Podivuhodný případ Bruce Willise

V ohlušujících reakcích na facku Willa Smithe na letošních Oscarech trochu zanikla informace, která se objevila takřka ve stejný okamžik. Bruce Willis končí s hereckou kariérou a stahuje se do ústraní. Pro některé fanoušky to byl šok, pro jiné rozčarování, protože slavného plešouna naposledy viděli v kinech v poslední Smrtonosné pasti, druhém Sin City nebo dvojici akčních komedií Red a Red 2. To vše je staré nejméně osm let. Od té doby se Bruce Willis na filmovém plátně objevil jen na chvilku ve snímcích svých dobrých kamarádů (Skleněný od M. Night Shyamalana, Temná tvář Brooklynu od Edwarda Nortona a Přání smrti Eliho Rotha). Tehdy ono pozvolné „vyšumění“ jedné z největších hvězd devadesátých let vlastně nikdo nechápal.

Umění odejít

Bruce Willis měl totiž oproti všem ostatním hvězdám v Hollywoodu obrovskou výhodu. Do velkého světa drahých block­busterů se dostal na první pokus, když ho casting Smrtonosné pasti katapultoval z televizního seriálu Měsíční svit rovnou do hlavní role se štědrým pětimilionovým honorářem. Mezi ostatními hvězdami to tehdy vyvolalo otázku, proč dostává tenhle zelenáč na první dobrou tolik peněz. Jenže na premiéře už všichni tleskali, protože Willisův John McClane byl akčním hrdinou nového věku. Zasmušilý týpek v tílku, který trousí hlášky rychleji než náboje, deptá protivníky spíš verbálně než fyzicky a vypadá tak trochu jako jeden z nás.

Aplaudující Sylvester Stallone nebo Arnold Schwarzenegger tehdy ještě netušili, že období akčních nadlidí to má definitivně sečtené, protože publikum bude do budoucna vyžadovat nejen svaly, ale i mozek. Minimálně do půlky devadesátek tyhle světy vydržely existovat vedle sebe, než Willis a jemu podobní definitivně převzali otěže a ze Smrtonosné pasti se stal etalon hodný mnoha napodobenin. Smrtonosná past na letadlové lodi? Přepadení v Pacifiku. Smrtonosná past v letadle? Přepadení ve vzduchu, Air Force One nebo Boeing 747 v ohrožení. Na horách? Cliffhanger. Na hokeji? Náhlá smrt. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.

Willise nejen pokračování Smrto­nosné pasti natrvalo usadilo v kategorii hollywoodských milionářů. Šel z role do role a díky svému hereckému rejstříku si mohl dovolit přeskakovat od akce k dramatu, nebo dokonce ke komedii. Kvůli českému dabingu si dnes málokdo uvědomí, že namluvil například i dítě v legendární sérii Kdopak to mluví. Willis se nebál pomáhat i méně slavným režisérům a jejich projekty díky tomu dostával do popředí. To je případ Gilliamových 12 opic, Shyamalanova Šestého smyslu a samozřejmě také Tarantinova Pulp Fiction. A právě tyhle role z něj udělaly univerzála, jenž na rozdíl od steroidy poháněných akčních mašin může na stříbrném plátně spokojeně stárnout a nemusí spoléhat jen na role nesestřelitelných hrdinů.

To samozřejmě neznamená, že by Willis neměl ve své kariéře ústřely. Nicméně se dokázal snadno přehrát do role mentorů či otcovských charakterů ve filmech jako Armageddon, Sin City nebo i v té Smrtonosné pasti 4.0, kde má mladšího parťáka, a dokonce i dceru, aniž by přestal být tím Johnem McClanem, kterého milujeme. To už bylo v době, kdy „Arnie“ nebo „Sly“ lapali po dechu a jejich sláva šla dolů stejně jako akcie řetězce restaurací Planet Hollywood, jež kdysi s Brucem Willisem pomáhali rozjíždět.

