Meziválečné Československo: bývala to zbrojní velmoc?

V trvalém traumatu z Mnichovské dohody z roku 1938 se každý rok sami sebe tážeme, zda jsme se neměli vojensky bránit. I když převažující odborný názor vojenských historiků zní „ne“, pochybovačné hlasy periodicky zaznívají. Nebyla tím – v řeči politické symboliky – zlomena národu páteř, pročež se i při všech příštích krizích znovu poddal bez odporu silnějšímu? Rozpadl by se společný stát Čechů a Slováků tak snadno, pokud by si obyvatelstvo neslo v paměti hrdinný, osamělý, ale i krvavý a prohraný boj za republiku proti nacistické agresi? A po technologické stránce: byla vůbec československá armá­da takového zápasu schopna?

Tato poslední otázka nás vede ke zbrojnímu průmyslu, který obstarával tuzem­skému vojsku technické vybavení. Obeznámenějším se jistě vybaví Škodovy závody, největší zbrojovka habsburské monarchie, jež připadla po první světové válce novému státu. Znalým možná vyvstane na mysli také skutečnost, že se Československo do třicátých let vypracovalo na největšího světového exportéra zbraní, jakkoli sami sebe rádi ujišťujeme o údajné slovanské „holubičí povaze“ Čechů. Domácí zbrojní průmysl se stal skutečně mimořádně dynamicky se rozvíjejícím odvětvím v meziválečném období. Cesta to však byla docela trnitá a rozhodně ne přímočará. Lze dokonce říci, že samotné počátky byly přinejmenším rozpačité.

Pozvolný rozlet čs. letectví

Od 19. století se zbrojařský průmysl rozvíjel pro potřeby rakousko-uherské monarchie jako celku a podle toho byl také rozmisťován do jejích nejrůznějších koutů. Proto, když se v roce mocnářství 1918 rozpadlo, zbyla na území naší republiky struktura zbrojní výroby značně nekompletní. Třeba nový a progresivní obor letectví tu v podstatě chyběl zcela, ačkoli již před válkou se české země mohly pochlubit velkými jmény průkopníků aviatiky.

Konstruktér Jan Kašpar provedl v letech 1910 až 1912 řadu úspěšných – i méně úspěšných – letů na strojích vlastní konstrukce; prvně se vznesl v Pardubicích. Již méně známým – alespoň v českém prostředí – je pak jeho německý protějšek, trutnovský rodák Igo Etrich, jenž proslul svým originálním jednoplošníkem Taube (Holubice) z roku 1910 i dalšími výtvory (některé z nich, jako stroj Etrich Sport-Taube z roku 1927, jsou v Národním technickém muzeu).

Osudy „létajícího Čecha“ ani „létajícího Němce“ nebyly příliš šťastné. Kašpar se ani nevydal cestou leteckého podnikání; zkoušel štěstí po válce ve státní správě a posléze v obchodu se dřevem. Roku 1927 zemřel zadlužený a v chudobě. To Igo Etrich měl daleko slibnější východiska. Využil svého původu – narodil se do zámožné rodiny textilních podnikatelů z Trutnova – a ještě před první světovou válkou se stal přední postavou podnikání v aviatice v rámci střední Evropy. Po počátečním působení ve Vídeňském Novém Městě přenesl svoji aktivitu do českých zemí a ve svém rodišti vybudoval leteckou továrnu, díky níž „byl největším dodavatelem rakouské armádní správy a mimo to dodal řadu letadel vládám italské, ruské a německé“, jak uváděl dobový pramen. Po první světové válce již v Československu na své předválečné úspěchy navázat nedokázal a rovněž rodinné textilní podnikání skomíralo. Přesto podnik rodina udržela až do roku 1946, kdy byl znárodněn a sedmašedesátiletý Igo byl s příbuznými odsunut bez prostředků do Bavorska. V zahraničí pak roku 1967 zemřel.

