Turecké prezidentské volby: autokrat versus byrokrat
Ať už zvítězí ve druhém kole současný prezident Recep Tayyip Erdogan, nebo jeho protivník Kemal Kılıçdaroğlu, Evropa žádné pro ni příznivé změny v této velké a důležité zemi nemůže očekávat.
Turecko se chystá po prvním kole prezidentských voleb v neděli 14. května, v němž žádný kandidát nedosáhl požadované 50procentní většiny, na druhé kolo 28. května. Americký zpravodajský server Politico je označil za nejdůležitější hlasování letošního roku na světě. Postaví se v něm proti sobě současný prezident, autokrat Recep Tayyip Erdogan, a byrokrat, liberální úředník Kemal Kılıçdaroğlu. Budoucí turecký prezident přitom bude šéfovat nejen velké a důležité zemi mezi Evropou a Asií, která může „zavalit“ evropský kontinent uprchlíky a jež rozhoduje o budoucí podobě NATO.
Recep Tayyip Erdogan vládne v Turecku už více než 20 let, nejprve v postu premiéra, později silného prezidenta. Vždy dokázal ve volbách poměrně snadno získat potřebnou podporu a vytvořit koalici, jež ho udržela u moci. Své protivníky postupně eliminoval buď ve volbách, nebo násilím jako v případě islamistických stoupenců myslitele Fethullaha Gülena. Ti mu nejdříve pomohli zpacifikovat mocnou tureckou armádu, aby je Erdogan posléze uvěznil s obviněním z pokusu o vojenský převrat v roce 2016. Přitom je také islamista, buduje autoritativní režim, který se v minulosti zamlouval armádě a těží z populismu a protizápadního naladění části turecké veřejnosti.
Nyní ale poprvé nemá Erdogan vítězství ve volbách zcela jisté. Šest opozičních stran se shodlo na svém kandidátovi na prezidenta, Kemalu Kılıçdaroğluovi, lídrovi Republikánské lidové strany (CHP), což je dnes fakticky sociálně-demokratická strana s národními prvky těžící z toho, že ji založil zakladatel moderního Turecka Kemal Atatürk. Kılıçdaroğlu slibuje více liberalismu a demokracie a měl podle většiny průzkumů veřejného mínění už v prvním kole voleb porazit Erdogana. Nakonec to dopadlo opačně. Současný prezident získal více než 49,5 procenta hlasů, takže mu jen těsně unikla 50procentní hranice a prezidentský post, a Kılıçdaroğlu jen 44,9 procenta hlasů. Proč se předvolební průzkumy mýlily? Může Kılıçdaroğlu porazit Erdogana? Změní se Turecko a jeho zahraniční politika?
Pomoc Boha a nízkých úroků
Analytici očekávali, že Erdoganovi zlomí vaz dvě věci: vysoká inflace a zemětřesení letos na začátku února, které zasáhlo především jihovýchod Turecka. Ostatně právě vysoká inflace a zemětřesení na konci devadesátých let 20. století poškodily postavení tehdejší vlády a pomohly k moci Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP), jedné ze dvou nejsilnějších politických uskupení v Turecku, jejímž je Erdogan od roku 2017 předsedou. A to šlo o zemětřesení územně poměrně omezené se zhruba 20 tisíci oběťmi, zatímco při tom letošním jich bylo více než 50 tisíc.
Proti Erdoganovi inflace a zemětřesení tentokrát nezafungovaly – opozici se nepodařilo jej propojit s ekonomickými potížemi Turecka. Voliči si Erdogana a islamisty z jeho strany AKP spojují spíše s předchozími léty prosperity a s poklesem dlouhodobě vysoké inflace po jeho nástupu k moci. Nyní je inflace nad 45 procenty, přičemž v roce 1999 byla roční na 60 procentech a v roce 1994 dokonce nad sto procenty. Po nástupu Erdogana klesla na necelých devět procent a držela se na turecké poměry relativně nízko celých 12 let.
Navíc velká část tureckých voličů nechápe, že za vysokou dlouhotrvající inflaci může právě Erdogan. Zastává totiž teorii, podle které nízké úroky centrální banky potlačují inflaci a vysoké ji zvyšují. A na jejím základě také jmenuje a odvolává členy bankovní rady centrální banky, kteří rozhodují o výši úroků. Většina ekonomů snadno dokáže, že v případě snahy snížit inflaci nižšími úroky jde o nesmysl a výsledek bude naopak růst cen. Jenže boj proti inflaci zní mnoha Turkům dobře. Na rozdíl od tradičního řešení v „erdoganomice“ není potřeba zchladit ekonomiku, nevzroste nezaměstnanost, úvěry budou dál levné a přitom bude inflace klesat. Opoziční návrh na snížení inflace vysokými úrokovými sazbami a z toho vyplývající ekonomická recese podstatnou část Turků neláká.
