Nové NATO

Jsou to dnes už mýty a legendy, ale pravdivý základ, jak to u legend a mýtů bývá, v nich je. Český prezident Václav Havel si po sametové revoluci roku 1989 skutečně chvíli myslel, že je třeba rozpustit Varšavskou smlouvu i Severoatlantickou alianci. Ze své pacifistické představy se ale rychle probudil. Nepomohla k tomu ani tak první válka proti Iráku, takzvaná válka v (Perském) Zálivu, v níž se ukázalo, že nový svět po pádu komunismu nebude zase tak klidným místem k životu. Pohled na bezpečnost a její zajišťování změnil až prudký politický vývoj v Rusku. Česko a další země ve střední Evropě zjistily, že demokratický vývoj v bývalém Sovětském svazu není tak samozřejmý, jak se zdálo, a že rozpad impéria může přinést hrozivé důsledky. Kupříkladu vynést k moci někoho, kdo se se bude chtít pomstít za ztrátu dominujícího světového vlivu.

Spojené státy tehdy s podobným vývojem moc nepočítaly a nebýt Madeleine Albrightové, která v Clintonově druhé vládě dělala ministryni zahraničí, nikdy by asi k rozšíření NATO o bývalé středoevropské satelity SSSR nedošlo. Zásluhy ministryně českého původu jsou obrovské, i když na ně dnes už skoro nikdo nepomyslí. Emigranti v cizině možná nejsou tak úplně mimo, jak se zdálo z debaty o korespondenční volbě ze zahraničí v českém parlamentu. Tak tedy dodatečné díky, paní Albrightová!

Vstup do NATO v roce 1999 nakonec chtěli všichni čeští politici, samozřejmě s výjimkou komunistů, kteří dál rozvíjeli předrevoluční rozpravu o imperialistech, kteří touží po uchvácení světa. Oficiální vstupní ceremoniál v americkém městě Independence (Nezávislost) byl symbolický: de facto i de iure jsme tím definitivně vystoupili ze sféry ruského vlivu. Až později se ukáže, že to byl začátek nového konfliktu ve světě, i když tehdejší ruský ministr zahraničí Igor Ivanov už ví, co se děje a co přijde, když označí rozšíření NATO o Česko, Polsko a Maďarsko za „smutnou událost, která otáčí vývoj nesprávným směrem“.

Dilema už týden po vstupu

Češi, kteří jsou dnes, v čase války na Ukrajině, s členstvím v NATO spokojeni z 67 procent, museli v souvislosti s Aliancí řešit velká morální dilemata. To první přišlo hned týden po vstupu, kdy premiér Miloš Zeman dával český souhlas s bombardováním Bělehradu, k němuž vojska NATO přistoupila poté, co Srbové v Kosovu odmítali přestat pracovat na etnické likvidaci albánské menšiny. Premiér i prezident, Zeman i Havel, tehdy souhlasili i přesto, že NATO nemělo k akci mandát OSN.

Česká společnost pak měla plnou hlavu starostí srovnat se s tím, že chce být v NATO, ale zároveň nechce být odpovědná za útok na bratrské Slovany na Balkáně. Tehdejší šéf opoziční ODS Václav Klaus byl zásadně proti tomu, aby 912 zúčastněných letadel NATO kvůli Kosovu rovnalo strategicky důležité kusy Bělehradu se zemí. Havel byl pro, i když se mu nelíbilo, že k akci není souhlas ze strany OSN, humanitární důvody ochránit lidi v Kosovu měly přednost.

Toto napětí – „jsme v NATO, ale…“ – bude české členství v Alianci provázet celou dobu. V roce 2001, kdy USA po teroristickém útoku islamistů z al-Káidy na Man­hattan a Washington vtrhly do Afgháni­stánu, byla podpora Česka ještě plošná; v roce 2003, kdy Američané oznámili úmysl svrhnout vládu Saddáma Husajna v Iráku, byla situace už jiná. České politiky nepřesvědčila ani prezentace amerického ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN, kde se – jak se později ukázalo – mylně, vědomě, či nevědomě (což se neví dodnes) snažil doložit, že Irák má biologické a chemické zbraně, a proto je nutné zasáhnout.