Nová Škodovka v čase míru

Ovšem slabých míst měla československá výroba daleko více. Nebylo to jen letectvo, nýbrž i pěchotní zbraně, střelivo či výbušniny. Dalším zásadním problémem byla nežádoucí vlastnická struktura zbrojařských podniků z hlediska potřeb bezpečnosti nového státu. Český kapitál v nich figuroval jen omezeně a podniky z českých zemí měly své firemní „matky“ zpravidla ve Vídni. V poválečné levicové vlně, v níž bylo ve všech pádech skloňováno slovo „socializace“, nebyla vyloučena ani eventualita zestátnění existujících zbrojních podniků.

Na první pohled překvapivě byly tehdy dokonce i pravicové strany ochotny „znárodňování“ podpořit. Jejich motivy však bývaly jiné než u levicových partají, které v socializaci viděly první krok „budování socialistické společnosti“.

Vyvlastňování výrobních podniků u pravicových stran bylo motivováno hospodářským nacionalismem: tam, kde byl silný český kapitál, postátnění bylo nežádoucí; naopak byly-li podniky v rukou německých, maďarských anebo židovských, respekt k vlastnickému právu nebyl takovou prioritou.

Výmluvný příklad v tomto směru představuje plzeňská Škodovka. Jejím hlavním akcionářem byl Karel Škoda, syn zakladatele, jímž byl rytíř Emil (ten původní fabriku zakoupil v červnu 1869). Škoda byl znám svou prorakouskou loajalitou a k českým nacionalistům měl postoj velmi rezervovaný. Neproplacené pohledávky vůči habsburskému státu a rychlý útlum válečné výroby přivedly koncern na pokraj krachu. Historik Aleš Skřivan mladší publikoval v roce 2019 důkladnou studii o poválečné záchraně Škodovky. Budoucnost byla nejistá. Bude v časech míru tak velká zbrojovka vůbec udržitelná?

Nebylo také vyloučené, že se podnik stane obětí reparačních nároků. Československé banky považovaly její úvěrování v dané chvíli za hodně nebezpečné a naděje Karla Škody, že by mohl získat peníze z Německa, Rakouska, či dokonce z USA, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Brzy byl nucen si připustit, že svůj vliv ve firmě nebude schopen udržet. Prodej hlavního balíku akcií zahraničnímu partnerovi se mu nakonec zdál být menším zlem než hrozba bankrotu nebo zestátnění.

Statkář Šimonek zasahuje

Zájem tehdy projevil francouzský koncern Schneider-Creusot, dávný rival plzeňských závodů již z dob předválečných. Představitelům čs. vlády se tento plán zamlouval. Edvard Beneš byl za­interesován na co největší maximalizaci zájmů Francie o Československo, další politikové vstup Francouzů považovali za dostatečnou záruku proti reparačním nárokům. Do září 1919 byl obchod hotový. Tento sňatek z rozumu však nebyl bez stínů. Češi nelibě snášeli autoritativní vystupování Francouzů v orgánech firmy, k čemuž docházelo hlavně v prvních letech, stejně jako vynucené ústupky na zahraničních trzích zájmům francouzského akcionáře.

Tak jako tak však šlo o obchod obou­stranně výhodný. Jeho hlavní archi­tekt však upadl do pozapomenutí. Byl jím statkář Josef Šimonek z Mělnicka. Ten dokázal být úspěšný za císaře pána i za nové republiky. Ještě v roce 1918 získal za své zásluhy šlechtický titul – a následně v meziválečném Československu to dotáhl až na senátora! Ve funkci roku 1934 také zemřel. V rámci Škodovky, pro niž pracoval od roku 1882, tedy od svých dvacetin, si vybudoval kariéru dávno před válkou. Podle některých hlasů prý Karel Škoda neměl dostatek podnikatelského talentu a architektem jeho úspěchu v předválečných časech měl být právě Šimonek. A byl to on, kdo zákulisním vyjednáváním s francouzským partnerem obchod vyjednal. Místo aby již pomýšlel na zasloužený důchod, vrátil se zpátky do vedení podniku.

Dodejme, že Šimonek za svůj život nashromáždil úctyhodný nemovitý majetek, včetně hradu Houska; v rámci resti­tucí se část tohoto majetku vrátila potomkům a ti se o něj dnes starají.

