NATO a válečné scénáře

Severoatlantická aliance od začátku ruského útoku na Ukrajinu zdůrazňuje, že je obranným společenstvím a jeho angažmá ve válce tedy prakticky nepřipadá v úvahu. Zřejmě to stojí za váháním například kolem dodávky polských stíhaček MiG-29 ukrajinské armádě. Protože Rusko prohlásilo, že by jejich přelet na Ukrajinu považovalo za útok. Stejně tak by za útok považovalo vyhlášení a vymáhání bezletové zóny nad Ukrajinou. A NATO útočit nechce. Což ovšem neznamená, že to nemůže udělat. Protože NATO není klub Rychlých šípů, ale vojenský spolek, podléhající rozhodování politiků.

Mimochodem v současnosti by Severoatlantická aliance mohla efektivně nasadit na obranu Ukrajiny letectvo, nikoli pozemní síly. Bez početného amerického kontingentu by totiž evropští členové NATO dali stěží rychle dohromady takovou sílu, která by mohla Rusy bleskově vyhnat z Ukrajiny. S těmi vojsky, která nyní Rusové nasadili, by se alian­ce dokázala měřit, ale její nasazení by mohlo být podobně rozpačité, jako je to ruské. Což je na rozhodné vítězství málo. A jiný výsledek by pro NATO bylo podobnou prohrou, jakou je již dosavadní tažení ruské armády. Což si NATO nemůže dovolit. Protože největší vojenská síla na planetě musí pouze drtivě zvítězit. Vše ostatní je málo. A odstrašující potenciál by vyšuměl do ztracena.

Nic z výše řečeného však neznamená, že se alianční armády do boje nebudou muset pustit. Stačí, aby politici neposlouchali, co jim říkají generálové. (Což ostatně také udělal ruský diktátor Vladimir Putin.) Zdá se vám nemožné, že by politici neposlouchali zkušené generály? Je to bohužel pravděpodobnější, než si chceme připustit. Stačí si připomenout, jak Američané – tedy nejsilnější armáda v rámci NATO – v podstatě prchli z Afghánistánu. Žádný skutečný voják to přitom Bidenově administrativě nemohl radit ani schvalovat. Protože to z veškerých vojenských hledisek byl nesmysl. Což se záhy potvrdilo.

Nebo příklad z Evropy. Přestože energetici dokola vysvětlují, že není možné evropské elektrárny a teplárny převést na fotovoltaiku i vítr, protože jsou nespolehlivé, Evropská komise stejně tyhle zdroje neochvějně prosazuje a diktuje. Jako jedinou možnou cestu! A to jde o energie, pro které platí fyzikální zákony. Tedy to, s čím víme, že se nedá hnout. Proč by tedy stejný typ politiků měl brát ohled na vojáky?

Když bude někdo vstřícnější…

Dokud se budou politici členských států striktně držet toho, že jde o obrannou alianci, bude NATO mimo hru. Dokud Rusové sami nezaútočí na členský stát aliance. Přitom je vysoce pravděpodobné, že omezený výpad na území členského státu by sám o sobě aktivaci a bojové nasazení sil NATO nevyvolal. Rusko by se na něco vymluvilo a západní politici by to přijali.

Pro zachování tohoto stavu je ovšem nezbytné, aby politici všech členských států drželi důsledně tuto linii. Jakmile by byl někdo vůči Ukrajině vstřícnější, mohla by se situace rychle změnit. Zřejmě proto Polsko s předáním zmíněných letounů čeká, co řeknou Spojené státy. A ty neříkají nic. Takže se stíhačky MiG-29 na Ukrajinu nejspíš nedostanou. Kdyby však Poláci stroje na Ukrajinu přelétli, nebo je dokonce již na svých letištích předali Ukrajincům a Rusko by to prohlásilo za útok, na který by odpovědělo, situace by se mohla změnit. Tedy měla změnit. Protože by šlo o útok na člena aliance. Následuje aktivace pověstného „článku pět“ Severoatlantické smlouvy a NATO je ve válce.

Nebo také ne. Politici by pořád měli možnost předání letounů vyložit jako nezodpovědný jednostranný akt Polska, za nějž aliance nenese odpovědnost. Takže pokud by Rusko svoji válečnou reakci omezilo na jeden odvetný, spíše propagační úder, NATO by do války nemuselo. Ale takový postup by současně znamenal nesmazatelný šrám na reputaci organizace.

Gliwice, nebo Lusitania?

