Scénáře pro Ukrajinu aneb Jak se může vyvíjet válka

Ačkoli Kreml plánoval bleskovou operaci, od vpádu Ruska na Ukrajinu brzy uběhne pět měsíců a válka dál pokračuje. Po prvotním šoku na Západě pomalu mizí z titulních stránek a hledáčku většinové společnosti, která se teď soustředí především na inflaci a drahé energie. Všechno ovšem tak či onak s válkou na Ukrajině souvisí. Zásadní pro budoucnost nejen Evropy bude odpověď na klíčovou otázku – jak to celé dopadne? Odpověď zatím neznáme. Z dílčích informací, dosavadního průběhu války, role evropských demokratických států a názorů odborníků jsme ale vymodelovali několik scénářů, jak by se situace mohla dále vyvíjet. K ukončení války mohou vést různě složité cesty.

Ruský diktátor Vladimir Putin se rád ohání dějinami, respektive jejich vlastní, účelovou interpretací. Netají se tím, že rozpad Sovětského svazu považuje za „nejhorší geopolitickou katastrofu století“. S jeho rozpadem přišlo Rusko o přístup k moři i velkým řekám a ztratilo geograficky přirozený obranný val. Cítí se ohroženo ztrátou vlivu v postsovětských zemích a rozšiřováním NATO směrem na východ.

Po anexi Krymu v roce 2014 Putin řekl, že Rusko nemělo na výběr. A nepřímo svět upozornil, co dále chystá: začal mluvit o „Novorusku“, což je historický místopisný název území na jihu a východě Ukrajiny, které k Rusku připojila Kateřina Veliká a záměrně tam vyslala ruské osadníky. Strategie, které po ní hojně využíval také například Josif Vissarionovič Stalin. „Ochranu“ etnických Rusů na území jiných států má Rusko dodnes zakotveno v zákonech ve znění, jež mu umožňuje v zájmu „utiskovaných bratrů a sester“ podniknout v podstatě cokoli. A teď se hodí propojit Krym, a tedy jediný teplomořský přístav Sevastopol s Ruskem po souši.

Při jednotlivých scénářích musíme mít tyto věci na paměti. Výsledky, které by Putin nemohl doma prezentovat jako vítězství, by jeho režim ohrozily. Pokud by vývoj směřoval nepříznivým směrem, může začít hrát vabank. „Evropa se musí přestat tvářit, že geopolitika je vlastně něco, co se jí netýká,“ varuje rusista Karel Svoboda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „To jde jen tehdy, chápou-li to tak i ostatní. Ne, pokud se Putin rozhodne ,sbírat země‘. A střední Evropu mají Rusové za země ,osiřelé‘ po rozpadu Varšavské smlouvy,“ dodává Svoboda.

Scénář 1: mírová dohoda

Mírová vyjednávání se podle Pavla Havlíčka z Asociace pro mezinárodní

otázky (AMO) v tuto chvíli čekat nedají. „Obě dvě strany teď cítí příležitost situaci na bojišti ještě nějakým způsobem zvrátit – Ukrajina chce získat zpět území, Rusko ukrást další nebo ta současná více zabetonovat. Z toho důvodu žádné řešení nebude snadné a rozhodně nebude rychlé,“ tvrdí Havlíček.

Jisté je jedno: v současné situaci, kdy se ani jedné ze stran konfliktu nedaří zasadit rozhodující úder nebo zaznamenat zásadní úspěch, se dá mluvit o takzvané opotřebovávací válce. To znamená, že lokální výpady, dílčí úspěchy i ztráty jsou na obou stranách, a tak to může zůstat týdny a měsíce. „Dochází k pomalým posunům a malým teritoriálním změnám za cenu vysokých ztrát na obou válčících stranách. Oproti několika prvním týdnům války je zjevné, že ochota Ukrajiny přistoupit na nějaký velmi bolestivý kompromis zahrnující ztrátu části území se z pochopitelných důvodů výrazně snížila a nějaké uzavření dohody o příměří, nebo dokonce nějaké širší mírové dohody je za současné situace spíše nepravděpodobné,“ myslí si Michal Smetana, hlavní výzkumník Peace Research Center Prague na Fakultě sociál­ních věd Univerzity Karlovy.

Putin potřebuje odprezentovat domácímu publiku nějaké vítězství: například zisk území pro otevřenou cestu na Krym. V ten moment by měl pro mírové jednání naprosto jinou pozici, protože ztráta přístupu k moři by dusila ukrajinskou ekonomiku. Z dlouhodobého hlediska by to byl obrovský problém. Zatímco vůle Ukrajinců ke kompromisům se zásadně snížila – podle průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu se 82 procent Ukrajinců odmítá vzdát jakékoli části ukrajinského území jen kvůli rychlému řešení konfliktu –, lidé hlavně v západní Evropě začínají mít opačný názor. Spolu se zdražováním energií a potravin stoupá i nervozita. A to si západní politici nebudou moct dlouhodobě dovolit.