Po dovozu už vlastní zbraně

Nedostatek domácích výrobních kapacit vedl k tomu, že rané československé vojsko bylo v prvních letech závislé na dovozu výzbroje ze zahraničí. Potřebné devizy na nákup chyběly. Často šlo proto o nekvalitní materiál vyrobený narychlo – ještě během války. Hlavní západní spojenec ČSR, tedy Francie, by viděla ráda, kdyby československou armádu vyzbrojovala právě ona. Vybudovala si totiž během války mohutný zbrojní průmysl a u svého věrného spojence by našla vítaný odbyt. „Ovšem v neprospěch takové orientace hovořily špatné zkušenosti s kvalitou francouzské výzbroje, s neochotou francouzské strany určitý materiál – například tanky – přenechat,“ konstatuje Vladimír Karlický, odborník na dějiny Škodových závodů, ve své hojně citované studii o meziválečném zbrojařství.

Co si mladý stát vybral? Českosloven­sko nakonec vsadilo na vytvoření dosta­tečné domácí zbrojní základny. Zformoval se tak specifický model vojensko-průmyslového komplexu, jenž v důsledku rostoucího ohrožení státní samostatnosti získával na významu během třicátých let. Oproti jiným zemím, jako byly Fran­cie nebo Polsko, byl zde charakteristický relativně nízký podíl státních podniků. Soukromý kapitál jistě napomáhal výrobní flexibilitě a rovněž inovacím. Na druhé straně se tím stát dostával pod tlak soukromníků. Díky vysoké míře kartelizace zbrojního průmyslu si výrobci mohli relativně snadno vynucovat na tehdejší vládě podmínky žádoucí pro jejich podnikání. Růst finanční participace československého státu na zbrojních projektech také nejednou vedl ke sporům o duševní vlastnictví.

O úspěchu československé strategie může nepřímo vypovídat saldo zahraničního obchodu se zbraněmi. Ekonom Oldřich Mesároš publikoval v roce 1998 vypovídající analýzu této tématiky: v prvních letech existence republiky dovoz převažoval nad vývozem. Podíl zbraní na československém vývozu byl zprvu zcela zanedbatelný – v roce 1920 činil pouhé dvě promile. Ovšem do roku 1938 podíl vystoupal na úctyhodných 6,8 procenta. A v rámci globálního obchodu byla čísla ještě oslnivější. V letech 1930 až 1937 se Československo neocitlo nikdy na horším než sedmém místě.

Exportní síla Čechoslováků

V letech 1934 a 1935 byla ČSR dokonce největším světovým vývozcem zbraní a střeliva! Znamenalo to, že českoslovenští exportéři obstarávali tehdy mezi pětinou a čtvrtinou celého světového zbrojního vývozu. Odhlédneme-li od morální stránky věci, exportní síla země měla své výhody, jak trefně konstatují autoři šestého svazku Studií o technice v českých zemích z roku 1995: „Zbrojní export měl i svoji technickou důležitost, neboť pomáhal držet kvalitu na výši. Stykem se zahraniční klientelou byly získávány informace o nejnovější produkci v zahraničí a cenné podněty pro vlastní vývoj.

Realizace nových konstrukcí pro export přinesla nové zkušenosti a rozšiřování rozhledu našich konstruktérů zejména při mezinárodních soutěžích. Mnohá zbraň se řešila nejdříve jako zahraniční zakázka a až poté byla zavedena i v naší výzbroji – tím se udržovaly vývojové práce ve stálém postupu a náklady s tím spojené nesl zahraniční zákazník.“ Tento aspekt byl podstatný.

Vývozními partnery byly v Evropě hlavně země takzvané Malé dohody. Tato vojenská aliance Československa, Jugoslávie a Rumunska vznikla v letech 1920 a 1921 na obranu proti maďarské hrozbě obnovit původní velké uherské království, což územně ohrožovalo všechny tři zúčastněné. Z ekonomického hlediska byla tato spolupráce poněkud sporná. Politicky bylo jistě žádoucí, aby armády aliančních zemí byly vyzbrojeny československými zbraněmi co nejvíce. Obě partnerské země však – a to zvláště v období velké hospodářské krize – zápasily s nedostatkem deviz, a tak nebylo vždy snadné dočkat se příslušných plateb. Obě navíc stále více směřovaly k soběstačnosti, a tak klesal jejich zájem na dovozu z Československa.

