Prasátko, co jinýho ekonomickýho

V tomhle měl Jiří Slíva jasno hned. Na litografiích, které namaloval k 25. výročí týdeníku Euro, nesmí chybět prasátko jako symbol štěstí. Spousta prasátek. A anděl, ten všechny ochrání, třeba i časopis a naše někdy poloprázdné peněženky. A šašek, který je symbolem pravdy, nad čímž by se dalo skoro zafilozofovat… Všechno dohromady pak vytvořilo vtipné, vpravdě památeční obrázky, jejichž vznik zabere nějaký ten čas a vyžaduje ještě více umu.

Slavit se má stylově, tudíž k jubileu našeho časopisu nepřicházelo v úvahu „jen tak“ digitálně vytisknout štos kopií čehokoli. Originální grafický list, v tomto případě litografie, má daleko větší šmrnc. A Euro nemusí pro tyto účely nikoho speciálního hledat. Výtvarník Jiří Slíva je s týdeníkem spojený již od samého začátku, nápadů je i v šestasedmdesáti pořád plný, navíc jeho nej­oblíbenější grafickou disciplínou je právě litografie. Odtud již není daleko do Říční ulice číslo 11 na pražské Malé Straně, kde má sídlo dílna, v níž lito­grafie vznikají.

O budoucnost je postaráno

Jedním z jejích dlouholetých „štamgastů“ je právě Slíva, který tam s radostí chodí tvořit barevné grafiky od roku 1980. Tehdy se čerstvě ocitl na „volné noze“ a řešil, čím výtvarným se bude živit. Jeho guru, Jiří Šalamoun, mu poradil, ať se přijde podívat do Říční. Litografickou dílnu tam v roce 1911 založil známý pražský tiskař František Tocl; přežila vše zlé včetně války a nástupu komunistů a v době, kdy tam začal s litografií Slíva, v ní vládli Jiří Lípa a Tomáš Svoboda (ten si v roce 1983 založil dílnu na druhém břehu Vltavy v Dittrichově ulici). Pak tam tiskli Lípa s Janem Kejklířem, od roku 2002 Lípa s Martinem Boudou a dnes…

Když jsem před patnácti lety s posledně jmenovanými hovořil o budoucnosti litografie, nebyli tak úplně optimističtí. Po revoluci totiž registrovali markantní úbytek mezi výtvarnými umělci, z tisíců registrovaných na pouhé desítky. Boom litografie 70. a 80 let byl dávno pryč, naopak jiných a levnějších možností tisku mnohem víc. Chyběla čerstvá grafická krev a bylo jim jasné, že jako tiskaři asi nezbohatnou. V současnosti dílna vypadá pořád stejně, dva stroje značky Adast Zetaconte ze sedmdesátek se na první pohled nezměnily, ale jsou pečlivě opečovávané – protože další už nejsou k mání –, z portrétu na vše dohlíží vynálezce litografie neboli kamenotisku Alois Senefelder, ale něco je přesto jiné.

Dva tiskaři, kteří se sklánějí nad kameny a válci, vypadají, že by ještě mohli hrát juniorskou ligu. Štěpánovi Keprtovi a Matěji Boudovi není ani třicet, ale profíci jsou to na slovo vzatí. A s nimi tam postává o něco starší výtvarník Jiří Slíva, který si dobře pamatuje, jak oba tiskli poprvé, Matěje zná odmalička. Jeho otec Martin Bouda by trochu zvýšil věkový průměr, ale má zrovna volno, jako akademický malíř se v poslední době dokonce může více věnovat své vlastní tvorbě. Mládí v dílně si ovšem pochvaluje, protože s ním přišlo oživení i co se týče propagace. „Facebook, e-shop, pop-upy, showroom kamenotisku na Kamenický, tam se dají koupit naše věci,“ vyjmenovává Štěpán a Matěj souhlasně přikyvuje.

