Normální alibismus

Upřímnost ministra financí je někdy odzbrojující. Přiznat se, že větší škrty a omezení, které by rozpočet zbavily rostoucí dluhové zátěže, prakticky ani není možné udělat, protože by proti odporu vládních politiků ve sněmovně a v Senátu neměly šanci, je vlastně totéž jako říct – žádnou rozpočtovou politiku nemáme, hlavní je do voleb udržet status quo.

Slibovaná ekonomická kompetence, která měla přijít s touto vládou, se tedy nedostavila. Můžeme se dohadovat, zda je to tím, že ve vládě nikdy nebyla, nebo tím, že chybí odvaha k radikálnější změně. Vláda si outsourcovala nejlepší ekonomy v zemi, naději na ucelenou proměnu veřejných financí tudíž měla. Jenže rozpočet je politický, nikoli primárně ekonomický nástroj, je to dokonce nejsilnější politická zbraň, kterou vláda má, a tak nad školeným a prakticky velmi dobře cvičeným ekonomickým rozumem zvítězil opět ten politický.

Na tom by nebylo nic špatného, kdyby šlo o rozum invenční, kreativní a odvážný, který se nebojí vykročit potřebným reformním směrem, i když to zpočátku nepřináší politické body. Politika se bohužel smrskla na analýzu pozornosti pub­lika, pro které se politická hra hraje. Politici se snaží dělat, co lidu na očích vidí, přinejmenším pak měnit jenom to, co musejí, aby se přízeň voličů neodklonila jinam. Vláda svým laxním přístupem ke změnám ekonomické politiky dává najevo, že si místo aktivní proměny prostředí raději počká, až se ekonomika nějak sama zvedne a začne růst. Do voleb jsou dva roky a za tu dobu se přece musí něco stát. Volby nakonec rozhodne náhoda: přijde-li alespoň nějaký růst a poklesne-li inflace, což se stane téměř jistě, bude mít nejméně oblíbený kabinet Petra Fialy jistou novou šanci na slušný volební výsledek.

Není na tom nic zásadně skandálního, tak se zkrátka dělá politika v online době sociologického marketingu. Neškádlí se prioritní voličské skupiny a jako výsledek práce politiků se prodává i to, co vzniká náhodou a zcela bez jejich přičinění. Udivující je až to, jak moc to nekoresponduje se sliby a nadějemi, jež tato politická reprezentace vyvolala. Měla přijít normální hodnotová politika, v níž vítězí ekonomická přiměřenost a odpovědnost nad populistickou vypočítavostí, dlouhodobá perspektiva vývoje nad okamžitými výstupy tady a teď.

Rozpočtové přešlapování vlády je esencí tohoto novodobého politického alibismu, který tak kouzelně přiznává ministr financí. Alibismu, jenž se – bohužel – stává „normální“ politikou.