Evropa zbrojí, zvykejme si

V dokumentu nazvaném Bezpečnostní strategie ČR, schváleném v prosinci 2003 vládou tehdejšího premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD), najdeme hned v úvodu větu: „Česká republika se nachází uprostřed stále stabilnější Evropy.“ Neuplynulo ani dvacet let a tato optimistická vize se hodně dramaticky změnila. V únoru 2022 zahájilo Rusko – po předchozí anexi Krymského poloostrova a vojenské podpoře separatistů na Donbasu – plnou invazi na Ukrajinu. Napadené zemi přispěchal na pomoc Západ, ale vzápětí se ukázalo to, nač řada odborníků už dlouho upozorňovala…

Evropa po skončení studené války odzbrojila natolik, že dnes by většina členských států NATO z tohoto regionu nebyla schopna ubránit ani sama sebe, natož intervenovat ve prospěch svých spojenců či partnerů. Skončením svazku zemí Varšavské smlouvy v červenci 1991 a následným rozpadem Sovětského svazu v prosinci téhož roku totiž náhle pro západní společenství zmizela hrozba, před kterou se muselo chránit více než čtyřicet let. Obě události vedly k dramatickému propadu ve financování obrany – třeba německý bundeswehr se zmenšil z více než půl milionu vojáků v činné službě na konci osmdesátých let na asi 180 tisíc mužů (a žen) ve zbrani v roce 2024. Zatímco v případě války proti vojskům Varšavské smlouvy mohl zmobilizovat ještě dalších 800 tisíc vojáků v záloze, dnes jsou jeho vycvičené rezervy na počtu okolo 30 tisíc osob (což je způsobené i zrušením povinné vojenské služby před čtrnácti lety, po jejímž návratu se stále častěji volá).

Ruku v ruce se snižováním obranných rozpočtů došlo v minulých dekádách i k výrazné degradaci evropského zbrojního průmyslu, který ztratil své hlavní, domácí odbytiště. Mnoho výrobců zcela zaniklo; jiní se sloučili či se stali součástmi velkých nadnárodních korporací. Přežily, respektive se rozvíjely především ty firmy, jež dokázaly přesunout těžiště svojí činnosti na zahraniční trhy (zejména na Blízký východ, do Asie, Afriky anebo Jižní Ameriky), neboť evropské armády si v posledních dekádách pořizovaly novou vojenskou techniku a výzbroj jen v opravdu minimálním množství. A proto nepřekvapí, že mezi desítkou největších světových vývozců zbraní byla v letech 2020 až 2024 pětice evropských členů NATO: šlo o Francii na druhém místě, o páté Německo, šestou Itálii, sedmou Velkou Británii a deváté Španělsko. Česko bylo v témže období na globální dvaadvacáté příčce. Většina produkce těchto zemí je totiž určená na export, nikoli pro vlastní potřeby. I tento trend se začíná pomaličku – ve světle další ruské hrozby – měnit.

Kohout s (přistřiženými) křídly

Francie dodala během těchto čtyř let vojenské technologie, výzbroj a techniku do 65 různých států, z nichž se většina nacházela v Asii a Tichomoří (35 procent), Blízkém východě (28 procent) a Evropě (jen 15 procent). Hlavními zákazníky francouzských zbrojařů byla Indie a Katar, na starém kontinentě potom Chorvatsko, Řecko a Ukrajina. Velkým exportním „šlágrem“ se staly bojové letouny Rafale od společnosti Dassault Aviation, jichž si Indie a Katar objednaly shodně po 36 kusech, Řecko 24 letounů a Chorvaté rovný tucet. Celkem 55 strojů Rafale už v předchozích letech obdržel nebo má nasmlouván Egypt, první kus z osmi desítek objednaných letos v lednu převzaly už Spojené arabské emiráty a počátkem loňského roku si přiobjednala osmnáctku Rafalů (k již dříve zasmluvněným 24) také Indonésie. K francouzským letadlům se přiklonilo dokonce i Srbsko – jinak tradiční „spojenec“ Ruska a odběratel jeho zbraní –, když loni v srpnu podepsalo smlouvu na nákup tuctu Rafalů, které by v budoucnosti měly postupně nahradit zastaralé Migy 29. Dalším gigantem v oblasti leteckého a kosmického průmyslu je v zemi galského kohouta, kterou ale souží vysoká míra státního dluhu, korporace Safran produkující nejen pohonné jednotky, avioniku a munici pro zmíněné Rafaly, ale taktéž motory a jiné komponenty pro řadu civilních či vojenských dopravních letadel, stejně jako moderní systémy pro evropský vesmírný program agentury ESA. „Evropa má nezbytné technologie k výrobě širokého spektra obranných zařízení, která potřebuje. Záleží, zda budou objednávány. Pokud přijde zájem, budeme připraveni,“ řekl v únoru Patrice Caine, generální ředitel skupiny Thales v reakci na nástup a změnu politiky prezidenta USA Donalda Trumpa.

