Přinese východní fronta NATO větší bezpečí?

Britské bitevní tanky Challenger 2 brázdí polský venkov. Elitní francouzské jednotky dohlížejí na klid na rumunském pobřeží Černého moře. Americké protiraketové střely střeží oblohu nad Slovenskem. Norská stíhačka F-35 se žene za neznámým ruským letounem, který protne oblaka nedaleko finského pobřeží.

Zatímco Ukrajinou stále zmítají boje, spojenci NATO se na území východního křídla aliance pouštějí do největšího – a nejrychlejšího – nasazení vojenských kapacit v dějinách moderní Evropy: kontinent se dostává do situace pohotovosti a připravenosti, která se sice nedá nazvat válečným stavem, ale do stavu míru má také daleko.

Invaze Vladimira Putina na Ukrajině vrátila Evropu a Severoatlantickou alianci do dob, které jejich představitelé považovali za vzdálenou minulost. Od fiaska v Afghánistánu se NATO potýká s krizí legitimity a značně odlišnými názory mezi evropskými spojenci o své budoucí roli. Rok 2022 měl být příležitostí k restartu a pozornost spojenců se měla po vzoru Spojených států obrátit k Asii a rostoucí hrozbě Číny.

Během několika týdnů však místo toho spojenci nalezli bezprecedentní shodu, jak zakročit proti svému historickému rivalovi: Moskvě.

Východní Evropa je dnes nejmilitarizovanější od dob, kdy vrcholila studená válka. Poněkolikáté v historii proti sobě stojí jadernými zbraněmi vybavené supervelmoci, jež od sebe dělí rozlehlé území mezi Baltským a Černým mořem.

Zároveň se již státy nemohou spolehnout na dohody o kontrole zbrojení z dob studené války. Postupně odstoupily od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu i od dohody o otevřeném nebi, kterou si Rusko a NATO vzájemně umožňovaly podnikat pozorovací kontrolní lety nad svými územími. Stejně tak se rozpadly i komunikační kanály pro deeskalaci konfliktu mezi Moskvou a západními metropolemi.

A tak se na evropském kontinentě sice nachází největší množství zbraní a vojáků v režimu bojové pohotovosti za poslední desetiletí, ale pojistné systémy z dob druhé světové války konfliktu nebrání: Evropa se tak ocitá v nejzranitelnější pozici od roku 1945. Nabízí se proto otázka, zda posilování vojenských kapacit NATO skutečně zlepšuje obranu a bezpečnost v Evropě, nebo jen komplikuje už tak nelehkou situaci.

Putin si zbrojení vykládá jako další krok, kterým Západ ohrožuje bezpečnost jeho země, čímž také opakovaně zdůvodnil útok na Kyjev. V posledních týdnech začaly z jeho úst zaznívat čím dál jednoznačnější narážky na možný útok na spojenecká vojska – to by zcela jistě vedlo k aktivování článku 5, který stanovuje zásadu o kolektivní obraně zemí NATO, a s nejvyšší pravděpodobností by mohlo vyústit ve světovou válku. Zásobování Ukrajiny spojeneckými zbraněmi v hodnotě miliard dolarů ruský lídr vnímá jako zastrašování a zástupnou válku proti jeho zemi.

„Zbraně na to máme,“ uvedl na konci dubna, když mluvil o možné reakci na zbrojení Západu, a odkazoval tak na nejmodernější systém jaderných střel, kterým Rusko disponuje. „Nikdo jiný se takovými zbraněmi chlubit nemůže. Ani my se jimi nebudeme chlubit. Ale použijeme je.“

Aliance tvrdí, že posilování přítomnosti ve východním křídle je jediná možná reakce na takové výroky. „Jestli to zvýší naši bezpečnost? Určitě je to lepší než nedělat nic,“ tvrdí admirál Rob Bauer, předseda Vojenského výboru NATO, nejvyšší vojenské instance aliance. „Nebýt silný a důvěryhodný je nebezpečnější než silným a důvěryhodným být,“ dodává. „Odstrašovací efekt je v tuto chvíli zcela klíčový.“

Reakce NATO na invazi

Během necelých dvou týdnů po Putinově invazi se aliance distancovala od svého přístupu k obraně Evropy, který uplatňovala dlouhá desetiletí, a zcela rezignovala na riziko znesvářit si Moskvu – a to i v situaci, kdy Putin prohlásil, že na případné ohrožení ruské bezpečnosti zareaguje odvetnými opatřeními a opakovaně pohrozil použitím jaderných zbraní.