Když se podíváte na Instagram dílny, o budoucnost litografie nemusíte mít obavy. Podle fotek z Litografie v Říční tam tvoří spousta umělců, kteří patří k takzvané generaci Z. Štěpán Keprta se domnívá, že na to mají hodně vliv i galerie: „Mladí prachy nemají, ale galerie Dolmen nebo Vltavín jim zaplatí tisk a pak si nějakým způsobem rozdělí grafiky.“ A pánové tiskaři je naučí převést teoretické znalosti ze školy do praxe. „Naštěstí se nic neryje, ale maluje na kámen, takže je to stejné, jako když pracuješ s plátnem nebo papírem,“ přidává Štěpán informaci pro mě. Asi abych nezdržoval dalšími hloupými otázkami, „jak to vlastně celé funguje“. Ano, ano, zaslechnu věty jako voda a mastnota se navzájem odpuzují, porézní vápenec mastnotu vcucne, černý pigment se vymyje, kámen se pokryje roztokem arabské gumy a tak dále, princip litografie si může každý hned vygooglovat. Jak podotkl Jiří Slíva, také by prý sám nemohl tisknout – ani dobrý řidič přece nemusí umět opravit auto –, ale tak úplně mu to nevěřím.

Držme se toho, co říká Štěpán: „Vý­tvarník tu má být, malovat, dohlížet, shodnout se na barevnosti.“ O zbytek se postará tiskař, který není jen obyčejný „automechanik“, ale také trochu psycholog, terapeut, učitel. Právě v této branži hodně závisí na vztahu tiskař–výtvarník, u grafických lisů si malíř rád povídá. Jestliže si lidsky nesednou, dobrý výsledek, tedy povedený obrázek, se nejspíš nekoná. Jiří Lípa definoval vznik litografického listu takto: „Neznamená to jen správně sladit barvy, ale musíte najít stejnou notu, tu vibraci, která rozbuší srdce výtvarníkovo, a pak i diváka.“

Když se poruší celibát

S fotografem Michaelem Tomešem jsme dorazili až na závěr celého procesu tisku litografie, který klidně zabere několik dní.

„Sestři, skalpel!“

Štěpán Keprta, původní profesí ekolog, jenž se k byznysu, jestli se to tak dá nazvat, otce a syna Boudových připojil v roce 2019, jako hbitá instrumentářka podá Jiřímu Slívovi pero a ten jistou rukou chirurga dolaďuje tuší na kameni poslední detaily. Jsme ve fázi tisku poslední, páté barvy, lidově řečené „pleťovky“, jež určí výslednou podobu prasátek a andělů na dvojici obrázků, které se tisknou na formát A3. Sto kusů, z kterých pak bude dvakrát po stovce grafických listů na A4. Druhá série litografií je už hotová.

„Šéfredaktor Ondřej Hergesell mně zavolal, že oslavu Eura chce udělat stylově a že by potřeboval 350 až 400 litografií,“ vypráví Slíva. Ale tisknout jednu litografii čtyřistakrát, to se nedělá, to už je tak trochu inflační, originalita se vytrácí a mistr Slíva, který by to musel všechno očíslovat a osignovat, se jen otřese, protože zrovna tahle činnost ho moc nebaví. Ale čtyřikrát po stu, to je jiná: „Poslal jsem Ondřejovi čtyři návrhy, on je odsouhlasil… no a je tam prasátko, co jinýho ekonomickýho!“ Nápadů na kreslené fóry má ve svém notýsku, který vyndává z kapsy jako důkaz, plno, žádná tvůrčí krize se nekoná. Což je obdivuhodné, když si uvědomíme, že jen do Eura Slíva vymýšlí a kreslí vtipy od samého začátku, tedy čtvrt století. Jak to vlastně tehdy v roce 1998 začalo?