Bohatí a báječní

Každý se s útlumem kariéry vyrovnává jinak. Stárnoucí herečky byly dlouhé dekády zvyklé, že po čtyřicítce buď zač­nou dostávat role maminek a babiček, nebo se prostě z Hollywoodu vytratí a budou své ego živit jen tím, že je občas někdo potká v supermarketu. Alfasamci typu Stallona nebo Schwarzeneggera se ale s něčím takovým odmítali smířit. Arnie měl to štěstí, že si odskočil do politiky a následně zažil částečný comeback. Stallone si pád o několik pater užil i s jaksepatří tvrdým dopadem, ale rychle se oklepal a přišel s novým Rambem a Rockym, v nichž se z téhle životní ťafky vypovídal. Béčkové hvězdy takové štěstí neměly a legendy videopůjčoven jako Steven Seagal, Jean-Claude Van Damme nebo Dolph Lundgren skončily v sítích lačných producentů, kteří jim slíbili hlavní role, tučné honoráře a pokračování jejich dosavadní slávy. Rajská hudba, tedy minimálně do premiéry prvního filmu na DVD, jež jste mohli koupit za třicet korun v trafice nebo ho dostali v příbalu časopisu. Natáčelo se často v Bulharsku v narychlo postavených ateliérech, třikrát rychleji než předtím a podle neexistujících scénářů.

Většinu skromného rozpočtu spolykal právě honorář hlavní hvězdy. Van Damme nebo Seagal brali tři, čtyři miliony dolarů za film, tedy zhruba částku, na kterou byli zvyklí. Tím pádem však nezbývalo na ostatní náklady. Muselo se točit rychle a na úsporných lokacích, přičemž nízké platy nezlákaly dostatečně kvalitní štáb. Vyhaslé hvězdy si užívaly VIP servis, všichni ostatní tiše trpěli a doufali, že práce na filmu s tím a tím je konečně posune vstříc vysněným projektům. Bylo to přesně naopak, protože tyhle „filmy“ byly tak obludně špatné, že kariéry naopak potápěly. Herci v hlavní roli to často nezpozorovali, protože nabídky na další štědře placené filmy se jen hrnuly. Celý systém připomínal takzvané letadlo, kdy musíte vybírat další a další peníze předem, aby se nic nezadrhlo. To se však producentům dařilo, protože zejména ve východní Evropě šly i tyhle céčkové filmy na dračku. Fanoušci měli růžové brýle a pořád v nich viděli toho svého Seagala nebo Van Damma, na jejichž béčkách vyrůstali.

Lokální distributoři viděli čísla prodejů a ochotně producentům cpali další a další peníze předem. Dvacet milionů dolarů na předprodejích se proměnilo v deset milionů rozpočtu dalšího filmu a zbytek byl čistý zisk do kapsy. Navíc se ukázalo, že nižší kvalita filmů se nijak nepodepisuje na ochotě publika je konzumovat (neberte to, akční pecka za třicet korun a navíc každé dva týdny!). Co si budeme nalhávat, většina filmů Seagala a Van Damma spadala do béčkové kategorie, ale ty akční banalitky měly alespoň srdíčko a řemeslnou kvalitu. Plus nepopiratelné charisma a nějaký ten fyzický, když už ne herecký výkon v hlavní roli.

V těch novějších filmech ale už nikomu o kvalitu nešlo, producenti ve svých hvězdách viděli jen stroje na peníze a Seagal i Van Damme byli obklopeni partou kývačů, co jim všechno (s)chválila. Seagal se z pádu na dno nikdy nevzpamatoval, Van Damme – i díky tomu, že si udržel fyzičku – se dokázal prostřednictvím francouzské sebezpytné a hodně hořké komedie JCVD podívat nejen do zrcadla, ale i do očí svých bývalých fandů a udělat za touhle částí kariéry tlustou čáru. Dnes se objevuje spíš v komediích a dělá si sám ze sebe srandu. Jde mu to až překvapivě dobře. Jeho, nebo třeba Lundgrena, si navíc Stallone vytáhl do série filmů Postradatelní, čímž na ně ukázal prstem. Lundgren si pak třeba zahrál malou roličku v blockbusterovém Aquamanovi a Van Damme se objevil v parodickém seriálu Van Johnson. Happy endy, chtělo by se říct.

Z vrcholu až na dno

Doposud jsme se ale bavili o pádech z béčkových „výšin“, částečně proto, abychom poukázali na ochotu producentů přiživit se na zbytcích slávy a rozjet svůj stroj na peníze. Nemyslete si, že to takhle v Hollywoodu nedělá každý. Typickým důkazem je třeba Netflix, který využil několika přešlapů v kariéře Adama Sandlera, aby mu nabídl pohádkový honorář na pět filmů dopředu a přetáhl ho k sobě. Sandler natočil pět podprůměrných komedií, ale Netflixu se to bohatě vyplatilo, protože nenáročné publikum na nich udělalo fantastická čísla. A Sandler měl pocit, že je vlastně pořád na vrcholu, dokud nezačal v Hollywoodu narážet na zavřené dveře. Překvapivě toho využil, aby natočil několik dramat, kde byl obsazen proti obvyklému typu a herecky zazářil (určitě zkuste Drahokam).

