Příliš žhavé poměry v Jihoafrické republice

Jihoafričané se v nedávných dnech bavili karikaturami zobrazujícími pakoně, který je v zemi na jihu kontinentu znám pod jménem gnu. Díky své hranaté hlavě, objemné přední polovině těla a tenkým zadním končetinám vypadá jako koláž hned několika zvířat najednou. Pakůň čili gnu z karikatur je však rovněž odkazem na zkratku Vlády národní jednoty (anglicky Government of National Unity, GNU), s níž přišel jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa ve snaze vyřešit dilema po květnových volbách. Co se stalo? Co se děje?

Africký národní kongres (ANC), který před třiceti lety v zemi ukončil vládu bílé menšiny, totiž nezískal v parlamentu dostatek křesel na samostatné vládnutí. To se nestalo celé dekády! „Vstoupili jsme do éry koalic,“ říká William Gumede, šéf johannesburské nadace Democracy Works Foundation, který očekává nástup hluboce nestabilních vlád, jaké známe třeba z Itálie. „Je pravděpodobné, že totak bude už navěky,“ míní.

Přežije poslepovaná vláda?

Na komunální úrovni, kde ANC přišel o dominanci dříve nežli na celostátní scéně, se utvářely koalice zahrnující kromě této strany také Bojovníky za ekonomickou svobodu (Economic Freedom Fighters, EFF) Julia Malemy a největší opoziční stranu Demokratická aliance (Democratic Alliance, DA), které regionální politiku uvrhly do chaosu. Střety stran vyznávajících odlišné ideologie a zastávajících různé politické zájmy vedly ke vzniku lokálních vlád, jež se zase rychle rozpadaly.

Mnozí pozorovatelé si tak kladou otázku, zda přežije i Ramaphosou navrhovaná „vláda národní jednoty“ (která před týdnem vznikla ze čtyř partnerů). Má v sobě spojit podobné i odlišné politické subjekty. Jejími členy bude jak Malemova EFF, která prosazuje vyvlastnění půdy a znárodnění centrální banky a těžebního průmyslu, tak zároveň DA, jež chce dát více prostoru soukromému sektoru a místo přerozdělování upřednostnit prorůstovou politiku podporující podnikání.

Bývalý prezident a předseda ANC Jacob Zuma, který nyní vede odštěpe- neckou stranu uMkhonto weSizwe (MK), za svou účast ve vládě žádal Ramaphosovu hlavu a zrušení ústavy. Jeden z vysoce postavených představitelů ANC řekl listu Financial Times, že nedávný návrh na vládu národní jednoty „je odsouzen k nezdaru“. Další zasvěcený člen strany dodával, že partaj není v názoru na potenciální koaliční partnery jednotná: „Frontové linie jsou vytyčeny jasně.“

Koaliční vlády „mohou fungovat v zemích, jako je Německo, kde s nimi mají zkušenost, státní správa má relativní autonomii a nerovnost není tak velká“, říká jihoafrický akademik Adam Habib, jenž nyní vede londýnskou univerzitu SOAS. „Ale v zemi, jako je Jihoafrická republika, kde mají kompromisy obrovskou cenu, jsou koaliční vlády obzvláště obtížné,“ varuje vědec.

Prezidentovi kritici tvrdili, že návrh na koalici je důkazem jeho slabosti, neschopnosti přijímat těžká rozhodnutí a zoufalé snahy nerozdělit stranu. Jeho zastánci to však vidí jako chytrou strategii, jak překonat odpor části ANC vůči spojenectví s DA a zároveň zajistit, že se EFF a MK nebudou chtít ke koalici připojit. Malema následně prohlásil, že nebude součástí koalice s „nepřátelskou“ DA, a deklaroval svůj záměr „dát si ANC k obědu pěkně sousto za soustem“. Ale nakonec se ve vládě sejdou čtyři subjekty: kongresiáni, demokraté, ale rovněž Inkatha a Patriotická aliance (PA).

„Poprvé od roku 1994 jsme se pustili do pokojného a demokratického předávání moci nové vládě, která bude jiná než ta předchozí,“ pronesl v televizním projevu John Steenhuisen, předseda Demokratické aliance. „Od dnešního dne bude DA spoluvládnout Jihoafrické republice v duchu jednoty a spolupráce,“ uvedl a dodal, že vláda více stran je pro tento stát „novým normálem“.

Rasově rozdělená republika

ANC se ještě několik týdnů po volbách s (nepříjemným) výsledkem nemůže vyrovnat. V rasově rozděleném státě, kde více než osmdesát procent obyvatelstva tvoří černoši, se straně údajně zastupující „zájmy většiny“ podařilo shromáždit pouze čtyřicet procent hlasů, což je ještě horší volební verdikt, než si členové dovedli představit v nejčernějších snech. „Z výsledků je zřejmé, že Jihoafričané očekávají od svých vůdců, že budou spolupracovat na naplňování jejich potřeb,“ řekl prezident k výsledku, jejž někteří straníci označují za katastrofální.