Opozici se nepovedlo Erdogana spojit ani se stavebním šlendriánem vedoucím k desítkám tisíc obětí zemětřesení, ani s nedostatečnou pomocí po něm. Erdoganovi se vše podařilo svést na úředníky a stavební inspektory, aniž by se mluvilo o tom, že tolerance chatrných staveb byla vlastně nevyřčenou politikou AKP. Erdogan sice požádal obyvatele postižených oblastí o odpuštění za pomalou pomoc, ale zároveň to relativizoval tím, že zemětřesení a špatné počasí zabránily jeho vládě pracovat tak rychle, jak by chtěla.
Navíc část hluboce věřících obyvatel Turecka vidí v zemětřesení boží trest, ze kterého nelze vinit vládu. Co na tom, že ve městě Erzin, které se nachází v zemětřesením nejvíce postižené provincii Hatay, nebyly žádné oběti na životech, protože městské úřady nepovolily na rozdíl od jiných měst žádné „stavební amnestie“, tedy legalizaci domů se stavebními nedostatky, ani netolerovaly černé stavby.
Na jevišti a v kuchyni
Erdogan se ukázal v té nejlepší formě, pokud jde o jeho tradiční vystupování v předvolební kampani i ve výběru témat. Nehraje sice už fotbal jako v minulosti, kdy byl mladší, ale dokáže fascinovat davy, zatímco Kılıçdaroğlu je nudí. I proto byly předvolební odhady nepřesné. „Nikdo si neumíme představit, jak silná je Erdoganova rétorika a vliv v rámci kampaně, kdy se postaví na pódium a začne mluvit k davu. To je něco, co se neodrazí v žádných modelech, Erdogan má sílu dav pobláznit,“ vysvětlila nedávno Karolína Lahoučká, odbornice na Turecko z Asociace pro mezinárodní otázky.
Erdogan je profesionální politik a aktivista už od svého mládí, slibuje každému všechno, ostatně před současnými prezidentskými volbami zvýšil státním úředníkům platy a starým lidem umožnil jít dříve do důchodu, zatímco Kılıçdaroğlu je považován v podstatě za úředníka a také tak vystupuje a kromě demokracie toho příliš neslibuje. Ostatně působil dlouhá léta na ministerstvu financí a jako ředitel Ústavu pro sociální pojištění byl v roce 1994 vyhlášen jedním tureckým ekonomickým týdeníkem státním úředníkem roku.
Erdogan dokázal ovládnout politické pole i tím, že určoval agendu a pouštěl se do agresivních útoků. Útočil na LGBT, teroristy a také na USA. Kılıçdaroğlua totiž podporuje i kurdská a levicově-liberální Lidově demokratická strana (HDP,) která je obviňována z podpory kurdského separatismu a terorismu, a liberálové, kteří se inspirují na Západě. Erdogan se snažil oslovit voliče, kteří jsou tradicionalističtí muslimové z většinové větve sunnitů a kteří si nepřejí žádné změny. Tito voliči Erdogana dobře znají a uznávají. Byl to právě Erdogan, který pro ně probojoval větší prostor na veřejnosti včetně povolení a nakonec i vyžadování nošení šátků pro ženy ve školách a úřadech či důraz na náboženskou výchovu ve školách. A období zákazů náboženských symbolů si spojují právě s přederdoganovskou demokracií.
Kılıçdaroğluova snaha přesvědčit voliče, aby jej volili, protože obnoví demokracii a zaslouží se o opětovné oddělení státu a náboženství, mu příliš nepomohla. Ani to, že jej podporovala část kurdské menšiny. Konzervativní část Kurdů tíhnoucí k islamismu, zřejmě stále jejich většina, pomohla ve volbách Erdoganovi. Kılıçdaroğluovi nepřidalo hlasy ani to, že se veřejně přiznal, že pochází z muslimské náboženské menšiny alavitů, tedy k muslimské sektě, jež má blízko k menšinovým šíitům a mystickým súfiům a navazuje na předrepublikánské osmanské tradice. Spíše to odpudilo „pravověrné“ muslimy.
Voliči Šedého vlka
Do druhého kola prezidentských voleb vstupuje v lepší pozici Erdogan mimo jiné proto, že je teď zárukou hladkého fungování tureckého politického systému. Erdoganova strana AKP vyhrála totiž parlamentní volby, jež se konaly současně s těmi prezidentskými. Spolu se svým koaličním spojencem, nacionalistickou stranou Nacionalistický ruch (MHP) získala většinu v parlamentu. Erdogan se sice soustavně snaží změnit původně parlamentní turecký politický systém na prezidentský, ale pro prezidenta je v Turecku stále těžké vládnout bez opory v parlamentu.