Jenže pak tu máme Nicolase Cage, velkou hvězdu devadesátek, která se zhruba před deseti lety začala objevovat v mimořádně bizarních a béčkových projektech. Nikdo netušil, jestli Cage neposedl démon (na některých jeho hereckých výkonech je to patrné už od začátku kariéry), nebo jestli nemá problémy. Postupně se ukázalo, že Cage nezvládl svou slávu a bláznivě rozfofroval všechny peníze. Tak elegantně, že si na něj došlápnul berňák a on musel dlouhé roky brát jakýkoli projekt, aby umořil dluhy. Tu a tam ho někdo obsadil do vedlejší role v hollywoodském projektu, ale hlavní role už ležely jinde. I tady ho producenti zahrnuli zlatem a navíc mu jako hlavní hvězdě naslouchali (což možná neměli, protože většina bizáru v Cageových projektech je prý z jeho hlavy). Dnes má ovšem Cage podle svých slov splaceno a v aktuálním filmu The Unbearable Weight of Massive Talent hraje po vzoru Van Damma v JCVD sám sebe a ze všeho se vypovídá. Fantastická otočka, která ovšem už schody do nejvyšších hollywoodských pater znovu nepostaví.

Primadona Bruce

Willisův případ je ovšem jiný. Bruce milovaly desítky, možná i stovky milionů lidí po celém světě. Byl absolutní hvězdou, která vydělávala neuvěřitelné peníze. Jen za Šestý smysl dostal sto milionů dolarů, protože bral procenta ze zisku. V devadesátkách měl roky, kdy bral padesát šedesát milionů. S přibývajícími roky měl pověst primadony, která na place vyžaduje exkluzivní zacházení a občas je trochu líná, respektive vám do očí řekne, co si o vás myslí. Rychle to zjistil i Kevin Smith. Ten se s Willisem potkal na place Smrtonosné pasti 4.0, a protože byl jeho obrovský fanda, nabídl mu účast v akční komedii Poldové. Byl to nejhorší nápad jeho života, protože na filmu ztratil nervy, peníze a také veškerý obdiv k Willisovi. Ten byl nedochvilný, přezíravý, odmítal se účastnit focení na plakát, rozhovorů s novináři a dalších přidružených aktivit. V jeho životopisech se občas objevilo, že původně chtěl být zpěvák a že ho to herectví sice živí, ale vlastně nijak zvlášť nebaví. Další poslední kapkou bylo, když si Willis za štěk ve třetích Postradatelných řekl o tři miliony dolarů, přesněji o milion za natáčecí den. Stallone si to s už tak napjatým rozpočtem nemohl dovolit. Roli nakonec místo Willise dostal Harrison Ford a Stallone v jednom z rozhovorů označil Willise za chamtivou a línou primadonu.

Když docházejí slova…

V následujících letech to pak šlo s Willi­sem z kopce. Velké projekty vystřídala rozporuplná béčka, v nichž se moc nenadřel. V rozhovorech s médii často zmínil, že se nemůže soustředit, případně odbíhal v myšlenkách jinam. Velcí producenti mu nemohli přijít na jméno, a tak se Willis objevoval čím dál tím méně. Panovala obecná shoda na tom, že už má odehráno a vyděláno, takže může dát naplno průchod tomu, že ho to herectví vlastně nikdy pořádně nebavilo. Byl to pozvolný a poněkud nedůstojný odchod, ale takových jsme za poslední dekády zažili několik.

Jenže pak se Bruce Willis vrátil. Vskut­ku nenápadně, protože všechny ty filmy, v nichž se za poslední dva roky objevil (bylo jich přesně tucet), jsou tak moc pod radarem, že byste si je museli aktivně vyhledat. Nenajdete je v kinech, dokonce ani na Netflixu. Vychází pořád ještě na DVD, na některých trzích jdou rovnou do televize na kanály typu Nova Action. Princip je stejný jako v předchozích případech. Producenti vyúčtují peníze předem za „chystaný film s Brucem Willisem v hlavní roli“ a distributoři a kabelovky kupují jako diví. Rozdíl tu ale přece jenom je.