V oblasti výroby pozemní techniky hrají ve Francii prim firmy KNDS (vzniklé v roce 2015 spojením německé KMW a francouzské Nexter Defense Systems), Arquus a právě Thales, přičemž všechny spolupracují. Jejich současným objemově největším společným projektem je produkce přes čtyři tisíce obrněných vozidel typů Griffon, Jaguar a Serval pro francouzské vojsko plánovaná až do roku 2033. Dalších 500 zmíněných obrněnců si u tohoto průmyslového tria objednaly dohromady Belgie a Lucembursko. Zbrojovka KNDS s asi 9 500 zaměstnanci je též výrobcem samohybných houfnic Caesar objednaných v minulých letech v řádu stovek kusů několika zeměmi (mimo jiné také Českou republikou, která jich odebere 62).

Francouzsko-německý konglomerát KNDS má ve svém portfoliu ještě jiný veleúspěšný produkt, a sice tank Leopard. Německo v letech 2023 až 2024 podepsalo dva kontrakty na nákup celkem 123 Leopardů v nejmodernější verzi 2A8, Norsko v únoru 2023 na 54 stejných strojů s opcí na dalších osmnáct kusů. Agresivním sousedem ohrožená Litva si loni v prosinci objednala 44 Leopardů, Nizozemsko oznámilo už o dva měsíce dříve záměr pořídit si 46 těchto obrněnců. A Švédové si letos v lednu u KNDS, která roste, nasmlouvali produkci 44 nových Leopardů a vylepšení 66 starších již provozovaných na stejný standard. Akvizici pěti desítek tanků s pomocí německé vlády chystá rovněž Chorvatsko a pořízení až 77 Leopardů zvažuje i Česko. Momentálně probíhají také dodávky 44 Leopardů v konfiguraci 2A7+ do Maďarska. Dohromady to dává objednávky nebo úmysl ke koupi téměř 500 strojů, což představuje největší současný tankový program v Evropě.

Na nové lodě je tu Francie

Loďařský průmysl zastupuje skupina Naval Group, majoritně vlastněná francouzským státem a z 35 procent společností Thales. Ke konci roku 2023 měla přes 16 tisíc pracovníků v sedmnácti zemích světa. Primárně však působí doma ve Francii, kde je její centrála a desítka středisek (převážně v přístavech, jako jsou Brest, Cherbourg, Lorient, Saint-Tropez, Toulon a další). Mezi hlavní projekty z poslední doby lze zařadit spuštění dvojice fregat určených pro řecké námořnictvo (na vodu sjely v říjnu 2023 a září 2024) a položení kýlu třetí jednotky (v dubnu 2024). Loni v červenci Naval Group předala Spojeným arabským emirátům také korvetu třídy Gowind, již druhou v pořadí. Navíc probíhá společný program výstavby dvanácti minolovek pro belgické a nizozemské námořnictvo, přičemž loni v červenci bylo na vodu spuštěno třetí plavidlo a v listopadu pak čtvrtá loď. Výstavba má pokračovat až do poloviny třicátých let, a to tempem asi dvou lodí ročně.

Ve Francii má svoji centrálu rovněž významný výrobce „chytré“ munice: firma MBDA. Ta má své pobočky také ve Velké Británii, Německu a Itálii. Celkově pro ni pracuje asi 18 tisíc zaměstnanců. Mezi úspěšné produkty patří kupříkladu řízené střely s plochou dráhou letu Storm Shadow/SCALP s doletem přes 250 kilometrů nasazené ukrajinským letectvem s úspěchem při ničení důležitých cílů v hloubi ruského území a na Krymu. Firma též vyrábí protiletadlové rakety CAMM, které nyní zavádějí do arzenálu svých armád Britové i Poláci. A novinkou MBDA jsou pak protitankové střely Akeron, jež v tisícikusových počtech nakupuje Francie, Belgie, Lucembursko, Švédsko i Egypt.