Ve východní Evropě se nachází 40 tisíc vojáků, kteří přímo podléhají velení NATO, což je desetkrát víc než v den začátku invaze. V osmi evropských zemích působí alianční bojové skupiny, což je dvakrát více než předtím. A ve jménu zásady kolektivní obrany NATO poprvé v historii aktivovalo speciální síly rychlé reakce čítající na deset tisíc vojáků.

„Dnem útoku na Ukrajinu se všechno změnilo. Změnil se pohled na oběti, destrukci a způsob, jakým se vedou vojenské operace,“ říká Bauer.

„Evropská obrana a bezpečnost se posílily víc za posledních šest dní než za posledních dvacet let,“ uvedla první březnový den předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, když si celý kontinent uvědomil, do jak nové reality vstupuje.

Když padla berlínská zeď, USA měly v západním Německu na 200 tisíc vojáků. Dnes napočítáme ve státech východní fronty NATO od pobaltských republik až po Bulharsko u Černého moře téměř 330 tisíc vojáků; armády jednotlivých států posílily jednotky ze západní Evropy, USA a Kanady. Vedle pozemních sil je ve stavu vysoké pohotovosti celkem 130 letounů NATO a evropská moře křižuje na 150 bitevních lodí. „Donedávna nepředstavitelné,“ popisuje obrat v přístupu k vojenským operacím na východě Evropy jeden vysoce postavený úředník NATO.

Velitelé paktu tvrdí, že posilování kapacit je nezbytným bezpečnostním opatřením, jímž spojenecká vojska zvyšují svou schopnost bránit se před možným ruským útokem, jehož rozsah se ukazuje na Ukrajině. Cílem je zároveň zintenzivnit odstrašování, aby bylo úměrné Putinově ochotě riskovat.

„Aliance začala být rozpolcená už v době, kdy se k invazi schylovalo. Někteří tvrdili, že potřebujeme vést dialog a s vojenskou přítomností musíme nakládat obezřetně, abychom svými kroky Putina nevyprovokovali,“ říká Bauer. „Problém je ale v tom, že ať už uděláme cokoli, Putin si stejně pojede po svém.“

Reakci na ruskou invazi na Ukrajině NATO ve skutečnosti chystalo už poslední čtyři roky. Strategie sestává z několika předpřipravených krizových opatření, která přesně pro tento scénář naplánovali vrchní alianční velitelé.

Po konci studené války NATO ztratilo svou dřívější dynamiku a muselo hledat nový smysl, když začaly mizet přímé hrozby jeho členům. Geografií členských zemí se aliance nechala vtáhnout do konfliktů v Bosně, Kosově a Afghánistánu. Podle Bauera se NATO stalo vojenskou aliancí, která se účastnila pouze „válek, které si vybírala“. „Takhle jsme fungovali dvacet let.“

Z této malátnosti NATO probudila až první ruská invaze na Ukrajinu, když v roce 2014 Putin anektoval Krym. „To nám ukázalo, že o načasování konfliktu nerozhodujeme my, ale nepřítel,“ vzpomíná Bauer. „Proto jsme se začali sami sebe ptát: fungují naše strategie i v takovém případě? A odpovědí jednoduše bylo, že ne.“

Mezi lety 2018 a 2021 se v alianci sepsalo, prodiskutovalo a nakonec schválilo několik interních dohod s komplikovanými názvy a těžko rozklíčovatelnými zkratkami. Jednou z nich byla i nová vojenská strategie, jež se dočkala aktualizace po dlouhých pěti letech. Aliance si také uvědomila, že musí přepsat pravidla, jakým způsobem lze vojensky odstrašovat Rusko, které za tu dobu modernizovalo své ozbrojené složky.

Tyto snahy vyvrcholily 25. února při krizově svolaném virtuálním summitu všech 30 členů. Státům v tu chvíli stačilo shodnout se, které z celkem pěti připravených krizových plánů uplatní. Odhlasovaly se všechny. „Když jsme dokumenty vytvářeli, vše vypadalo velmi vágně a abstraktně. Na konci loňského roku jsme se k nim ale vrátili a výsledkem je důkladné posílení naší přítomnosti ve východním křídle,“ uvedl dotázaný představitel paktu.