Filmy jako Touha po vraždě, Apex, Dlouhá noc přežití, Kosmický hřích nebo Nezvaný host jsou regulérním odpadem kinematografie. Zápletky nedávají smysl, řemeslo je takřka neexistující, triky jsou směšné a výsledek zarážející. Willis tu navíc hlavní roli nehraje, dohromady se vždy objeví jen v několika scénách, řekne dvě tři věty, vystřelí mimo záběr z pistole a pak opět na dlouhé minuty mizí. Často je zabírán od krku dolů, kdy to evidentně není on. Ostatní herci na něj reagují, ale málokdy jsou v jednom záběru s ním. Celé je to velmi, velmi podivné a vlastně i depresivní.

Skalní fandové a filmoví kritici se snažili tuhle záhadu rozlousknout. Proč má Willis při svém jmění zapotřebí se zahazovat s podobnými projekty? Ano, získá z nich ten vysněný milion dolarů za den, kdy přijede na plac, řekne dvě věty a odpoledne už může být na cestě zpátky do Kalifornie. Může sázet na to, že málokdo ty filmy uvidí a jeho kariérní odkaz to nijak neohrozí. Jenže… proč? V některých scénách je vidět, že má Bruce naslouchátko. Nechává si snad diktovat repliky, protože si ani nepřečetl scénář? Teorií bylo mnoho, některé i vyloženě pichlavé, to jak v odborné i lidové kritice rostla frustrace z toho, že ty filmy jsou čím dál tím horší.

A pak jsme se konečně dozvěděli pravdu. Poté, co byla Willisovi na Zlatých malinách ustanovena samostatná kategorie, v níž nemohl nevyhrát, se o jeho kariéře v céčkových filmech začalo mluvit v mainstreamových mé­diích a Willisova rodina se rozhodla učinit prohlášení. Bruce Willis trpí afázií a definitivně končí s hereckou kariérou. Šok, ale vlastně i úleva a následně i absolutní pochopení. To byla většinová reakce filmového světa. Konečně bylo jasné, proč Willis v těch filmech příliš nemluví, proč působil v rozhovorech zmateně a proč ho ve velkém Hollywoodu už nikdo neobsazuje. Ukázalo se, že řada velkých hráčů o Bruceově chorobě věděla. Afázie je porucha řeči, která ovlivňuje jak samotnou schopnost mluvit, tak mnohdy i schopnost porozumět tomu, co říkají ostatní.

Herec už nemohl přijímat náročné role ve větších projektech, protože nebyl schopen se naučit scénář a zvládnout dlouhé a vyčerpávající natáčení. Zároveň mu jeho vlastní hrdost bránila stáhnout se do ústraní se vším všudy. Producenti ho proto „ukecali“ do pochybných projektů, které kývači kolem něj jednomyslně schválili. Z Willise se na dva roky stalo zlaté tele, z jehož práce kynuli všichni kolem. Členové štábu oněch produkcí se dnes ozývají a mluví o tom, že Willis byl často dezorientovaný a netušil, co po něm kdo chce. Režisér, scenárista i kameraman se ho snažili publiku „prodat“ tak, aby to nebyla pro bývalou hvězdu úplná ostuda. Šlo o dlouhodobě neudržitelnou situaci, ale dokud peníze tekly, nikdo nohu z plynu nesundal.

Konec dobrý…

Kdo měl jak důležitou roli v celém tom divadle, se už nikdy nedozvíme. Variant je příliš mnoho, z některých vychází Willis jako plnohodnotná oběť a loutka v rukou zlých producentů, z jiných jako člověk snažící se vydělat co nejvíc peněz, než choroba postoupí, aby zabezpečil sám sebe a svou rodinu. Jedno je jisté – publikum miluje a potřebuje dobré konce. I proto Willis vychází z celé situace jako morální vítěz. Jako legenda, která doslova přichází o hlas, ale bude žít v srdcích svých fanoušků prostřednictvím nejslavnějších rolí.

Je to o to snazší, že těch dvanáct podřadných filmů viděla skutečně jen hrstka nejvěrnějších. A i ti mu odpustí ve chvíli, kdy si znovu pustí Smrtonos­nou past nebo Posledního skauta. Bruce Willis neumřel (i když některá média jeho odchod rovnou sepsala jako nekrolog), ale jeho symbolický odchod ze scény je hoden pozornosti. Už proto, že je z té generace globálních hollywoodských hvězd, jež nemají rovnocenné nástupce. Dnes se totiž filmy prodávají přes značky a nikoli přes obličeje. Ale o tom zas někdy jindy.