Němci odbrzdili, místo aut tanky

Německo, které s novou vládou uvolnilo svoji „dluhovou brzdu“, zaujímá ve světovém obchodu se zbraněmi pátou příčku, přičemž v letech 2020 až 2024 nejvíce vyváželo do blízkovýchodního regionu (37 procent), jiných evropských států (34 procent) a Asie s Tichomořím (21 procent). Co se týče konkrétních zemí, největšími klienty byla Ukrajina a Egypt (obě shodně po 19 procentech z celkového exportu) plus Izrael (11 procent). Kromě výše uvedené německé části KNDS (se čtyřmi tisíci pracovníků) má na tom velký podíl průmyslový gigant Rheinmetall, celosvětově zaměstnávající 31 tisíc lidí. Ten jen loni prodal vojenskou techniku za 3,79 miliardy eur čili 95 miliard korun, což je o 45 procent vyšší obrat než v roce 2023, a k tomu ještě zbraně a munici za 2,78 miliardy eur, tedy za 70 miliard korun (oproti předchozímu roku o 58 procent více). „Éra znovuvyzbrojení Evropy začala. Rheinmetallu to přináší do dalších let perspektivu růstu, s jakou jsme se ještě nikdy nesetkali,“ řekl v půlce března listu Financial Times firemní CEO Armin Papperger, podle nějž koncern přemýšlí o možném převzetí některých fabrik Volkswagenu, kde by se místo aut vyráběly tanky nebo jiná technika. Firma produkuje munici ráže standardu NATO 155 mm – a boduje.

Obchodním trhákem Rheinmetallu jsou především střední a těžká nákladní vozidla řady HX s více než 20 tisíci vyrobenými kusy, které dnes slouží v armádách deseti zemí, a kolové obrněné vozy Boxer. Ty v současné době provozuje nebo podalo závazné objednávky na jejich výrobu šest států – Německo, Nizozemsko, Velká Británie, Litva, Austrálie a Ukrajina v úhrnném počtu 1 762 strojů. Výrazný potenciál má dle expertů i pásové bojové vozidlo Lynx KF41, jichž Rheinmetall prodal 209 kusů Maďarsku (a to včetně transferu výroby) a nabídl je také Itálii. Ve městě La Spezia proto vznikl za tímto účelem v říjnu 2024 také společný italsko-německý podnik Leonardo Rheinmetall Military Vehicles, který by mohl v budoucnu italským ozbrojeným silám dodat až 1 050 Lynxů v celkové hodnotě okolo šestnácti miliard eur (400 miliard korun). Značným úspěchem německého zbrojního průmyslu byla i dodávka čtyř fregat třídy MEKO A-200 z loděnic ThyssenKrupp Marine Systems egyptskému námořnictvu, která proběhla v letech 2022 až 2024. Loni v prosinci schválila německá vláda též záměr prodat 150 protiletadlových řízených střel IRIS-T z portfolia firmy Diehl Defence armádě Saúdské Arábie. Stejné rakety byly vyvezeny do Egypta i na Ukrajinu.

Evropské letecké projekty

Významným evropským programem je už od přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století vývoj a produkce bojových letounů Typhoon, která probíhá hned ve čtyřech zemích: ve Velké Británii, Německu, Itálii a Španělsku – to vše v režii konsorcia Eurofighter. Jeho členy jsou společnosti BAE Systems, Airbus a Leonardo. Jak se jim daří? Momentálně Typhoony slouží v pětici armád na starém kontinentě, létají také ve čtyřech státech z oblasti Perského zálivu. Saúdové si jich objednali 72, Katařani 36, Kuvajťané 28 a Ománci dvanáct. Dohromady již opustilo výrobní linku či je momentálně až do roku 2035 nasmlouvaná produkce 729 Typhoonů. Britové, Němci i Italové se ovšem paradoxně účastní také amerického projektu letadel páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II (v italském Cameri stojí dokonce továrna na jejich montáž, jak jsme loni v týdeníku Euro psali) a celkem se uvedené země chystají pořídit 263 uvedených strojů. Někteří němečtí politici sice nyní – ve světle prohlášení a kroků prezidenta Donalda Trumpa na mezinárodní scéně i kritiky nákupů v zemích, jako jsou Kanada či Dánsko – celý nákladný obchod zpochybňují, ovšem vyvázat se z něj bude prakticky nemožné a hlavně pro nákup moderních letounů F-35 neexistuje příliš alternativ. S dalším technologickým rozvojem Typhoonu se po roce 2035 totiž už nepočítá a evoluce nového evropského supersoniku FCAS (Future Combat Air System) je teprve v počátcích, přičemž nevznikl ani jeho prototyp. Airbus se kromě Typhoonu zabývá i výrobou vlastních typů letounů a helikoptér. Jen za loňský rok dodal mimo jiné sedm velkokapacitních dopravních letadel A400M (z toho první ze dvou objednaných strojů pro Kazachstán) a 361 vrtulníků různých kategorií, což vygenerovalo příjmy ve výši dvaceti miliard eur (neboli 501 miliard korun). Jeho divize se specifikací Defence and Space má v současnosti přes 35 tisíc kvalifikovaných pracovníků, divize Helicopters zhruba 14 tisícovek.

