Zbrojařství na obranu mladé republiky

O tom, jak se rodil zbrojní průmysl nového státu, jsme tu pojednali v minulém díle. Vzhledem k jeho významu pro ČSR však budeme pokračovat – a to nikoli jednou. Před rokem 1933 se v nově vzniklém Československu střetávaly ve vztahu ke zbrojení dvě protichůdné tendence.

Na jedné straně v Evropě dvacátých let dominoval pacifistický duch. Trauma způsobené první světovou válkou vyvolávalo široce sdílený pocit, který lze vyjádřit úslovím: „Již nikdy více!“ Asi nejlépe jej vyjádřil v roce 1928 Briand-Kellogův pakt, v dobovém jazyce „úmluva proti válce“, kde k původním patnácti signatářským státům patřilo i Československo. Jak pravilo klíčové ustanovení smlouvy: „Přišel čas, kdy má býti prohlášeno upřímné zřeknutí se války jakožto prostředku národní politiky k tomu konci, aby mohly na vždy trvati mírumilovné a přátelské vztahy nyní jsoucí mezi jejich národy…“

V takové atmosféře se potřeby armády jen stěží mohly stát důležitější prioritou vládní politiky. Jak výstižně konstatoval historik Zdeněk Kárník ve své syntéze dějin první republiky: „Armáda se v pacifistické atmosféře netěšila dobré pověsti a její prestiž byla nízká, mimo jiné i proto, že měl stále ve společnosti vliv starý odpor proti ,rakušáckému drilu‘.“ V důsledku toho pak jen během éry velké hospodářské krize došlo ke snížení branných rozpočtů o šestinu a bojová síla československé armády poklesla na svůj nejnižší stav.

Ovšem nacistická diktatura hnedle za pohraničními kopci brzy začala vzbu­zovat oprávněný strach. Dobře informovaný agrárnický novinář Rudolf Brož bil v deníku Venkov už v dubnu 1936 na poplach, když ve svém seriálu o německém zbrojení provedl jednoduché srovnání vojenských výdajů – a to jen těch oficiálních, ministerských – Německa a Československa za poslední tři roky.

Co zjistil? Vyšlo mu, že sousední země vydává dvaačtyřicetkrát (!) více peněz než československá republika. Při zohlednění počtu obyvatel to stále znamenalo zhruba desetinásobný rozdíl na hlavu. Bylo nutné něco dělat, a to co možná nejrychleji.

ČSR jako zbrojní velmoc

Na druhé straně proti antimilitaristickému étosu doby působila skutečnost, že Československo zdědilo významnou část rakousko-uherského zbrojního průmyslu, třebaže jeho skladba byla neúplná. Navzdory nízké prestiži armády bylo zároveň potřebné mít doma vybudované výrobní kapacity pro případ, že se mezinárodní atmosféra promění. I proto se republika stala jedním z nejvýznamnějších exportérů zbraní, a to zvláště ve třicátých letech.

Jak jsme již ukázali v předchozím díle našeho seriálu, prioritními destinacemi exportu byly spojenecké země jako Rumunsko a Jugoslávie. To však nestačilo, a proto leckdy musely přicházet v úvahu i oblasti daleko exotičtější. S tím se ovšem pojilo také zvýšené riziko.

Legendárním, jakoby vystřiženým z akčního filmu, je v tomto směru případ lodi Praga z roku 1928. Čína byla tehdy důležitým exportním místem nejen pro Škodovku, nýbrž i pro brněnskou Zbrojovku. Obchodní agenti severočínského vojenského velitele Čeng Cuo-lina (též přepisován jako Čang Cuo-lin) s jejími zástupci sjednali v letech 1927 až 1928 veliký obchod. Politická situace v Číně byla značně nepřehledná. Nebylo jasné, zda Čeng, dosud si počínající dosti samostatně, bude respektovat centrální Čankajškovu vládu, nebo se přikloní spíše k Japoncům. Proto se Zbrojovka snažila tento delikátní vývoz zbraní maximálně utajit.