„Očekávají, že najdeme společnou řeč, překonáme rozdíly a budeme jednat ku prospěchu všech,“ dodal Ramaphosa. V jistém smyslu tato velkorysost reflektuje existenci zbývajících institucionálních sil Jihoafrické republiky, které přežívají i navzdory pokusům vysokých představitelů jeho vlastní strany – mezi nimiž byl i bývalý prezident Jacob Zuma – o jejich oslabení. Na africkém kontinentu se totiž osvobozenecké síly jen nedobrovolně vzdávají druhdy získané moci nebo z ní plynoucích možností obohatit se, a tak jsou Ramaphosova slova výrazem docela autentického demokratického procesu zahrnujícího i takovou skutečnost, že se jeho strana, tradiční ANC, musí podřídit vůli lidu.

Verdikt voličů nad třemi dekádami špatného vládnutí ANC však není jednoznačný. Na jedné straně jsou volební výsledky výrazem zklamání z toho, že nebyl schopen vyřešit sociální a ekonomické problémy ani během šesti volebních období (!), kdy měl v parlamentu drtivou většinu.

Navzdory zrodu černošské střední třídy je dnes republika ekonomicky stejně rozdělená, jako byla v době apartheidu, což z ní podle Giniho koeficientu činí nejvíce nerovnou společnost na světě. Kriminalita a nezaměstnanost jsou nesnesitelně vysoké a ANC nedokáže zajistit základní služby, jako jsou elektřina, pitná voda a bydlení. V zoufalém stavu je i systém veřejného školství, který je nejlepším prostředkem, jak pomoci znevýhodněným dětem vymanit se z chudoby.

„Všichni máme rádi šťastné konce a dlouho to vypadalo, že ANC bude šťastný konec mít,“ říká analytik Moeletsi Mbeki s odkazem na první roky vlády, „ovšem v mnoha ohledech nakonec selhal – například ve vzdělávání, zdravotnictví, bydlení a ekonomice. Stejně jako mnoho jiných osvobozeneckých stran v Africe začal uvažovat nacionalističtěji a doufat, že černoši si selhání nevšimnou. Přepočítal se.“

Země plná korupce a rizik

Korupce, hroutící se infrastruktura a hospodářská stagnace v JAR během posledních patnácti let podle Mbekiho pošlapaly naději, že ANC dokáže zemi vůbec někdy řídit. Od příslušníka „modré krve“ ANC, jehož otec Govan seděl s Nelsonem Mandelou 24 let ve vězení na ostrově Robben Island a jehož bratr Thabo byl po Mandelovi v letech 1999 až 2008 prezidentem, je to poměrně silná káva.

Na druhé straně a navzdory seismické změně však zůstává voličská přízeň v některých ohledech poměrně stabilní. Ačkoli ANC získal pouze dvě pětiny hlasů, od něj odštěpené partaje – což je Zumova MK a Malemova EFF – si mezi sebe rozdělily téměř čtvrtinu voličů. „ANC prohrál s ANC, neprohrál s žádnou jinou stranou,“ glosuje výsledky Sithembile Mbeteová z Pretorijské univerzity. Kongresiáni a odštěpenecké strany získaly celkem 64 procent hlasů, což je prakticky stejný výsledek, jaký zaznamenal Mandela v prvních triumfálních demokratických volbách v roce 1994. Podpora tržně orientované DA se oproti minulým dvěma volbám téměř nezměnila a dosáhla necelých 22 procent. Ze sedmnácti procentních bodů, které ANC ztratil mezi volbami 2019 a 2024, připadlo 15 bodů teprve šest měsíců staré straně s názvem uMkhonto weSizwe. „Nejsem si jistý, nakolik jsme se skutečně posunuli do nové éry,“ říká Jonny Steinberg, význačný jihoafrický spisovatel, který působí v americkém Yale na tamním ústavu afrických studií. „Koaliční politika příštích pěti let proto bude opravdu, ale opravdu obtížná,“ líčí. Ramaphosovy pokusy o stabilizaci země, jež byla za legendárního Mandely synonymem optimismu a nerasové „duhové“ společnosti, podkopává nověji další trend – vzestup takzvané identitární politiky. V letošních volbách zaznamenala růst mnohá uskupení, která oslovují voliče téměř výhradně na základě potřeb nějaké konkrétní skupiny lidí. Zumova strana MK, která v jeho domovské provincii KwaZulu- -Natal získala 45 procent hlasů, má širokou podporu mezi Zuly, kdežto strana EFF a stále více i samotný ANC se prezentují jakožto strany černošské většiny.

V novém parlamentu zasednou rovněž poslanci Patriotické aliance (PA), kterou volili především lidé označující se za „barevné“, ale neměli pocit, že je ANC správně zastupuje. Další strany se dokonce zaměřují specificky na hlasy Indů, Afrikánců či muslimů. „Zakladatel apartheidu Hendrik Verwoerd se před mnoha lety snažil rozdělit lidi podle rasového klíče,“ vypráví Herman Mashaba, podnikatel a vůdce hnutí ActionSA, jedné z více než padesáti stran na volebních lístcích. „Letos se to ve volbách podařilo, protože lidé nyní hledají koalice čistě na základě svojí identity. Říkají, že nebudou ve vládě s někým, a to na základě jeho rasy,“ říká Mashaba a dodává, že ho nová realita „k smrti děsí“.

Bývalý šéf demokratů Mmusi Maimane, který po hádce s vedením z partaje odešel a založil novou stranu Za jednu Jižní Afriku (Build One South Africa), si rovněž stěžuje na to, že otázka identity veřejnou debatu roztříštila. Povinností politiků je podle něj nasměrovat ji zpět do středu, kde se shodne většina voličů. „Jen tak tuhle bouři přečkáme,“ doporučuje. Identitární politika je jasně nejvýraznější v provincii KwaZulu-Natal, jejíž zuluská většina nesouzněla s převážně xhoským vedením ANC a lidmi, jako byli Mandela či Thabo Mbeki. Mnozí Zuluové se domnívají, že jejich prominentní krajan Zuma byl i pronásledován. Tento pocit křivdy v květnu ještě zesílil poté, kdy mu ústavní soud zakázal kandidovat do parlamentu, neboť byl odsouzen k patnáctiměsíčnímu trestu odnětí svobody za pohrdání soudem. Navzdory dobrému výsledku své strany označil Zuma volby za „zmanipulované“ a požadoval jejich opakování. Pokud nebudou jeho požadavky splněny, prý přijdou „problémy“.

Vyvolal tím vzpomínky na celonárodní násilnosti v roce 2021 po jeho uvěznění, při nichž zemřelo 354 lidí. „Zuma se chce vrátit ke svému obvyklému vzorci chování: pokud mě nezbavíte všech obvinění, vyvolám chaos,“ říká jeden zdroj z ANC.

Cesta k dysfunkčnímu státu?

Stav, jemuž politolog Moeletsi Mbeki říká „politika povstání“ (a který údajně připomíná Latinskou Ameriku), se však může přelít i přes hranice zmíněné provincie KwaZulu-Natal. Nezávislý analytik Ralph Mathekga tvrdí, že v polarizovaném prostředí Jihoafrické republiky dozrává populismus, jenž je dle něj „novou zlověstnou známkou stran založených na etnickém nacionalismu a radikalismu“.

Napravený bankovní lupič a vůdce Vlastenecké aliance Gayton McKenzie si rozhodně nebere servítky. Má prostá řešení. Požaduje znovuzavedení trestu smrti nebo vyhošťování cizinců bez dokladů. „Voličům se líbilo, co jsme jim nabídli. Nemám problém s tím, když si lidé myslí, že jsme pravicoví nebo populističtí. Nesnažíme se oslovit středové voliče,“ řekl pro Financial Times.

Jakkoli se Africký národní kongres tváří, že zastupuje dělnickou třídu, podle Mbekiho je ve skutečnosti spíše stranou černošské střední třídy, o čemž svědčí fakt, že se zastává lidí pracujících namísto nezaměstnané plné třetiny populace, přičemž její polovinu tvoří mladí lidé. Navzdory důrazu strany na průmyslovou politiku a množství opatření na posílení postavení černochů – jejichž cílem je vybudovat podnikatelskou a průmyslovou třídu – se výroba v poměru k HDP zhroutila a ekonomika šedesátimilionové země v přepočtu na obyvatele již patnáct let neroste.

„Musí dojít k úplnému odstranění ANC, jinak nebude možné zahájit politiku podpory opětovného budování výrobní kapacity země,“ míní Mbeki. V takto horečnatém společenském a politickém prostředí nevidí mnozí analytici budoucnost JAR příliš optimisticky. Podle akademika Habiba jsou vyhlídky na stabilitu mizivé. „Myslím, že výsledky koalic v této zemi budou strašné, a to, čím procházíme, je nebezpečné,“ vysvětluje.

Domnívá se, že éra politické nestability, kdy hrozí sklouznutí do podobně dysfunkčního státu jako Zimbabwe, je vzhledem k selháním ANC téměř nevyhnutelná. A uzavírá: „Možná si tím musíme projít… Ale je také možné, že se z toho nedostaneme už nikdy.“

David Pilling, Rob Rose, FT