Příliš těsná blízkost: jak se vyrovnat s návratem davů
V souvislosti s uvolňováním protipandemických opatření pociťuje mnoho lidí úzkost z hromadných akcí i dojíždění do práce.
Shromažďování osob bylo jedním z pandemických paradoxů. I když vlády občanům nařizovaly, aby zůstali doma, lidi to z různých důvodů – napětí, rozhořčení, zoufalství – k sobě táhlo. Shromažďovali se kvůli Trumpovi v arénách i kvůli protestům proti rasové nespravedlnosti v rámci hnutí Black Lives Matter. Shlukovali se odpůrci roušek, protestující ženy zaháněné policií, obyvatelé Glasgowa při manifestacích proti vyhoštění imigrantů či výtržníci, kteří obsadili americký Kapitol.
Za posledních 15 měsíců jsme si připomněli, jak velkou mají davy moc: jednota ducha, síla masy. Ale také, jak jsou nepředvídatelné, jaké riziko přinášejí pro naše zdraví a jakou hrozbu představují pro naši individualitu. Davy jsou ze své podstaty zkrátka příliš lidské. A nyní, když se uvolňují proticovidová opatření, v nás návrat hromadných akcí vyvolává rozporuplné pocity.
„Do větších davů se mi nějakou dobu nebude chtít, tedy minimálně do chvíle, než bude proočkovaná většina populace,“ přiznává finanční ředitel Brendan McGraw, který z titulu své funkce cestoval i během pandemie a strávil tak několik týdnů v karanténě v hotelových pokojích. „Je to jako s přídělovým systémem během druhé světové války, na nějž naše rodiče také nikdy nezapomněli.“
Podle vědců se naše chování vlivem pandemie změnilo a pravděpodobně se bude měnit ještě dlouho poté, co nebezpečí nákazy pomine. V průzkumu, který letos v únoru uskutečnili profesor Marcantonio Spada z univerzity London South Bank a profesorka Ana Nikcevicová z Kingstonské univerzity, uvedla více než třetina dotázaných, že silně souhlasí s vyhýbáním se veřejným místům, a 54 procent prohlásilo, že se chtějí stranit městské hromadné dopravy.
Jedná se o jev, jejž vědci pojmenovali jako „úzkostný syndrom covid-19“ –
obava z viru, kvůli níž se někteří lidé nebudou chtít vrátit na hromadné akce, a to ani po uvolnění restrikcí. Podle Spady syndrom zahrnuje „širokou škálu forem obranného jednání, kvůli nimž mohou lidé uvíznout ve stavech, kdy neustále reagují na svůj strach a úzkosti“, a proto se záměrně vyhýbají veřejným místům a neustále kontrolují zprávy v médiích, což „může v dlouhodobém měřítku přispět k rozvoji dalších duševních obtíží, jako jsou klinické úzkostné poruchy či agorafobie“. Podle skóre, které respondenti získali ze svých odpovědí, trpěl syndromem každý pátý účastník studie.