Další možnost, jak by se aliance mohla zapojit do konfliktu, můžeme nazvat „Gliwickým scénářem“. (Přepadení vysílačky v Gliwicích, které tehdy patřily Německu, byla operace pod falešnou vlajkou, jež měla doložit polskou agresi vůči Německu a před světem ospravedlnit útok na Polsko.) Tedy provokační bojová akce s minimálním vojenským významem. Ale o to významnějším cílem – dostat NATO do války. To může udělat izolovaná skupina ukrajinské milice v ruských uniformách, nebo by to mohla být cílená akce posvěcená z nejvyšších ukrajinských míst. Ale stejně tak by k takovému kroku mohlo sáhnout Rusko.

Ukrajinci by to udělali proto, aby jim NATO přišlo na pomoc. Rusové proto, aby mohli ukázat, že se nikoho nebojí. Nebo proto, aby mohli tvrdit, že je NATO napadlo. Pro vůdce Putina by to například mohl být plán, jak se udržet u moci s aureolou hrdiny, který se nebojí Západu. Protože to je nota, na niž miliony Rusů slyší. (Ostatně na stejnou notu hraje tvrzení Ruska o tom, že USA financovaly na Ukrajině vývoj biologických zbraní.) Teoreticky by nějakou „Gliwici“ mohla i vyrobit aktivistická skupina z hraničního členského státu NATO, aby se „do toho“ aliance konečně vložila. Politici by však stále měli možnost věc zahrát do ztracena.

Opakovat by se však mohl i jiný historický scénář, a sice „Lusitania“. Tuto luxusní loď v roce 1915 při plavbě z New Yorku do Liverpoolu potopila německá ponorka. Zahynulo při tom 1 195 lidí. Vzhledem k tomu, že 128 z nich byli Američané, přispěla tato tragédie nezanedbatelně ke vstupu USA do první světové války. Obdobně by mohl zapůsobit třeba ruský zásah humanitárního centra zřízeného Evropskou unií nebo napadení humanitárního konvoje s osazenstvem z evropských zemí.

S (ne)souhlasem OSN

Kdyby však došlo na „jugoslávský scénář“, do ztracena už by se toho moc zahrát nedalo. Bombardování Jugoslávie ze strany NATO v roce 1999 se opíralo o rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která válku v Kosovu odsuzovala. Tato rezoluce však neschvalovala použití síly.

Rezoluce Valného shromáždění OSN k Ukrajině už existuje a odsuzuje ruskou agresi vůči Ukrajině, Rada bezpečnosti OSN však nic takového nepřijala, protože Rusko je jejím členem s právem veta. Ale kdyby byla politická vůle, už je oč se opřít a zvednout síly aliance z kasáren. Byť právně by byla pozice NATO ještě slabší než v případě útoků na Jugoslávii. Nic na tom nemění fakt, že tehdejší bombardování se uskutečnilo „jen“ kvůli vnitrostátní události (Kosovo), kdežto na Ukrajině jde o ruskou útočnou válku proti suverénnímu státu se vším všudy. Situace takovému vývoji však není nakloněná, protože Turecko na válce nemá zájem a Německo se vyjadřuje proti embargu na ropu a plyn.

Ve spojitosti s OSN by byl možný ještě jeden scénář, jak by se NATO mohlo dostat do války. Mohlo by se stát, že Organizace spojených národů vyhlásí – pravděpodob­ně v případě dalšího postupu ruského agresora – na západě Ukrajiny nějakou humanitární zónu. Oblast pod ochranou OSN. Řekněme od Lvova na západ. Severoatlantická alian­ce by se pak při dostatečné politické vůli mohla stát jejím garantem. Musela by tam tedy vyslat své jednotky a nad oblastí by vyhlásila bezletovou zónu. Rusko by pravděpodobně takovou zónu nechtělo respektovat nebo by v ní odmítalo přítomnost západních jednotek. Ty by označilo za útočníky, celou akci za útok na Rusko a pak už by záleželo jen na tom, jak daleko by byl Putin ochoten zajít.

Možnosti, jak dostat NATO do války na straně Ukrajiny, jsou. Co není, je politická shoda, která by to umožňovala. I kdyby však byla a v čele alespoň některých členských států by byli opravdoví lídři typu Margaret Thatcherové, trvalo by relativně dlouho, než by se armády aliance k úspěšnému boji připravily. Transport bojové techniky a veškerého vybavení chce nějaký čas.