Pošťácký alibismus
Dovolená, tábor či škola v přírodě. Prázdniny, vlastně celé léto, jsou z hlediska listovních zásilek hlavní sezonou pro Českou poštu. Kromě vánočních či velikonočních přání, případně narozeninových gratulací dopisy a pohledy už po Česku moc necestují. Nezúčastněný člověk by předpokládal, že o to víc se bude státní podnik na svou hlavní pohlednicovou sezonu soustředit. Ale opak je pravdou.
Uznávám, že kritika České pošty se v posledních letech stala mezi obyvateli folklórem, a vlastně i mezi námi novináři. Já sám jsem podnik dlouhodobě hájil, i proto, že mám mezi zaměstnanci pošty pár dobrých kamarádů, kteří mi vysvětlují aspekty fungování složitého pošťáckého aparátu. Jenže osobní zkušenost z letošního léta je natolik tristní, že nelze vše omlouvat zkostnatělostí státní firmy nebo nízkými platy zaměstnanců.
Chtěl bych se s vámi podělit o dva příběhy. První se týká synova skautského tábora, jehož vedoucí jezdili každý den pro čerstvé pečivo a vyzvednout poštu. Pohledy, které synovi posílala rodina, chodily dost zmatečně, pokud vůbec. Kupříkladu dvě pohlednice odeslané ve stejnou vteřinu z hlavní liberecké pošty, dokonce s očíslovaným pořadím, dorazily na pacovskou poštu s odstupem tří dnů. Další pohledy odeslané z malé pošty na Mělnicku s rozestupem čtyř dnů doputovaly na Vysočinu ve stejný moment. A ze dvou pohledů vytvořených v digitální aplikaci Pohlednice Online našel příjemce jen jeden. Druhá pohlednice nebyla doručena ani po osmi dnech od odeslání. Prostě zmizela.
Ještě smutnější story se týká nové prémiové služby: doporučeného dopisu s prioritním způsobem doručení. Státní podnik od června začal dodávat listovní zásilky ve dvourychlostním modelu, v ekonomickém a ve zmiňovaném prioritním režimu. Za „rychlý“ doporučený dopis zaplatíte přinejmenším 79 korun, přičemž pošta v popisu služby uvádí „doručíme zpravidla následující den po dni podání“. Jenže to „zpravidla“ v praxi dopadá tak, že prioritní zásilka dorazila k příjemci bezmála týden od podání. Nejhorší na tom všem ale je totálně nulová odpovědnost podniku i samotných zaměstnanců na přepážkách. Nikdo již zákazníkovi negarantuje termín doručení. I na nejzapadlejší poště se úřednice naučily alibistickou výmluvu „to vám nemohu slíbit“ nebo „pevný termín doručení není v podmínkách služby garantován“.
Po takové zkušenosti si i bezbřehý zastánce České pošty položí otázku: má vůbec smysl sanovat nefunkční státní podnik dalšími miliardami, když neplní ani základní funkce? Nebo když si necháte poslat zásilku z e-shopu do Balíkovna boxu a pošťák vám ho opakovaně odloží na pobočce pošty, jejíž provozní doba se permanentně zkracuje? Upřímně, toto je fakt špatně a cpát do takového molochu další hromady peněz se jeví jako mrhání státními prostředky.
Abychom končili s úsměvem, připomeňme si jeden letitý vtip Zdeňka Izera, který se hodí do kontextu: „Řekl bych vám vtip o České poště, ale bojím se, že vám nedojde.“