Češi bez rezoluce OSN nechtěli vstoupit do „koalice ochotných“, jak se jí bude říkat, přesto na místo poslali vojáky a polní nemocnici. A tak tehdejší ministr

zahraničí Cyril Svoboda říkal, že jsme členy koalice, předseda vlády Vladimír Špidla a prezident Klaus, tehdy čerstvě v úřadu, zase, že nejsme. Vojáci ale byli na místě, a tak se stalo, že dnešní prezident a tehdejší vojenský velitel Petr Pavel politicky nerozhodnutou věc rozsekl velmi pragmatickým vystoupením v médiích: „Jsme jednoznačně vnímáni jako členové koalice, protože naše jednotka je rozmístěna v zálivu a plní tam úkoly v podstatě každý den.“ Premiér Špidla je za toto nasazení Čechů v Iráku, které skončilo velmi rychle, později paradoxně odměněn opulentní návštěvou Bílého domu, prezident Klaus se pro změnu kvůli kritice irácké invaze do sídla americké hlavy státu nepodíval.

Čeští politici samozřejmě už tehdy mysleli i na jiné okolnosti než na bezpečnost na Blízkém a Středním východě. Ve hře byl i byznys. Ministr Svoboda tehdy dost otevřeně mluvil o tom, že česká podpora Američanů v Iráku přinese mnoha českým firmám nové investiční příležitosti. Nestalo se, z války v Iráku ekonomicky těžily pouze americké firmy, na Čechy se zapomnělo.

Rusko je jediný nepřítel

Českou pozici v rámci NATO tak jako celou Alianci radikálně změnil až rok 2007. V té době vystoupil na bezpečnostní konferenci v Mnichově ruský prezident Vladimir Putin a nastolil zcela novou agendu. Rusko se přihlásilo o své dějinné slovo, které mu podle Putina bylo odebráno Spojenými státy, jež se prý chtějí stát jedinou supervelmocí světa. Putin hřímal v Mnichově proti unipolárnímu světu a dával demokratickým zemím svou lekci z demokracie: „Myslím, že je zřejmé, že rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné Aliance ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak představuje vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. A my máme právo se ptát: proti komu je toto rozšiřování namířeno?“

Byla to samozřejmě rétorická otázka, u níž se nečeká na odpověď, protože všichni (nejen v mnichovském sále) v tu chvíli věděli, že Putin viní Západ z útoku na Rusko a že se Rusové budou bránit. Nesplnili jste sliby z 90. let, že NATO se nebude rozšiřovat, pokračoval Putin, tak se nedivte, že se budeme prát o svá práva, dodal ruský prezident a prakticky totéž jak přes kopírovací papír řekne na začátku ruské invaze na Ukrajinu. Donutili jste nás a my Rusové se bráníme – útokem na Ukrajinu.

Nová éra NATO je tu. Západ a NATO se pro Rusko staly hlavním nepřítelem, což se po letech potvrdilo i na druhé straně. „Děkuji ruskému prezidentovi, že udělal tu nejlepší reklamu na vybudování společné raketové obrany v Evropě, jejíž součástí má být i radar v Brdech,“ řekl tehdejší český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a středopravá vláda Mirka Topolánka vyrazila do boje o radar, který se nakonec ukáže jako marný. Česko je rozpolcené, 70 procent lidí chce o radaru referendum, přestože přes 60 procent lidí je s českým členstvím v NATO v té době spokojeno. Američané zřejmě děsí Čechy více než Rusové. A to se udrželo i dalších několik let, když na Pražském hradě vládl Miloš Zeman, který se rád chlubil tím, že „Vladimir Putin je jeho přítel“. Stejný Putin, který bojuje se Západem, kam patří i Česko.

„Vrátili jsme se o desítky let zpátky, ale úkol NATO je i dnes pořád stejný,“ říká o současné situaci v rozhovoru pro týdeník Euro (viz strana 18) poradce premié­ra Petra Fialy pro národní bezpečnost, diplomat a bývalý velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar. Není tím myšleno pouze to, že NATO má dál tak jako u svého vzniku v roce 1949 na starost ochranu transatlantického prostoru a jeho svobody, hodnot a prosperity. Pojar odkazuje hlavně na to, že smyslem NATO byla vlastně vždy obrana proti rozpínavému ruskému imperialismu, který se bohužel po krachu komunismu v 90. letech a konci studené války s novou silou vrátil. NATO má dnes ve své strategii zahrnuto Rusko jako „jediného viditelného nepřítele“ (Čína je tu jako hrozba, ale ne coby přímý protivník), který ohrožuje jak členské země, tak okolní svět. Ostatně jde jen o reakci na oficiální ruské vojenské koncepce, v nichž je Západ a jeho „vojenské rameno“ označeno za nepřítele Ruské federace. Po vypuknutí války na Ukrajině to snad nešlo ani jinak, přestože Aliance dál vzdoruje tomu, aby přímo vstoupila do bojů. Naplnila by tak dávnou Putinovu představu, což je také smysl jeho veřejných projevů na toto téma.