Větší tlak na ukončení války by tak nastat mohl a nemusí to trvat dlouho. S příchodem podzimu bude Evropu stále víc trápit topná sezona. V důsledku ruské blokády ukrajinského obchodu by navíc mohla být už citelně ohrožena potravinová bezpečnost, s čímž jde ruku v ruce riziko dalších migračních vln. Rusko v tu chvíli může reálně doufat, že Západ bude tlačit na Ukrajinu, aby jednala. Tehdy by mohlo blahosklonně k jednání o míru svolit. A Donbasu se rozhodně nevzdá.

Scénář 2: zapojení NATO

„Jestli někde udělal Západ chybu, tak to bylo v Bukurešti, kdy jsme Ukrajině přislíbili členství v alianci, přitom to tam vůbec nesměřovalo. Vlastně jsme ji nechali v takovém limbu,“ připomíná Smetana bukurešťský summit NATO v roce 2008, kdy bylo Ukrajině dáno najevo, že se s ní do budoucna počítá, oficiálně ale přizvána nebyla. „Ukrajina tak získala to nejhorší z obou světů: stala se terčem pro Rusko, aniž by získala jakékoli bezpečnostní garance, které by potenciálně mohly Moskvu od útoku odstrašit.“

V současnosti Ukrajina členským státem NATO není, a tak ani není na stole přímé angažmá aliance. Rusko navíc zatím nevyhlásilo válku ani Ukrajině, a pokud nebude Putin opravdu v úzkých, ani to neudělá. Válka se „nenosí“ a i doma by se mu těžko obhajovala. Pokud by Západ čistě hypoteticky do války s Ruskem vstoupil, je to podle Svobody veličina o tolika proměnných, že se těžko odhaduje, co by se stalo. „Rusko se na Ukrajině dost vyčerpává a v konvenční válce by se jistě projevila technologická převaha Západu. Už by nestačilo posílat Burjaty či Wagnerovce.“

To ale neznamená, že se Západ nepřipravuje. „Útoky, jež nerozlišují nevinné civilisty, představují válečný zločin,“ stojí ve společném prohlášení lídrů G7, kteří se sešli koncem června v Bavorsku. Zástupci ekonomicky nejvyspělejších států světa se také usnesli, že Putin a lidé, kteří jsou za tyto útoky zodpovědní, ponesou následky. Lídři členských států NATO se během summitu v Madridu na konci června shodli na zásadním posílení: v Evropě bude rozmístěno asi 300 tisíc vojáků ve vysokém stupni připravenosti pro případ, že by hrozil ruský útok. Do NATO budou navíc přijaty Finsko a Švédsko. Že jsme se ocitli v další studené válce, možná nebylo až donedávna tak zřejmé. Dnes už nemůže být na pochybách vůbec nikdo.

NATO primárně nestojí o přímou konfrontaci, a pokud Rusko neudělá zásadní „chybu“ v podobě použití jaderné zbraně nebo útoku na některou členskou zemi aliance, s největší pravděpodobností k otevřenému konfliktu nedojde. Zároveň však vysílá zcela jasné signály, že červená linie je blízko.

Scénář 3: Západ přitvrdí sankce

Naopak velmi otevřený boj probíhá v ekonomice. Státy Evropské unie se dosud shodly na šesti sankčních balíčcích vůči Rusku. Jak účinnou zbraní ekonomické sankce budou, je zatím předčasné hodnotit. Politiky i experty však zneklidňuje jejich dvojsečnost.

Nakolik se zatím podařilo oslabit ruskou ekonomiku? Podle rusisty Karla Svobody z Univerzity Karlovy je složité přijít se skutečně realistickým odhadem. „Hodnocení komplikuje situace se statistikami. Rusko nezveřejňuje čísla vývozu ropy, rozpočet je do velké míry tajný. I ostatní čísla budí pochybnosti. Reálný stav se tak špatně odhaduje. Rusko poklesne na nějakou nižší úroveň, ale na kolaps to nevypadá,“ tvrdí. Skloňovaný státní bankrot je tak čistě technická záležitost a Rusko první úder sankcí ustálo.

Podle Svobody je zjevné, že Rusko peníze má, jen mu byly zablokovány způsoby, jak je poslat. „Půjčovat se jim stejně nikdo moc nechystal, ale oni o to ani nějak moc nestáli. Rubl sice není směnitelný, ale k jeho zhroucení nedošlo. Otázkou je, jak vše bude probíhat dál. Paralelní dovozy mohou určitou část trhu pokrýt, ale nezachrání všechno. Spíš se vše zdraží, ale po nějaké době se to usadí. Část obyvatel bude mít západní zboží dovezené přes nějaký třetí stát, ti chudší si to nebudou moct dovolit. Udeří to nejvíc na nižší střední třídu.“

Sankce ale nabíhají postupně a jejich efekt se tak nedá zatím hodnotit. Platí to i pro schválené ropné embargo, jež má naběhnout do konce roku. „Rusko sice v současné době těží z vysokých cen i ochoty Indie či Číny nakupovat s ohromným diskontem a to, že se zdá, že se vlastně nic zásadního neděje, ještě neznamená, že sankce nefungují. Už jen to, že Rusko snižuje těžbu, může být velký problém, protože to s sebou nese zavírání vrtů. Škoda může být celkem velká,“ předpokládá Svoboda.