„Pro lidi ze sledované skupiny je těžší se od současných hrozeb oprostit, a proto je pro ně návrat do normálního života o něco složitější,“ vysvětluje Spada. „U některých se to časem zlepší. Ale co bude s těmi, kterým se neposkytne pomoc? Jak na to doplatí mladí a snadno ovlivnitelní lidé?“
Specialistka v oblasti světového zdraví Tine Van Bortelová, jež působí jako profesorka na univerzitě De Montfort a vedoucí výzkumné sekce veřejného zdraví v Cambridge, tvrdí, že pociťovat úzkost v období uvolňování opatření je zcela přirozené. „Problémem je, pokud vše vnímáte katastroficky nebo zveličujete nebezpečí davových akcí do té míry, že vám to brání pokračovat ve vlastním životě.“
Někteří lidé mají v plánu se mezi davy už nevracet. Van Bortelová a další výzkumníci zveřejnili studie popisující, jaký měla pandemie dopad na naše duševní zdraví. Koronavirová krize byla pro mnoho lidí traumatizující, ale Van Bortelová upozorňuje, že „velká část společnosti napříč různými skupinami se specifickým životním stylem vnímá krizi jako přínos. Lidem, kteří dlouhodobě trpí sociálními úzkostmi, dala pandemie legitimní důvod neopouštět domov. V lockdownu se jim pracovalo a žilo mnohem lépe – a chtějí to tak i nadále.“
Van Bortelová se při rozhovorech v rámci výzkumu setkala s respondenty, kteří se rozhodli mezi davy už nikdy nevrátit: „Dojíždění je drahé, vlaky bývají přecpané, v horkých letních dnech se na sebe lidé mačkají, což je extrémně nepříjemné.“ Některé ženy upozornily na problém, kdy je v přeplněných autobusech někdo osahával. „Něco takového už nechtějí za žádnou cenu zažít znovu.“
Jednou z těch, pro něž byl koronavirový zákaz shromažďování úlevou, je jednadvacetiletá Annabel Standenová: „Vím, že to pro někoho muselo být těžké. Člověk se může cítit osaměle. Ale mně se tolik ulevilo.“
Annabel trpí jednou z forem sociálně úzkostné poruchy. Z okolního světa má tak silné fobie, že nemůže navštěvovat divadla ani kina – společenské události, které většině obyvatel život zpříjemňují. Záměrně si vybrala univerzitu v odlehlé části země, protože si tam užívá „hory a moře, kde skoro nikdo není“. Tvrdí, že mezi lidi se zase jednou odhodlá, ale určitě to bude v přítomnosti známé osoby a sociálním kontaktům se bude v průběhu uvolňování opatření vystavovat postupně.
Její strach z davů je extrémní – dochází kvůli tomu na terapii. Její slova však rezonují s tím, co pociťuje mnoho z nás, kterým přítomnost ve velkých skupinách nedělá dobře. Vždyť si stačí vzpomenout na Shakespearova Julia Caesara, kde dokáže Marcus Antonius pomocí dobře volených slov přeměnit neškodnou skupinu v lynčující dav. Němý film Dav (The Crowd) režiséra Kinga Vidora z roku 1928 ukazuje tlačící se zástupy Newyorčanů jako děsivou metaforu skryté síly kapitalismu.
Jak se zbavit úzkosti
Podle Tiny Van Bortelové z Cambridgeské univerzity bychom ze strachu z návratu do rušného života neměli automaticky dělat lékařskou diagnózu. „Je to naprosto normální a zdravá reakce na změnu, zejména po tak dlouhé době. Počáteční stres může dokonce zafungovat jako motivační faktor,“ tvrdí. „Problém to může být až ve chvíli, kdy úzkost začne zkreslovat naše vnímání.“
Proti méně závažným formám lehké úzkosti mohou pomoct techniky zklidňování mysli. „Je vědecky dokázáno, že tyto metody snižují stres,“ vysvětluje Van Bortelová. „Není to nic složitého. Stačí se zaměřit na vlastní dech a začít ho zpomalovat. Takto se můžete uklidnit kdekoli a kdykoli.“ Podle Van Bortelové je také důležité všímat si, zda si úzkosti nevztahujeme pouze sami na sebe myšlenkami typu „tohle se děje jenom mně“. V takový moment bychom měli vyhledat pomoc lékaře.
Podle britské neziskové organizace Mind zaměřené na pomoc lidem s duševními problémy se mezi příznaky úzkostlivého chování řadí pocity vyděšenosti, zrychlený tep, nevolnost či panické ataky. „Pokud si všimnete, že se po více než dva týdny mění váš způsob uvažování, pocity a vzorce chování a problémy se neustále vrací a negativně ovlivňují váš každodenní život, promluvte si s někým, komu důvěřujete. Váš praktický lékař vám může doporučit odbornou pomoc,“ píše se na stránkách organizace.