Voliči si to uvědomují a značná část jich z tohoto důvodu bude hlasovat pro Erdogana. Turci volí pragmaticky, nejsou tak polarizovaní, jak si mnozí analytici myslí, a zřejmě právě tyto lidi nebraly dosud předvolební průzkumy v úvahu. Proto se zdálo, že Kılıçdaroğlu hladce zvítězí.
Rozhodující ve druhém kole ovšem bude, kdo získá voliče poraženého kandidáta Sinana Oğana, pravicového politika, který v prvním kole získal 5,2 procenta hlasů. Oğan vystupuje jako laický nacionalista tíhnoucí k fašismu a zákazu všeho netureckého. Oslavuje přitom Šedé vlky, organizaci, kterou „proslavily“ útoky proti národnostním menšinám a údajné spojení s atentátem na bývalého papeže Jana Pavla II.
Oğan vyjednává s Erdoganem i Kılıçdaroğluoem, koho podpoří, a chce za to politické ústupky. Po Kılıçdaroğluovi údajně žádá rozpuštění kurdské Lidově
demokratické strany, která sice není v Kılıçdaroğluově kolaci, ale podpořila jej a bez její podpory nemá nejmenší šanci zvítězit. Zároveň je Oğan i odpůrcem Erdogana. Velkou roli v tom zřejmě hraje uražená ješitnost, původně se totiž chtěl stát šéfem strany MHP, tedy Erdoganova spojence. Nakonec ale nejspíš podpoří Erdogana, i když zcela jisté to není. Pro Západ to není dobrá zpráva. Erdogan i Kılıçdaroğlu nadbíhají Oğanovi a jeho voličům, proto je kampaň v určitém směru více nacionalistická a méně liberální a protizápadní, což může způsobit, že se Kılıçdaroğlu více posune k postoji kritickému k Západu a Erdogan se „zabetonuje“ ve svých protizápadních postojích.
Marná víra
Kılıçdaroğlu se sice tváří proevropsky, ale i kdyby nějakým zázrakem zvítězil ve druhém kole prezidentských voleb, na velké sbližování s Evropou to ani v jeho případě příliš nevypadá. Stejně jako Erdogan by chtěl od Evropské unie další ústupky, pokud jde o vzájemný obchod, ale za Turecko by odpovídající nenabídl. Na druhé straně by alespoň o trochu více v Turecku naplňoval evropské demokratické standardy. Zároveň je třeba připomenout, že části evropských politiků Erdoganova vláda vyhovuje. Erdoganovo autoritářství je totiž dobrým důvodem, proč Turecko nepřijmout do EU a ani s ním o tom fakticky nejednat.
Dalším sporným bodem Západu a Turecka je jeho vztah k Rusku. Turecko se sice snaží vystupovat neutrálně, ale přes jeho území se pašuje do Ruska zboží, na které je uvaleno embargo, a Erdogan se tváří jako přítel ruského prezidenta Vladimira Putina, od kterého kupuje zbraně. Ani v tom se zřejmě nic nezmění. Pokud Kiliçdaroğlu ve volbách zvítězí, rozhodně nepůjde proti Rusku, nepodpoří Ukrajinu zbraněmi a tím méně pošle turecké, původně ruské protiraketové systémy S300. Už dokonce prohlásil, že chce navazovat na dosavadní linii vztahů s Ruskem.
Kiliçdaroğlu by ale mohl přestat bránit vstupu Švédska do NATO. Erdogan ho zablokoval, protože jak řekl, Švédsko „nemá respekt k Turecku“. Ve skutečnosti tím mířil na své islamistické voliče, kterým tvrdil, že se ve Švédsku pálil korán a že v něm našli útočiště zástupci Kurdů bojujících za odtržení od Turecka. Jenže vstup Švédska do aliance může za pár měsíců po volbách zdůvodnit i Erdogan. Zejména bude-li mít v parlamentu většinu, kterou ovládá, a nebude si muset předcházet další protizápadní poslance, jak by musel Kiliçdaroğlu. Nehledě na to, že může svůj o trochu prozápadnější postoj vyměnit buď za finanční, nebo vojenskou pomoc Západu. Ostatně dělá to už dlouho – v případě Evropy úspěšně a USA o něco méně úspěšně. Zkrátka žádné pro Evropu příznivé změny po tureckých prezidentských volbách nelze čekat.
Autor je publicista