Loď Praga vyplouvající s citlivou zásilkou z Evropy koncem roku 1927 proto vyrazila pod německou vlajkou a teprve až v Indickém oceánu ji vyměnila za zástavu československou. Před příjezdem do Manily se o ní ale dověděli zástupci Čankajškovy vlády, s níž měl v té době Čeng Cuo-Lin vztahy přinejmenším ambivalentní. Nejprve se pokusili získat náklad tím, že zkusí posádku podplatit. Když s tím nepochodili, pokusili se loď přepadnout na otevřeném moři (jako piráti), takže Praga musela nakonec doplout v doprovodu japonského křižníku. Samotný Čeng Cuo-lin byl poté přítomen předávce zboží a nešetřil slovy chvály a nadšením. Sinoložka Ivana Bakešová, jež ve své studii tento pozoruhodný případ zpracovala, uvádí, že vojevůdce okamžitě uzavřel smlouvy na dodávky dalších pušek a kulometů. Ovšem interní dobové prameny Zbrojovky poskytují daleko střízlivější obraz… Referent, který podával o Čengových objednávkách zprávu správní radě, tehdy s pragmatickým chladem konstatoval: „Kulomety mohou být pro Čínu beze všeho montovány z druhořadých součástek.“

Made in Czechoslovakia

Československé pěchotní zbraně, mezi něž patřily i tyto kulomety, si v meziválečném období vydobyly ve světě vysokou reputaci, byly brány za velmi kvalitní výrobky. To však mělo své klady i zápory. „Prosluly vysokou úrovní konstrukce, důkladnou propracovaností, nápaditostí v řešení i provedení a také kvalitou použitých materiálů… Vznikly tak (ale) nejednou konstrukce velmi složité, někdy těžkopádné, vždy ovšem precizně propracované. To přinášelo nutně vysokou pracnost ve výrobě a také vysokou výslednou cenu. Druhá světová válka ukázala určitou neperspektivnost takové ,luxusní‘ cesty v konstrukci a technologii,“ trefně konstatoval v roce 1995 k tomuto pojetí Vladimír Karlický, historik průmyslu a zbrojení.

Zbraně ovšem potřebovaly střelivo. Kde ho brát? Těžké dělostřelecké střelivo bývalo v tuzemsku a okolí tradiční doménou Škodovky. Munice pro lehké zbraně byla za Rakouska agendou starobylé firmy Sellier & Bellot (začala již v roce 1825), jejímž odkazem do dnešních dní zůstává architektonicky zajímavá Kapslovna na pražském Žižkově. Jejím slovenským protějškem byla bratislavská firma G. Roth. Po vzniku samostatného Československa tak vznikl problém, že obě strategicky významné firmy v zemi ovládal rakouský kapitál.

Během nostrifikace se podařilo rakouské vlastníky Sellier & Bellot přimět k prodeji jejich podílů České průmyslové bance, která se vedle Živnobanky a agrárního finančního komplexu tehdy stávala třetím důležitým bankovním koncernem aktivním ve zbrojařství. A spolu s brněnskou Zbrojovkou, která pro změnu pohltila slovenský závod Roth, zůstala firma Sellier & Bellot hlavním producentem střeliva loveckého i pěchotního po celé meziválečné období.

Třenice se Slovenskem

Dravost českého kapitálu v nově připojených východních částech republiky, na Slovensku a Podkarpatské Rusi, vyvolávala nelibost. Stala se postupně také jednou z důležitých příčin pozvolna narůstající animozity Slováků a Čechů ve společném státě. Mimořádně citlivou – doslova vlastně výbušnou – otázkou v tomto směru se stala výroba výbušnin.

V Bratislavě totiž působil podnik vídeňské společnosti Dynamit Nobel s půldruhým tisícem zaměstnanců. Ač by byl potřebu výroby výbušnin pro průmysl i armádu schopen zajistit, vlna hospodářského nacionalismu proti účasti „cizáckého kapitálu“ – samozřejmě s výjimkou toho spřáteleného francouzského a anglického – vedla po vzniku Československa k horečné snaze o zdomácnění jejich výroby. Nutno též poznamenat, že mít takto klíčový závod pro výrobu výbušnin pouhých osm kilometrů od hranic tehdejšího nejnebezpečnějšího nepřítele, tedy Maďarska, bylo velmi riskantní. Proto se československá vláda přiklonila k vybudování nové společnosti i závodu na daleko bezpečnějším místě.