Vystudovaný inženýr ekonomie, ale také bubeník a kytarista Slíva byl v té době už uznávaným výtvarníkem, přitom je autodidakt. Věnoval se litografii i jiným grafickým technikám, zejména leptu; léta kreslil vtipy do různých časopisů – i zahraničních –, takže byla docela logická volba, že ho první šéfredaktor Eura István Léko oslovil. „Říkal, že se zakládá ekonomický týdeník, že se mu moje obrázky líbí, věděl o mém ekonomickém backroundu. Já na to, že si občas píšu básničky, aforismy, ale fóry mám rád absurdní beze slov.“ Ale mnozí i z vlastní zkušenosti víme, jak István dokázal být neodbytný – a ani Slíva nemohl odolat.

Prvních pár čísel se tedy beze slov obešel nebo je obcházel třeba nápisem na plotě, ale pak do toho praštil a „celibát“ porušil. „A díky Euru jsem začal dělat bubliny,“ dodává. „I (Vladimír) Jiránek mi tehdy říkal, že by ho bavilo psát pouze ty sentence. Ale to by byla jen stovka. Když tam jsou ještě dva panáčci, tak to už je za 500,“ směje se Slíva, který mívá zásobu nakreslených vtipů tak na pět šest čísel dopředu. Ten poslední ho napadl zrovna před malou chvílí v tramvaji, když právě jel do litografické dílny. A opět vytahuje notýsek. Hra se slovy Provence – insolvence, v bublině se nakonec objeví text: „Léto trávím v Provence a zimu v insolvenci.“ A samozřejmě ti dva panáčci, respektive panáček s paninkou. Typický Slíva! „Říkám, že se mi nápad udělá. Tak to je.“ Zároveň neopomene dodat, jak je rád, že „Fénix povstal z popela“, čímž naráží na obnovení Eura v březnu 2021. „Přicházelo se, odcházelo, já jsem vytrval,“ říká a zní to jako pěkný epitaf na náhrobní kámen. Že by další literární disciplína, která by Jiřímu Slívovi šla, takříkajíc, sama od sebe?

Kdo někdy psal pravidelnou rubriku do novin nebo časopisu, moc dobře ví, jaká je to řehole a závazek, být pořád připraven a odevzdávat v pravidelném cyklu dílo včas. Ale Slíva je speciální případ. Týdenní rytmus ho nestresuje. Kreslí také do časopisu Echo a klidně by přidal ještě jedno angažmá. „Já jsem rád, mně to odlehčuje v mozku, jinak bych se zbláznil,“ líčí Slíva a přidává více poeticky jeden téměř aforismus, jenž jisté malinké pochyby připouští: „Napadá mě, jestli mě budou věci napadat.“

A příběh pokračuje

„A je to,“ přeruší naše rozjímání Štěpánův hlas.

Tiskařský stroj utichl, takže se nemusíme překřikovat, autor si spokojeně prohlíží hotové dílo, ujistí se s tiskařem Štěpánem, že barvy sedí, fotograf zvěční, co ještě považuje za důležité, a Matěj Bouda druhý stroj už připravuje na další práci.

Protože v poslední době všichni tři – Martin, Matěj a Štěpán – tisknou jako o život, zakázek je hodně, jsou spokojení: „Máme úplně narváno,“ potvrzuje Matěj. Což Slíva komentuje lehce nabručeně: „Pro ně je to dobrý, ale pro nás ne.“ Tiskne s tím, kdo má termín, ale urči­tě i on je rád, že se litografické dílně v Říční daří. Vždyť v roce 2017 hrozilo, že se budou muset z domu, kde kdysi bydleli i bratři Čapkové, vystěhovat. Ale krize se vyřešila, teď všichni potvrzují, že s Prahou 1 komunikují normálně.

Což znamená, že příběh pokračuje. U Jiřího Slívy to představuje nejen další a další litografie, ale i ilustrace knížek – právě vychází kompletní Malostranské humoresky Karla Pecky s jeho obrázky – a samozřejmě fóry do časopisů. Prý to takhle stačí, a když občas přidá nějaké to hraní na vernisážích, má pořád co dělat. Na podzim bychom se měli od Slovartu dočkat i dalšího souboru Slívových grafik s názvem Diagnóza: humor.
„Tím je to řečený, ne?“