Nenápadní, ale šestí Italové

Italský zbrojní export zaujímá šestou příčku na světě. V jeho rámci má největší podíl obchod s Blízkým východem (71 pro- cent), který pro zemi na Apeninském poloostrově představuje tradiční trh. Mezi největší firmy se řadí Leonardo, což je globální průmyslová skupina zaměřená na technologie v oblasti letectví, obrany a bezpečnosti. Společnost hraje významnou roli v hlavních mezinárodních strategických programech, mimo jiné ve výrobě letounů Typhoon i F-35. V Itálii, Velké Británii, Polsku (kde vlastní podnik PZLŚwidnik zaměřený na produkci vrtulníků) a USA zaměstnává celkově přes 60 tisíc lidí, z toho téměř 37 tisíc pracovníků ve své mateřské zemi.

Daří se jí. Za loňský rok vykázala příjmy ve výši 17,8 miliardy eur (446 miliard korun). V nabídce koncernu lze nalézt například proudové školní letouny M-346, vrtulové transportní letouny C-27 Spartan sloužící již v sedmnácti zemích po celém světě nebo helikoptéry AW139, AW149, AW169 či NH90 – poslední uvedený typ vznikl ve spolupráci s německým Airbusem. Jedním z posledních uzavřených kontraktů bude letos v březnu ohlášený prodej sedmi vrtulníků AW139 Alžírsku, což má být pouze „úvodní množství“, na něž má navázat objednávka více než čtyř desítek strojů.

Druhou nejvýznamnější italskou společností zabývající se výrobou a obchodem s vojenskou technikou jsou loděnice Fincantieri. Ty mají v současnosti více než 19 tisíc zaměstnanců soustředěných na osmnácti místech v šestici zemí – kromě mateřské Itálie ještě v Norsku, Rumunsku, Vietnamu, Brazílii a Spojených státech amerických. Ačkoliv Fincantieri staví nejen vojenská, ale i civilní plavidla, zhoršená bezpečnostní situace ve světě se zcela jistě podepsala na zvýšeném množství zakázek. Ve zprávě za loňské třetí čtvrtletí firma uváděla, že má nasmlouvané objednávky za 8,5 miliardy eur, což byl více než dvojnásobný finanční objem oproti roku 2023. Lze třeba zmínit smlouvu s americkým námořnictvem, které si loni v květnu objednalo dvě fregaty třídy Constellation, či kontrakty s italským ministerstvem obrany (z loňského července) na stavbu dvojice fregat FREMM EVO za 1,5 miliardy eur a (ze srpna téhož roku) na pobřežní hlídkovou loď v hodnotě 236 milionů eur.

V květnu taktéž Fincantieri spustila na vodu desáté plavidlo FREMM určené pro italské námořnictvo. A další velký obchod během roku 2024 uzavřela s Indonésií, a to na dvě válečné lodě MPCS (Multi Purpose Combat Ship) v hodnotě 1,18 miliardy eur. I díky tomu příjmy loděnic Fincantieri jen za prvních devět měsíců loňského roku přesáhly 5,5 miliardy.

Britská síla, unijní nápady

Na sedmém místě v tabulce největších vývozců zbraní světa je Velká Británie. Asi nejznámější společností z Britských ostrovů je v tomto ohledu BAE Systems, průmyslový obr s celkem 107 tisíci kmenovými pracovníky (z toho 49 600 ve své domovině, 36 200 v USA, 6 800 v Saúdské Arábii, 6 300 v Austrálii a 8 500 jinde ve světě) a příjmy za loňský rok ve výši astronomických 31,48 miliardy eur čili 788 miliard korun. Jde o jasně největší evropskou zbrojovku na sedmém místě ve světové „top 10“, kde se nachází mezi šestým americkým Boeingem a osmými čínskými státními loděnicemi CSSC (China State Shipbuilding Corporation). Loni BAE vzrostl zisk o 14 procent. „Na vyšší poptávku vlád jsme připraveni. Nepřijde mi to jako změna paradigmatu,“ řekl k přezbrojování Evropy šéf Charles Woodburn, když dodal, že koncern „jistě splní všechny nové požadavky“.

