Turecko mezi zbrojními velmocemi. Evropě dodává drony i radary

Turecko dodá Ukrajině 70 dělostřeleckých raket ATACMS, vícenásobné raketomety a téměř 50 000 dělostřeleckých granátů. Jde převážně o starší zbraně americké výroby, které mají Kyjevu pomoci v obraně proti Rusku. Pro Ankaru je však dodávka zároveň ukázkou změny, kterou její obranný sektor za poslední dvě desetiletí prošel: země už není odkázána jen na dovoz a část zásob může uvolnit, protože si vybudovala vlastní rozsáhlou výrobní základnu.

Ta se stále více orientuje i na vývoz. Export tureckého obranného a leteckého průmyslu vzrostl z ekvivalentu 200 milionů dolarů na přelomu tisíciletí na 8,5 miliardy dolarů v minulém roce. Za prvních sedm měsíců letoška se podle oficiálních údajů meziročně zvýšil o více než 26 procent na téměř 5,8 miliardy dolarů. Podle institutu Sipri byla země v letech 2021 až 2025 jedenáctým největším vývozcem zbraní na světě a proti předchozímu pětiletému období zdvojnásobila podíl na globálním trhu z 0,9 na 1,8 procenta.

Z dronů k systémům pro NATO

Turecké zbraně dnes míří zhruba do 40 zemí, především na Blízký východ, do Afriky a Asie, ale stále častěji také do Evropy. Největší zájem je o drony, rakety, obrněná vozidla a munici. Symbolem tohoto posunu se stal bojový dron Bayraktar TB2 istanbulské skupiny Baykar. Po začátku ruské invaze v roce 2022 pomohl Ukrajině k prvním úspěchům a nasazen byl také v Libyi, Sýrii, severním Iráku či Náhorním Karabachu.

Baykar prodává TB2 do více než 30 zemí, mezi nimi do Polska, a s italskou skupinou Leonardo vytvořil společný podnik. Poslední čtyři roky byl největším tureckým vývozcem zbraní. Turecké drony mají podle uváděných údajů přibližně 65procentní podíl na mezinárodním trhu. Ankara se ale nechce profilovat pouze jako dodavatel bezpilotních prostředků.

Do evropské konkurence vstupuje i v námořních a elektronických systémech. Rumunsko na začátku července jako první země EU a NATO zařadilo do služby válečnou loď kompletně postavenou v Turecku. Korveta Contraamiral August Roman používá integrovaný balík námořních systémů společnosti Aselsan. Státní Turkish Aerospace Industries má dodat Španělsku 30 cvičných letounů Hürjet a státní loděnice a zbrojovka STM staví pro portugalské námořnictvo dvě víceúčelové logistické lodě.

Největší turecký obranný podnik Aselsan vyrábí elektronické systémy pro pozemní vojsko, námořnictvo i letectvo. Jeho portfolio sahá od radarů, avioniky a elektronického boje přes elektrooptiku a komunikaci až po systémy proti dronům, rakety či naváděcí hlavice pro výrobce Roketsan. Více než 70 procent firmy vlastní nadace tureckých ozbrojených sil TSKGV.

Podnik už není závislý pouze na domácím zbrojení. Na jaře získal tříletou rámcovou smlouvu NATO na systémy rozpoznání vlastní–cizí pro přenosné prostředky protivzdušné obrany. V prosinci pak Polsko objednalo u Aselsanu systémy elektronického boje za 410 milionů dolarů. Firma uvádí, že v ostře sledované soutěži porazila i německé konkurenty.

Evropské kontrakty ukazují, že turečtí výrobci už nesoutěží jen cenou na trzích mimo Evropu. Vstupují do segmentů, v nichž se utkávají přímo se zavedenými aliančními dodavateli.

Ambice sahají ke Steel Dome

Aselsan chce tento posun urychlit. Generální ředitel Ahmet Akyol tvrdí, že firma může být významným dodavatelem NATO, protože nabízí kratší dodací lhůty a nižší náklady. „Můžeme dodávat levněji a rychleji,“ řekl novinářům. Turecké systémy se podle něj navíc ověřily v reálném provozu druhé největší armády NATO. Radary, protivzdušnou obranu nebo prostředky elektronického boje je společnost podle Akyola schopna dodat za méně než dva roky.

Válka na Ukrajině podle něj zároveň ukazuje, že evropské státy a NATO potřebují při dlouhodobém zajišťování zbraňových systémů spolupracovat. „Spolupráce je lepší než konkurence,“ shrnul Akyol.

Právě v tomto duchu Aselsan s výrobcem raket Roketsan a dalšími firmami vyvíjí Steel Dome, turecký vícevrstvý systém protivzdušné a protiraketové obrany. Má pomocí umělé inteligence propojit radary, laserové zbraně, elektronické rušičky i rakety krátkého, středního a dlouhého dosahu a chránit proti cílům od dronů po balistické střely.

Kořeny dnešní průmyslové politiky sahají k roku 1974, kdy po tureckém zásahu na Kypru Spojené státy uvalily na Ankaru zbrojní embargo. O rok později vznikl Aselsan s cílem snížit tureckou závislost na zahraničních dodavatelích. Rozhodující zrychlení přišlo po nástupu Recepa Tayyipa Erdogana k moci v roce 2003. Vláda systematicky investovala do výzkumu a státních zbrojovek a úřad pro obranný průmysl SSB, který zajišťuje vojenské nákupy, podléhá od roku 2018 přímo prezidentovi.

Výsledkem je průmyslová základna s přibližně 3500 podniky a 100 000 zaměstnanci. Samotný Aselsan má 14 000 pracovníků a tržní kapitalizaci kolem 36 miliard dolarů. Aselsan a další čtyři turecké společnosti dnes patří mezi stovku největších zbrojních výrobců. Ministr financí Mehmet Simsek růst sektoru ironicky připsal také spojencům v NATO: „Naši přátelé nám vybavení neprodali, tak jsme si ho vyrobili sami.“

Bezpečnost mění evropský přístup

S rostoucím bezpečnostním významem Turecka se mění také politické podmínky spolupráce s Evropou. Za Erdogana se země stala autoritářštější, opoziční politici, novináři a aktivisté končili ve vězení a řada médií se dostala pod vládní kontrolu. Loni v březnu byl zatčen istanbulský starosta Ekrem Imamoglu, považovaný před prezidentskými volbami v roce 2028 za vážného Erdoganovu soupeře.

Poslanec vládní AKP Oguz Ücüncü říká, že demokracie a lidská práva v rozhovorech s představiteli EU dál hrají roli. Bezpečnostní situace v regionu i ve světě však podle něj zvýšila význam Turecka. „Všichni jsme se stali realpolitiky,“ říká.

Evropským vládám jde podle něj mimo jiné o kontrolu migračních toků a o to, aby regionální konflikty nepřerostly v širší válku. Výhrady se proto nadále otevírají, ale podle Ücüncüho už nejsou podmínkou spolupráce.

Další vývoj tak bude záviset především na tom, zda turečtí výrobci dokážou nové evropské kontrakty proměnit v dlouhodobé postavení v dodavatelských řetězcích NATO. O rozsahu další spolupráce budou rozhodovat evropské státy, alianční instituce i samotná Ankara.