Praprababička kreditka

Šli do restaurace Major’s Cabin Grill. Najedli se, popili… až najednou McNamara zjistil, že si doma zapomněl peněženku. Trapas! Celý účet nakonec zaplatila jeho choť, jenže hostiteli se na mysl drala jediná věc: „Už nikdy více,“ sliboval si v duchu. Ať už je legenda pravdivá, či přifouknutá, jen o rok později přišla na svět první univerzální platební karta na světě – ano, Diners Club Card (DCC), dajnerska.

Za jejím zrodem stál McNamara spolu s právníkem Ralphem Schneiderem a restauratérem Mattym Simmonsem, kteří v roce 1950 založili Diners Club, Inc. Původní „prabába kreditek“ však nebyla z plastu, ale vypadala nějak tak jako zde vyobrazená raná kartička z padesátek, jíž platíval pan Alfred Bloomingdale nejen v Los Angeles.

Ale ty úplně první kartonky používaly pouze dvě stovky vybraných přátel ve 27 newyorských restauracích. Princip byl prostý: majitel zaplatil stravné kartou, Diners Club uhradil účet restauraci a na konci měsíce vystavil držiteli souhrnnou fakturu. Nešlo tedy o kreditku v dnešním smyslu, ale spíše o charge card, takzvaně účtenkovou kartu, za niž se pak uhradil dluh. Místo „futer“ se sekera tesala na vrub DCC.

Záhy bylo jasné, že byznys model financovaný toliko ze sedmiprocentních provizí nepostačí. „Musíme za kartu účtovat poplatek,“ naléhal Simmons, leč McNamara se zdráhal: „Nikdo přece nebude platit za kartu.“ Až zasáhl právník Schneider: „Co můžeme ztratit? Pokud to nezavedeme, stejně zkrachujeme.“ Z Diners Clubu se opravdu stal exkluzivní klub aktivních lidí, takže už v roce 1951 čítal deset tisíc členů; osm let nato se rozšířil i mimo USA – do Kanady, Velké Británie či na Kubu – a měl milion osob. A karet. Brzy přibyla konkurence (kreditky American Express, Bank of America), ovšem právě dajnersky změnily náš vztah k placení.