BAE Systems ve své švédské pobočce Hägglunds produkuje od počátku devadesátých let 20. století nejrozšířenější pásové bojové vozidlo pěchoty evropské provenience, a sice typ známý jako CV90. Tyto obrněnce zavedlo v počtu 1 400 kusů osmero zemí – Dánsko, Estonsko, Finsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko a Ukrajina. V příštích letech se do tohoto „uživatelského klubu“ zařadí též Česká republika a Slovensko, takže se rozroste na desítku členů. Zatímco Slováci podepsali smlouvu na nákup 152 strojů CV90 za přibližně 1,3 miliardy eur v prosinci 2022, Češi se k obdobnému kroku odhodlali až v květnu 2023. Požadovali 246 vozidel za 59,7 miliardy korun včetně DPH. Slováci by měli své první stroje obdržet už příští rok, Česko v roce následujícím.

A letos v březnu ministerstva obrany obou blízkých si zemí informovala, že se díky společnému postupu podařilo vyjednat u výrobce slevu: pro českou stranu 505 milionů korun, pro slovenskou třináct milionů eur. Za ušetřené peníze má být pořízena doplňková výbava pro vozidla. Prozatím posledním kontraktem na výrobu CV90 je dánská a švédská objednávka na 205 kusů v hodnotě asi 2,17 miliardy eur. Ze zmíněného počtu jich Dánové obdrží 115, padesát odeberou Švédové a zbylých 40 bude určeno pro ukrajinskou armádu – na jejich financování se mají podílet oba severské státy. Pět desítek švédských strojů vyrobí BAE Systems Hägglunds ve svém závodě v Örnsköldsviku, zatímco vozidla pro Ukrajinu a Dánsko se vyprodukují v nové továrně firmy Van Halteren Technologies v Nizozemsku. Postup byl zvolen kvůli zvýšení produkční kapacity.

V přehledu klíčových zbrojovek nelze opominout ani britský Rolls-Royce. Ikonické luxusní limuzíny pro tuto legendární firmu ovšem vždy představovaly pouze okrajovou záležitost, protože jejím tradičním a stěžejním produktem jsou pohonné jednotky pro vojenská i civilní letadla, lodě a ponorky (a to dokonce jaderné reaktory pro plavidla třídy Astute sloužící v Royal Navy). „RR“ se podílí i na americkém programu letounů F-35. Má přes 50 tisíc zaměstnanců a vykazuje příjmy přes 19,1 miliardy eur, byť zbrojní programy se na tomto výsledku podílejí přibližně jen ze třetiny.

Sever, kde se rodí gripeny

Švédská „stopa“ v evropském obranném průmyslu je nepoměrně větší, než by odpovídalo zemi s 10,6 miliony obyvateli. Globálně se jedná o čtrnáctého největšího vývozce. Prim v „zemi tří korunek“ hraje společnost Saab, u civilní veřejnosti známá výrobou osobních automobilů, která ale skončila už v roce 2011. Od té doby se jedná o čistě zbrojní firmu, jež ve čtyřech svých divizích – Aeronautics, Dynamics, Surveillance a Kockums – dává práci 24 500 lidem ve třiceti zemích (z toho jich pracuje přes 19 tisíc ve Švédsku). Dle zveřejněných údajů měla loni příjmy v přepočtu 5,79 miliardy eur, což je téměř o čtvrtinu více než v roce 2023. Své působení soustřeďuje do těchto hlavních oblastí: bojové letouny (Čechům známé a užívané JAS 39 Gripen a nová cvičná letadla T-7A Red Hawk, na jejichž produkci spolupracuje Saab s Boeingem; americké vzdušné síly plánují nakoupit 350 Red Hawků), pokročilé zbrojní systémy (především naváděná dělostřelecká munice, protiletadlové a protilodní rakety a protitankové zbraně), radiolokátory a prostředky elektronického boje, systémy velení a řízení a hladinová plavidla, ponorky a podvodní bezposádkové prostředky.

Mezi komerční úspěchy veliké švédské firmy v loňském roce můžeme zařadit například objednávku od německého Airbusu na patnáct systémů elektrického boje Arexis pro letouny Typhoon, dodávky letadel Saab 340 AEW&C do Polska a také GlobalEye do Spojených arabských emirátů, dále podpis kupní smlouvy v hodnotě 1,18 miliardy eur na protitankové zbraně Carl-Gustaf s polským ministerstvem obrany, akvizici protiletadlových systémů MSHORAD litevskou armádou v hodnotě okolo 230 mil. eur či plánovanou modernizaci gripenů švédského letectva za 40,7 miliardy eur, tedy za bilion českých korun. Jak nedávno řekl FT švédský ministr obrany Pal Jonson: „Jedním z ponaučení války na Ukrajině je silný obranný průmysl jako součást účinného odstrašení.“

Autor je bývalý voják a zástupce šéfredaktora odborného magazínu ATM