Pokud by nová výrobna získala monopol, bylo by to pro Dynamit Nobel takřka likvidační, a proto firma zatroubila do útoku a najala si na to jednoho z nejprominentnějších tehdejších advokátů, ctěného JUDr. Václava Boučka, dávného přítele a blízkého spolupracovníka prezidenta Tomáše G. Masaryka. Mínění vlády to však nezvrátilo.

Cesta ke smíru trvala dlouho, ale nakonec se podařila. Do roku 1924 byla vystavěna rozsáhlá moderní výrobna v Rybitví (na Pardubicku) pro Československou akciovou továrnu na látky výbušné Praha, která vešla nakonec do dějin pod jménem Explosia, jež hrdě nesla od roku 1934. Kapitálová účast byla rozdělena po 55 procentech pro domácí kapitál a 45 procentech pro zahraniční (britský a francouzský). Vídeňský koncern Dynamit Nobel byl odškodněn akciovým podílem a dvěma místy v jedenáctičlenné správní radě. Monopolizace výroby výbušnin pro obranu v rukách Explosie byla do roku 1925 dokončena. Jak shrnuje ve svých dějinách Explosie historička Marta Kohárová o situaci na počátku třicátých let: „Stala se tak rovnocenným a vyhledávaným obchodním partnerem Škodových závodů a Čsl. Zbrojovky Brno.“ A dodejme, že zároveň také obávaným konkurentem ostatních velkých chemiček.

Firma Dynamit Nobel částečně z donucení, částečně dobrovolně postupně měnila svůj výrobní program. Kapitálová účast v Explosii pro ni ztrácela význam, a proto se do roku 1931 svého podílu postupně zbavila. Po roce 1924 se tudíž výbušniny na Slovensku nevyráběly vůbec, výroba byla obnovena až po vzniku samostatné Slovenské republiky roku 1939, kdy se Dynamit Nobel stala největší akciovkou na Slovensku. V té době však již byla ovládána německým koncernem I. G. Farben. Po válce ji čekalo znárodnění; v roce 1952 starobylé označení Dynamit Nobel zmizelo zcela. Nahradily ho Závody Jiřího Dimitrova.

Cesta k monopolizaci

Ačkoli existovala ještě široká plejáda hráčů na poli zbrojní výroby, během dvacátých let se v ČSR ustavila silná trojka, která na trhu získala bezkonkurenční postavení: a to Škodovka, Československá zbrojovka v Brně a ČKD (tedy Českomoravská-Kolben-Daněk).

Ve třicátých letech napomáhala jejich dominanci vynucená proměna vztahu vlády k armádě. Po roce 1933 – už tváří v tvář nacistické hrozbě – pacifistická atmosféra předchozí dekády vyšuměla jako pára nad hrncem. Změnu politiky výmluvně dokládá podíl obranných výdajů v rámci státního rozpočtu, jejichž vývoj ukázaly studie Jana Pavla (více v grafech).

Během druhé poloviny třicátých let intenzita čs. zbrojení dosáhla takové dynamiky, že v ukazateli vojenských výdajů v poměru k národnímu důchodu se Československo nacházelo na šestém místě na světě! Z demokratických zemí tehdy vydávala více jen Francie, ovšem i zemi galského kohouta ČSR v roce 1938 předstihla. V letech 1934 až 1937 vzrostl tento podíl postupně z 3,4 na 8,6 procenta národního důchodu (Německo ovšem dávalo asi trojnásobek). Zároveň s tím šly téměř celé dvě pětiny tehdejšího státního rozpočtu na zbrojení.

Podle skeptiků mezi historiky, jako byl například Antonín Klimek, tehdy Československo v důsledku přetížení obrannými výdaji a rychlým růstem zadlužení státu nastoupilo cestu směřující až k nevyhnutelnému státnímu bankrotu. Dnes již situaci nehodnotíme tak příkře, v porovnání s kritickou situací veřejných financí v předchozích letech velké hospodářské krize nebylo zadlužení doprovázené rychlým ekonomickým růstem ve druhé polovině dekády tak nebezpečné a destruktivní, jak někteří mínili.