Všechny davy však nejsou stejné. „Je důležité rozlišovat mezi davem na vlakovém nádraží a davem na koncertě či fotbalovém zápase,“ zdůrazňuje John Drury, profesor sociální psychologie na univerzitě v Sussexu, jenž se specializuje na kolektivní chování. „V jednom typu se cítíme dobře a v druhém ne.“
Dobře se celkem přirozeně cítíme v davech psychologického typu, které jsou plné nám podobných lidí, jako například při demonstracích, jež se pravidelně konaly i během pandemie. „Lidé v davech na organizovaných událostech spolu cítí sounáležitost. Scházejí se za stejným účelem,“ vysvětluje Drury. Během takových akcí se občas dostávají i do „stavu extáze“, jak ve své knize z roku 2006 Tančit v ulicích (Dancing in the Streets) popsala Barbara Ehrenreichová. Tím se však stávají lhostejní vůči svému okolí, což je v pořádku za normálních okolností, ale o něco méně v době, kdy se mezi lidmi šíří virová nákaza.
Davy, které se nám tolik nelíbí, jsou fyzického typu. Sestávají z osob, kterým nezáleží na našich záměrech, jako například při ranním dojíždění do práce. Jestliže nám však davy v dopravních prostředcích připadají z hlediska nákazy nebezpečné, z pohledu behaviorální vědy jsou davy na festivalech či protestech nebezpečné úplně stejně, ne-li o něco více.
„Na takovýchto akcích lidé často pijí ze stejného kelímku, tolik je netrápí narušování osobního prostoru a pohybují se všichni spolu,“ říká Drury. „V psychologických davech ostatní vnímáte jako rozšíření vás samých. Osobní prostor si bráníte před ostatními lidmi, ale ne před těmi, které považujete za své druhé já.“
Podle Druryho je užitečné zamyslet se nad tím, jakou mají jednotlivé druhy davů funkci. Některé jsou zhmotněním různých institucí – kulturních, náboženských, ale patří sem i celé národy. Jiné dokázaly jako zárodky společenských změn přepsat historii. Další druh davů – například na koncertech – slouží čistě pro naši zábavu.
Existuje obor davové bezpečnosti, v rámci něhož se odborníci zaměřují na stanovování pravidel pro bezpečné shromažďování velkých počtů osob. Ale i ty nejpřísněji střežené davy se mohou vymknout kontrole. Jeden z největších davů psychologického typu se každoročně shromažďuje během muslimské poutě hadždž, při níž cestují až tři miliony muslimů do Mekky v Saúdské Arábii (v roce 2020 se nemohli účastnit muslimové ze zahraničí, ale letos byla pouť naplánována na 17. až 22. července). Zástupy lidí putující do Mekky jako by neměly konce a během dlouhé historie pouti došlo k řadě tragických incidentů – naposledy v roce 2015, kdy podle údajů americké tiskové agentury Associated Press dav ušlapal téměř 2500 poutníků (tento údaj je některými zdroji zpochybňován).
Úřadům, jež mají pouť do Mekky na starost, poskytuje odborné poradenství Paul Townsend, ředitel britské konzultantské společnosti Crowd Dynamics, jejíž hlavní činnost spočívá v modelování davového chování při velkých událostech na koncertech, stadionech a pouličních festivalech. Hadždž je podle Townsenda výjimečně náročná událost. Říká, že se jedná o „celosvětově nejkomplikovanější hromadné shromáždění osob z pohledu toho, kolik lidí se snaží dělat stejnou věc ve stejnou chvíli na stejném místě“.
Popisuje, že náboženské davy postupují v naprosté jednotě a jednotlivci jsou proto ve větším ohrožení. „Dav se sám od sebe nikdy nezastavuje a rychleji tak dojde k přeplnění jednotlivých míst. Událost je proto potřeba mít pod kontrolou, aby se předešlo nehodám.“
Během pandemie Townsend spolupracoval s majiteli britských koncertních hal a sportovních arén, kterým pomáhal vytvořit plán postpandemického fungování. Někteří organizátoři hromadných akcí podle něj plánují návštěvníkům nabídnout možnost si připlatit, pokud se budou chtít akce zúčastnit v soukromí, nebo se davům vyhnout úplně. V podstatě se jedná o VIP vstupenky – jen by měly být k dispozici na více místech a ve větším počtu.
Až riziko virové nákazy pomine, psychologické davy se do našich životů vrátí. Je však možné, že těm fyzickým se budeme radši vyhýbat. Může se tak stát, že jedním z přínosů koronavirové éry bude něco tak luxusního, jako je možnost vymanit se ze stádního chování?