Zástupci NATO tvrdí, že vojenskou přítomnost mnohdy navýšili jen tím, že se dovybavily už vyslané mise, jejichž personální obsazení bylo nedostatečné. Letecké hlídky, jichž by se mělo správně účastnit osm letounů, běžně obstarávaly jen tři stíhačky. „Dřív měly systémy mezery, ale teď máme vše stoprocentně pokryté,“ dodává představitel NATO. „Něco takového by bylo před pár lety politicky zcela neprůchodné.“

Většina představitelů aliance se shoduje, že k zásadní změně došlo v celkové koncepci. Členské státy se již nenechávají svazovat obsahem zakládajícího aktu o vzájemných vztazích mezi NATO a Ruskou federací z roku 1997, který signatáře mimo jiné vyzývá k tomu, aby omezili své vojenské kapacity a vyvarovali se nasazování nových jednotek poblíž svých hranic.

„Akt Rusko–NATO stále existuje. Ale jeho obsahem se nenecháme omezovat v ničem, co budeme považovat za nutné,“ hlásí Bauer. Řada představitelů členských států mimo záznam přiznává, že dokument považují za mrtvý. „Aktuálně panuje politická shoda, že smlouvu nepohřbíme, ale zároveň nic, co v ní stojí, nám nezabrání udělat to, co bude nezbytné,“ zdůrazňuje Bauer.

Nebezpečí eskalace

Na druhé straně barikád vnímají situa­ci poněkud odlišně. A to už nějakou dobu. „NATO na naše hranice umisťuje své frontové jednotky,“ prohlásil Putin už v roce 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci, která je z dnešního pohledu považována za zlomový moment, kdy bylo partnerství mezi Moskvou a Severoatlantickou aliancí nadobro pohřbeno. „A my se oprávněně tážeme: proti komu je tato expanze namířena?“ Expanzi NATO Putin vnímá jako nezadržitelné roztahování spojenců směrem k východu, což kritizuje opakovaně a bez ustání po více než dvě dekády.

Od sjednocení Německa a rozpadu Sovětského svazu se k alianci připojilo dvanáct nových států. Tři z nich – všechny pobaltské republiky – byly sovětskými republikami. Sedm dalších bylo členem Moskvou vedeného vojenského spojenectví Varšavské smlouvy. Východní hranice NATO se tak od roku 1989, kdy ji tvořila hranice západního Německa, Kremlu přiblížila o 1 100 kilometrů.

Když Putin v únoru oznámil invazi na Ukrajinu, své kroky opakovaně zdůvodňoval právě expanzí spojeneckých sil. „Nezodpovědní politici na Západě každý rok krůček po krůčku stupňují zcela neomaleným a velice promyšleným způsobem postup, jenž zásadně ohrožuje bezpečnost naší vlasti: na mysli mám expanzi NATO směrem na východ umisťováním vojenské infrastruktury čím dál blíž ruským hranicím,“ prohlásil Putin.

Takovou rétoriku považuje Bauer za nesmyslnou. „My pouze reagujeme na kroky, které podniká sám Putin. Nejednáme ve snaze konflikt dále stupňovat,“ tvrdí. „Útočí na Ukrajinu. Ovládá Bělorusko. Zaútočil na Gruzii. My jsme na Rusko nezaútočili ani jednou. Pouze reagujeme na to, co dělá on.“

Západní oblasti Ruska, které se rozkládají na území hraničícím s Finskem, pobaltskými státy, Běloruskem a Ukrajinou, spolu s ruskou exklávou Kaliningradem jsou vojensky vybaveny nejpočetnějšími a nejmodernějšími ozbrojenými silami. Armáda tu čítá na 300 tisíc vojáků, kteří jsou schopni pokrýt nejširší spektrum bojových operací: tankové divize, elitní vojenské týmy, pozemní systémy raketometů, ale i námořní a letecké základny.

Kreml v posledních letech utužoval svou kontrolu nad spojeneckým Běloruskem, kam nechal naposledy letos v zimě přesunout desítky tisíc vojáků. Posílené vojenské kapacity NATO a Ruska se tak ocitly v mnohem užším sousedství už tehdy, nehledě na výsledek Putinovy agrese na Ukrajině.