Problém pro Čekoslovenskou republiku spočíval v této souvislosti v něčem úplně jiném. Předchozí krize nebyla ještě zdaleka překonána a lehký průmysl, jehož vývozní možnosti byly krizí silně zredukovány, i nadále zápasil s nezaměstnaností i s nedostatkem úvěru. Krize v textilnictví či sklářství ještě nadále trvala a tyto podniky byly v nemalé míře umístěny v pohraničních oblastech – v lokalitách s převahou Němců. Zbrojní podniky z důvodu pociťovaného ohrožení přesouvaly své výrobny do vnitrozemí, co nejdále od Německa. Ve vnitrozemí však žili Češi, respektive Slováci. Pro populistické německé politiky bylo snadné tento fakt prodávat svým voličům jako důkaz cílené diskriminace českých Němců ze strany vlády. Mimo jiné právě v tom tkvěl spektakulární nástup henleinovců po roce 1934.

Napětí firemních kolosů

Na státních zbrojních zakázkách výtečně profitovaly podniky výše zmíněné „velké trojky“. Vztahy Škodovky a ČKD byly přitom od nepaměti přinejmenším hašteřivé kvůli tomu, že se druhá ze jmenovaných firem již od dob pozdního Rakouska-Uherska snažila etablovat ve zbrojařství, tedy ve výsostných vodách prvně jmenované. Výsledky jejího opakovaného úsilí byly nerovnoměrné. Nakonec oba koncerny uzavřely v roce 1934 pro obě strany výhodnou kartelovou dohodu pokrývající alespoň část jejich zbrojní produkce – v tomto případě tanky a pásová vozidla. Dohoda pak ostří jejich konfliktů ve významné míře i otupila.

Dlouhodobé soupeření obou symbolicky vyjadřovalo i strukturální rysy československého průmyslového podnikání mezi válkami jako celku. Stručně je vyjádřil Radomír Zavadil ve své knize věnované dislokaci zbrojařství na východ republiky, nazvané příznačně Na obranu republiky (2021): „Za zájmy ČKD stála plnou vahou Živnostenská banka, a tak se vzájemné soupeření obou koncernů přenášelo do soupeření dvou hlavních skupin českého finančního kapitálu: Agrární banky a Živnostenské banky. Zbrojní kartel mezi ČKD a Škodovkou měl i svůj ekonomický rozměr, neboť byl projevem sblížení dvou hlavních kapitálových skupin českého hospodářství první republiky.“

V tomto koncertu stále silněji zazníval hlas brněnské Zbrojovky. Ta oproti ČKD měla se Škodovkou tradičně daleko lepší vztahy. Již od roku 1925 měly smluvně ošetřené partnerství ve zbrojní výrobě, a tak třecích ploch mezi nimi bylo daleko méně. Tato smlouva byla navíc později obnovována, doplňována a aktualizována. Ekonom Oldřich Mesároš si kdysi povšiml jednoho zásadního rozdílu mezi oběma. Zbrojovka ve třicátých letech úspěšně expandovala a ovládla řadu podniků – jistěže hlavně zbrojních – v cizích zemích (nejvíce v Rumunsku). Odrážela se v tom skutečnost, že na rozdíl od Škodovky, kde zisky z valné části odčerpávali francouzští akcionáři, měla Zbrojovka v ukládání zisků větší možnosti a volnější ruku.

Uvedený rozdíl nijak nebránil dalšímu sbližování obou subjektů, do něhož byla rychle vtahována i pardubická Explosie. Na českém trhu se tak v závěru první republiky formoval mohutný zbrojní trust, jenž díky své velikosti byl také významným hráčem globálního trhu.

I příběh tohoto trustu kopíroval smutný osud první republiky. Jak uvádí citovaný Mesároš, francouzský koncern Schneider vyklidil své pozice ve Škodovce zároveň s mnichovským diktátem a prodal své akcie konsorciu pod vedením brněnské zbrojovky. V pozadí vznikajícího velkého zbrojního trustu Škoda – Zbrojovka Brno stály československý agrární finanční kapitál a skupiny Živnobanky. Z tohoto úspěchu se však těšily jen krátce. Brzy po okupaci si nacisté vynutili vydání klíčového státního podílu a tento původně československý zbrojní gigant se nakonec dostal do područí nacistických Hermann Göring Werke.

Autor je hospodářský historik,
působí na Filozofické fakultě UK