Převratný krok

Vstup tří zemí střední Evropy – Česka, Maďarska a Polska – do NATO byl v roce 1999 převratný krok, protože s ním po revoluci nepočítal nikdo, ani revoluční symboly Lech Wałęsa a Václav Havel, ani americký prezident Bill Clinton, který se úřadu ujmul v roce 1992. Změnila se tím strategická bezpečnost Evropy. „Putinův rok 2007“ pak radikálně překreslil všechny strategické představy, které o něm NATO i čeští politici do té doby měli, jakkoli řada lidí nevěřila strategickému partnerství Aliance s Ruskem a možnosti se s ním dohodnout.

Ruská hrozba se ukázala naplno v Gruzii v roce 2008, později v roce 2014 při anexi Krymu, poté v Sýrii, dnes na Ukrajině. Je tedy více než reálná. Válka je zase obvyklé a frekventované slovo. K tomu se navíc přidala mocenská ambi­ce Číny. Je jen velmi těžké nevěřit čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi, že své posilování armády, deklarované na posledním sjezdu Komunistické strany Číny, nemyslí vážně a má mu sloužit k pouhému viditelnému odstrašování Američanů.

Rok 2022, kdy začala válka na Ukra­jině, byl pro NATO rokem prozření. Ze­jména pak pro evropské členy, kteří se domnívali, že válka na evropský kontinent už nikdy patřit nebude. Německo se muselo otočit o 180 stupňů a smířit se s tím, že strategie „Handel ist Wandel“, tedy že obchod přináší změnu, je v případě Ruska nemožná, protože Rusko se nemění. Německo zase zbrojí, což už nikdy nechtělo, a musí hledat svou novou roli na evropské bezpečnostní mapě.

Česko upevňuje svou pozici v NATO, zvyšuje vojenský rozpočet, nové velké zbrojní kontrakty ale vede především s USA – připomeňme nové vrtulníky a nadzvukové letouny F-35. A to v době, kdy se USA chystají na předvolební souboj Trump vs. Biden, v němž už bývalý prezident Donald Trump stihl vystrašit evropské státy NATO, které by podle svých slov nebránil, protože neplatí dost peněz do společného rozpočtu, ani ta dohodami deklarovaná dvě procenta HDP. Amerika, tvrdí konzervativní analytici v USA, bude za Trumpa i Bidena hledět zejména na Čínu a Evropa se o svou bezpečnost bude muset postarat z větší části sama.

Rok 2024 tak může být už třetím zásadním zlomem za čtvrtstoletí českého členství v NATO. „Trumpova hrozba“ se mění v realitu, která přenáší větší odpovědnost za ochranu Evropy na samotné Evropany. I Česko to v dalších letech bude stát asi mnohem více peněz než doposud.

V čele s Němci a Francouzi

NATO má po aktuálním rozšíření o Finsko a Švédsko, které by se bez ruského útoku na Ukrajinu téměř jistě také neuskutečnilo, sice už 32 členů a je strategicky i vojensky mnohem silnější, v Evropě však vždy jednalo s jakousi jistotou Američanů v zádech. A to i navzdory tomu, že samotné evropské země mají ve srovnání s Ruskem nejen třikrát více obyvatel a desetkrát větší bohatství, ale i dvojnásobný počet vojáků a nepoměrně větší a modernější technický vojenský potenciál. Pokud Američané skutečně více obrátí svou pozornost k Číně, změní se i váha a důležitost vojenských sil v rámci evropských členů NATO.

Lídrem by měli být Němci a Francouzi, kteří mají dohromady půl milionu pro­fesionálních vojáků, silní jsou i Italové (342 tisíc vojáků) a Polsko (189 tisíc), které má dnes už o pět tisíc vojáků více než německý bundeswehr, který přitom ve srovnání s Polskem reprezentuje dvojnásobný počet obyvatel. Stabilně silnou armádu mají i Řekové (147 tisíc) a Španělé (200 tisíc vojáků). Už jen počet vojáků všech jmenovaných zemí se téměř vyrovná profi síle ruské armády (1,4 milionu).

Česko stojí možná před největší vo­jenskou transformací v dějinách. Armá­da se v čase války stává samozřejmě hlavní prioritou a ukončení konfliktu na Ukrajině se jen tak čekat nedá. Přezbrojování armády však neznamená jen dolévání peněz do vojenského rozpočtu, ale také proměnu společenské mentality. Militarizaci společnosti. Na míře jejího rozsahu a citlivosti bude záležet i budoucí podpora české účasti v NATO. Jedno je ale za to severoatlantické čtvrtstoletí jisté – Češi se dál ve většině spoléhají na to, že společná obrana NATO zajistí jejich vnější bezpečnost. Ve věku nedůvěry v instituce je to jedna z mála jistot, o niž se Česko může opřít.