Lépe by jim vyhovovalo, kdyby mohly do ČSR vyvážet své zemědělské přebytky a ze zisku pak platit strojírenský dovoz, jenže kvůli síle agrární strany (chránící zájmy československých producentů) však tato cesta nebyla průchodná. Alianční pouta se tudíž oslabovala. Maďarsko již nebylo tak nebezpečné a hitlerovské Německo, k němuž Rumuni a Jihoslované měli méně důvodů být nepřátelští, bylo navíc ochotné se balkánskému zemědělskému exportu otevřít více než Československo… Jak je zpětně vidět, postupná izolace republiky od více či méně reálných pomocníků proti případné nacistické agresi měla i svoji ekonomickou dimenzi.

Obchodní aféra? Seletzky

Právě s vývozem do Rumunska se ostatně pojí i jedna z nejslavnějších afér československého obchodu se zbraněmi. Bruno Seletzky, občanstvím Rakušan a národností Němec, pracoval pro (plzeňskou) Škodovku již od roku 1918 a od roku 1922 byl přidělen obchodnímu zastoupení firmy v Rumunsku. Osvědčil se a od roku 1927 již obchodní zastoupení vedl. V roce 1930 se mu podařilo dojednat výhodné smlouvy pro Škodu a brněnskou Zbrojovku.

Jeho moc a vliv byly tehdy na vrcholu – zakázky Škodových závodů v Rumunsku byly tehdy daleko větší a významnější než československé. Seletzky byl ve své době protřelým lobbistou, který se neštítil korumpování rumunských politiků i vojenských hodnostářů. Ačkoliv platby z Rumunska vázly, dokázal si díky svým konexím nějak poradit. Znalkyně dějin Škodovky Ladislava Nohovcová, která před časem aféru na základě dobových pramenů zpracovala, v tomto směru konstatuje: „Tyto úspěchy byly příčinou, že postupem doby již [Seletzky] svoji funkci nevykonával natolik opatrně a diskrétně, jak vyžadovala povaha zbrojních obchodů. Byl proslavený nejen svými flámy, ale i výroky jako ,Já mám dva ministry, tři generály a několik důstojníků v kapse‘.“ Rovněž Seletzkyho rodinné poměry nebyly urovnané; od manželky tehdy odešel a svým milenkám údajně zařizoval dosti nákladné byty.

Bruno Seletzky se stával rumunské vládě stále více nepohodlným a její zástupci diskrétně domlouvali československým zástupcům – třeba i včetně Jana Masaryka – aby si „ho“ odvolali zpátky do republiky. S tím ale začaly i Škodovce vznikat v Rumunsku problémy, včetně prověřování daňových úniků či zkoušení kvality dodávek. Věcí se nakonec zabýval dokonce rumunský parlament – Seletzky byl v březnu 1933 zatčen na základě obvinění ze špionáže a úplatkářství. V pozadí hojně medializovaného případu byl jak konkurenční boj, tak politický zápas mezi rumunskou vládou a opozicí. A pro Škodovy závody coby globálního exportéra byla aféra velice nepříjemná, neboť poškozovala jejich pověst ve světě. Výsledek? Seletzky dostal pět let. Z vězení jej ale pustili na podmínku již v roce 1936, v Rumunsku byl nadále nežádoucí. Škodovka se jej však ani poté nechtěla úplně zbavit: věděl toho zkrátka příliš mnoho… Jeho stopa mizí za války, kdy se obohatil na „arizaci“ a spolčil se s nacisty.

Meziválečné zbrojařství, to však nebyly jenom Škodovy závody, o nichž byla tentokrát řeč především. Na další významné hráče upřeme pozornost v pokračování našeho seriálu.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK