členství v NATO dlouhodobě nadpolovičně. Zračí se v tom asi i určitá generační změna. Pro mladší ročníky je samozřejmost, že jsme součástí západního světa, a tedy i NATO. Některé starší si zase důležitost našeho členství uvědomují díky své negativní osobní zkušenosti z komunismu, jiní mají ale díky nostalgii po normalizačním Československu sympatie zcela opačné.

Čtvrtina lidí je s členstvím v NATO nespokojená, bojí se. Většinou jsou to starší voliči KSČM či SPD. To lze také vysvětlit Ruskem?
Do jisté míry ano. Je to dáno i rostoucím rozdělením společnosti, k němuž dochází ve všech demokratických státech. Zrcadlí se to i v rostoucí podpoře takových názorů na NATO.

Podepsala se na tom i práce dezinformátorů?
Nějaký vliv to má, ale stejný vliv má obecné fungování sociálních sítí, které vedou k polarizaci společnosti. Současný svět má polarizaci velmi rád. A tento pohyb v přijímání, či odporu k NATO je odrazem toho, jak dnes funguje mediální svět a svět sociálních sítí.

Co je největší úspěch a co největší propadák českého členství v NATO?
Účastnili jsme se nejrůznějších vojenských operací a misí po boku našich spojenců, a to jak uvnitř Severoatlantické aliance, tak i mimo ni. A to bylo vždy výrazně oceňováno všemi členy i vedením NATO. Zaostávali jsme naopak nepochybně v investicích do vlastní obranyschopnosti. V této oblasti jsme patřili k těm nejhorším z nejhorších a máme co dohánět. Investovali jsme málo. Speciální schopnosti a oddíly jsme naopak budovali velmi dobře a rozhodně jsme se za nasazení našich vojáků nikdy nemuseli stydět.

V NATO je dnes 32 států, je to velmi pestré společenství. Vidíme to na jednání zemí, jako jsou Slovensko, Maďarsko, ale i Turecko. Do jaké míry je posledně jmenovaná země částí v Asii a částí v Evropě rizikem stability NATO?
Členství Turecka je pro NATO stále přínosné a nevidím v něm zásadní riziko. Má jednu z největších aliančních armád a geograficky leží v nesmírně složité a důležité oblasti pro obranu evropského kontinentu i transatlantického prostoru. Myslím, že vůle společně bránit alianční prostor v Turecku je, zároveň to ale nikdy nebude soužití jednoduché. Rozdílné názory přetrvávají, což ale není nic nového. Historicky to tak bylo i s Francií, která odešla z vojenských částí NATO. Různé země mají odlišné názory na to, jak společně postupovat. Na společné obraně se ale shodujeme.

Pro české občany je citlivější vstřícné vystupování Slovenska a Maďarska vůči Rusku. Jak vnímáte pozici Slovenska a Maďarska, která jde proti společnému postoji NATO?
Rozhodně nebudu obhajovat slovenskou nebo maďarskou politiku. Naše politika je jiná. A platí to obecně o české společnosti, napříč politickým spektrem jsme v této věci jinde. Mnohé jejich výroky jednotu a soudržnost zemí NATO neposilují, to je pravda.

V čem Putinův výpad na Ukrajinu změnil postavení a strategii NATO?
Bohužel jsme se vrátili o několik desetiletí zpátky, jenom hranice v Evropě jsou už jinde. Hranice mezi rozpínavou ruskou říší a zbytkem Evropy se posunula a jsem moc rád, že jsme tentokrát na správné straně, na straně svobodného a prosperujícího světa. Jinak jde stále o to samé: o společnou obranu našeho kontinentu vůči Rusku, v tom nevidím nic nového. Možná jsme si mnozí mysleli, že k něčemu podobnému již nikdy nedojde a nemůže dojít. Jenže došlo a my musíme budovat obranu proti ruským imperiálním tendencím, protože pokud budeme slabí a nebudeme mít dostatečné obranné kapacity, můžeme si být jistí, že to ruská strana otestuje. Pokud uvidí, že to myslíme s vlastní obranou vážně a že si vzájemně přijdeme na pomoc, k útoku se neodhodlá.

Změnila válka na Ukrajině pozici Česka v NATO? Máme větší slovo?
Jsme bráni jako klíčový partner, jako země, která myslí svou obranu vážně a jednoznačně ví, odkud hrozí nebezpečí. Sedíme dnes pevně za společným stolem s nejbližšími spojenci a to je dobře. Naše důvěryhodnost stoupla. Není to málo. Platí totiž, že ostatní přijdou snadněji na pomoc těm, kteří se chtějí bránit a investují do vlastní obrany a jsou považováni za důvěryhodné partnery, než těm, kteří to s vlastní obranyschopností tak vážně nemyslí.

Nejistotu v Evropě vyvolal nedávný projev Donalda Trumpa, který řekl, že jako americký prezident nebude bránit země, jež nedají dost peněz na obranu. Trump dal najevo, že Amerika se bude starat spíše o Čínu než o Evropu a že Evropa se musí o svou obranu postarat sama.
To, že USA vyhodnocují jako svého největšího vyzyvatele Čínu, není nic nového. Tak jednoznačně to pojmenoval již prezident Barack Obama. Trumpova rétorika je jiná, ale podstata zůstává stejná. A k výdajům na obranu? Čeští vojáci také nepůjdou položit život za někoho, kdo se sám nechce bránit a kdo neinvestuje do své obrany. Kolektivní obrana může fungovat jen tak, že každý bude investovat do svých schopností a bude připraven k vlastní obraně. Tím se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že mu ostatní přijdou na pomoc. Článek 5 Washingtonské smlouvy říká, že si máme přijít na pomoc, když je jeden z nás napaden, ale už nespecifikuje, jakým způsobem.
Ten způsob se bude jednoznačně odvíjet od toho, jak bude každý napadený stát sám ochoten a schopen se bránit. To je přece logické. Trump dnes Evropany trochu děsí tak, jak to umí jen on, ale podstatě sdělení, že nemáme investice do vlastní obrany brát na lehkou váhu, velí zdravý selský rozum.

Americká viceprezidentka Kamala Harrisová na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekla, že pokud volby vyhraje Joe Biden, bude těsná spolupráce s Evropou pokračovat. Co se dá očekávat od Bidena?
Nemylme se, Biden by na Evropu tlačil podobně jako Trump, i když jinak. Požadovat, aby Evropané investovali do vlastní obrany, na tom není nic divného. Historicky ale platí, že ve chvíli, kdy je v USA zvolen republikánský prezident, nejsou vztahy s Evropou tak hladké, jako když je zvolen demokrat. Bez ohledu na to, co konkrétní prezident pro vztahy s Evropou dělá.
Evropané mají zkrátka názorově blíže k Demokratické straně. Americká společnost však pravděpodobně vchází do cyklic­ké fáze izolacionismu, což se projeví, ať bude zvolen kdokoli. To pro svobodný svět není dobrá zpráva. Když se ale podíváme na současný rozviklaný a složitý svět, je zjevné, že obrana našeho svobodného prostoru nás nakonec donutí více spolupracovat, už proto, že společně tvoříme menšinu co do počtu obyvatel a snižuje se i náš podíl na světovém HDP.

Trumpovo vystoupení nejvíce vyděsilo Němce, kteří začali vážně diskutovat, zda si mají pořídit vlastní jadernou zbraň. Lekli se, že by museli být vojenským lídrem Evropy, což vyvolává válečné resentimenty. Jaká bude role Německa v obraně Evropy bez USA?
Německo by mělo dávat více peněz na svou obranu, být více solidární. Zájmem zbytku Evropy zároveň není, aby Německo přerostlo všem přes hlavu. Musíme prostě všichni dávat více na obranu a tu vzájemně provázat tak, abychom vše patřičně vybalancovali. Více společně cvičit, umět bojovat společně, být kompatibilní. To není volání po evropské armádě, nic takového nevznikne. Je to volání po novém vybalancování obranných schopností uvnitř Evropy stejně jako ve vztahu k obraně kontinentu před vnějším napadením.