NATO nekompromisně odsoudilo jakýkoli přímý útok na Ukrajinu a zavázalo se bránit „každý centimetr“ svého území v případě, že se konflikt rozšíří i za jeho hranice. A i když posilování jednotek a vojenského materiálu má být hlavní nástrojem, jak zabránit další eskalaci, je nepopiratelným faktem, že takové jednání riziko přímé konfrontace také výrazně zvyšuje.

„Riziko další eskalace tak samozřejmě roste,“ uvedl vysoce postavený člen armády jednoho velkého členského státu. „Stav, do něhož jsme se dostali během posledních měsíců, budeme vracet do normálu ještě roky, možná desetiletí. Lidé si začnou velmi rychle zvykat,“ prohlásil. „A to vše se navíc děje v době, kdy Putin stárne a čím dál víc přemýšlí nad tím, jaký odkaz po sobě zanechá, a je tak vysoce pravděpodobné, že jeho jednání a uvažování bude čím dál méně předvídatelné a stabilní,“ dodal.

Konec v nedohlednu

A je více než pravděpodobné, že počet vojáků i míra napětí na hranici mezi NATO a Ruskem dále porostou. A to velmi brzy. Finsko a Švédsko – které již v minulosti s aliancí uzavřely dohody o volném partnerství – se rozhodly změnit svou dlouhotrvající politiku vojenské neutrality a nedávno zažádaly o vstup do paktu. Učinily tak poté, co se veřejnost obou zemí ve světle Putinovy invaze na Ukrajinu začala přiklánět k výhodě kolektivní obrany.

Přijetím Finska by se hranice mezi NATO a Ruskem téměř zdvojnásobila o dalších 1 300 kilometrů. Pokud na ruskou stranu přičteme Putinova spojence Bělorusko, společná hranice mezi oběma mocnostmi se vyšplhá na 3 750 kilometrů. Moskva varovala, že na vstup Finska nebo Švédska do aliance by byla nucena vojensky zareagovat, a to včetně „nasazení jaderných zbraní na Baltu“.

Posilování jednotek NATO na východě ještě zdaleka není u konce. Na červnovém summitu v Madridu by měli spojenci odsouhlasit plány na další zbrojení ve východním křídle. Podle Bauera budou další kroky spočívat v upevnění velitelských a kontrolních struktur, integraci vzdušných a raketových obranných systémů a nasazení početnějších jednotek, než které jsou tam nyní. Dále je v plánu značné navýšení munice, zásob zdravotního materiálu a obranných střel s cílem posílit schopnost aliance „udržet situaci pod kontrolou delší dobu a v případě potřeby kapacity navýšit o další jednotky“.

„Nezáleží na tom, zda bude válka na Ukrajině trvat týdny, měsíce, nebo roky. Bude mít dlouhodobý dopad na naši bezpečnost, na způsob, jakým má aliance rea­govat na nepřátelské akce a jak chce zajišťovat kolektivní obranu, bezpečnost a ochranu svých členů,“ uvedl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.

Podle Bauera je cílem NATO i nadále deeskalace napětí, ale Rusko spojence „odstřihlo“ od jakýchkoli komunikačních kanálů. Sám se před zahájením invaze i poté snažil spojit se svým ruským protějškem, náčelníkem generálního štábu ruské armády Valerijem Gerasimovem, ale marně.

Od začátku bojů na Ukrajině se sice ukázalo, že vojenské schopnosti a prestiž ruské armády nejsou tak slavné, jak se předpokládalo, protože k plánovanému rychlému obsazení Kyjeva nedošlo kvůli řadě logistických a strategických chyb a operačních nedostatků, Bauer však zdůrazňuje, že i tak se musí mít NATO na pozoru.

„Na Ukrajině se Rusové lapili do pasti vlastních nesmyslů,“ říká Bauer. „Osobně doufám, že se tak nestane, ale musíme být připraveni, že na případný útok proti NATO by se tentokrát připravili pořádně,“ vysvětluje. „Dřív jsme se Ruska obávali jako nepřemožitelného obra. Nebylo by ale moudré ho teď považovat za trpaslíka. Rozhodně bych ho nepodceňoval.“

Henry Foy, FT