Na dalším šponování sankcí, které jsou už teď dost tvrdé, se musí dohodnout co nejvíce států. Ty ale budou pochopitelně čím dál víc zvažovat jejich dopady na ně samotné. „Už vidíme, že Maďarsko odmítá byť jen jednání a tak dále. Upřímně, myslím, že i ty současné nadělaly a nadělají Rusku problémy víc než velké,“ míní Svoboda.

Varianta, že sankce dopadnou tvrdě a donutí Rusko k ústupu, by mohla fungovat, ovšem za předpokladu, že Putin dbá o blahobyt obyčejných Rusů. Navíc by tak přiznal, že je skutečně možné ho ekonomickým tlakem k něčemu přimět. V současné situaci, kdy jde jen o moc, je tedy tento scénář nepravděpodobný. To se může změnit pouze v dlouhodobém horizontu, když Západ překvapí sám sebe a zůstane v podpoře Ukrajiny jednotný a pevný. Pokud bude Rusko stag­novat, mohla by přijít nespokojenost a i Putinův režim by tím byl ohrožen.

Scénář 4: jednota se začne drolit

Putin ale spíš počítá s tím, že západní jednota, která se už teď na určitých detailech drolí, nepřežije příští zimu. Podpora je podmíněna nejen zvýšenými a hlavně kontinuálními dodávkami zbraní, ale také doma utažením opasků, minimálně na blíže neurčenou dobu. Evropské země se obávají zavření plynových kohoutků. Putin ví, že v tu chvíli se stávají vydíratelnými.

Krátkodobě je to problém pro Ukrajinu, střednědobě ale pro celou EU. „Pokud se Unie neroztrhá touhle zimou, bude silnější v tom, že bude fungovat efekt ,zvládli jsme zimu 2022/2023‘. Samozřejmě nevíme, co se bude dít v sociální oblasti, jestli nepřijdou nepokoje a tak dále. V tomhle má Rusko výhodu, protože velká část jeho občanů je zvyklá, že nic nemají, proto když nic nebudou mít nadále, nebude žádná změna,“ varuje Svoboda. Naopak Evropané se budou muset – a to ať jednota padne, nebo ne – připravit na pokles životního standardu a to bolí. Nejvíc samozřejmě u střední třídy, která je zvyklá na určitý způsob života a nebude na něj mít.

Možnost, že se kvůli neshodám v postupu proti Rusku začne štěpit Evropská unie, nebo že by to dokonce nakonec neustála, je přesně to, po čem Putin touží. A je to to nejhorší, co by se Evropanům mohlo stát. Ani tento scénář se zatím nenaplňuje.

„Ruská válka na Ukrajině jednotu Západu skutečně testuje. Prozatím ji spíše posílila, i na summitu G7 lídři ukazovali, že jsou jednotní, a domluvili se na společných krocích,“ poznamenává Vendula Kazlauskas z Asociace pro mezinárodní otázky. Zdůrazňuje, že příští zima bude pro Evropu nejtěžší od konce druhé světové války – bude se muset vypořádat s omezením dodávek z Ruska, ale i s vlastními problémy, jako jsou například zastarávající francouzské jaderné elektrárny.

„Jednotlivé státy proto připravují svoje nouzové plány. Na celoevropské úrovni je na stole strategie REPowerEU, kterou Evropská komise představila v polovině května. Je to plán, aby se EU stala nezávislou na dovozu ruských fosilních paliv ještě před rokem 2030. Měla by toho dosáhnout díky většímu využívání obnovitelných zdrojů, důrazu na energetické úspory a diverzifikaci dodávek,“ doplňuje Kazlauskas.

A je to skutečná nutnost. Bylo by opět naivní se domnívat, že se Putin ve svém imperiálním narativu spokojí s kompromisními zisky na Ukrajině a své ambice v obnovení sovětské sféry vlivu v Evropě zkrotí a zastaví se. Nutné je navíc počítat i se scénáři, které bychom ještě před pár lety považovali za sci-fi.

Scénář 5: použití jaderné zbraně

Jde například o hrozbu použití jaderné zbraně. Rusko disponuje spolu s USA největším jaderným arzenálem na světě, který čítá tisíce jaderných hlavic. Podle Michala Smetany nelze ruské nukleární vybavení v žádném případě podceňovat: „Rusko v posledních letech vynaložilo obrovské prostředky na modernizaci tohoto arzenálu, takže by bylo dost naivní předpokládat, že není schopno ho použít, pokud by se k tomu ruské vedení rozhodlo. Mluvíme tu přibližně o čtyřech a půl tisících jaderných hlavic a bomb s různými schopnostmi a kapacitami. Jsou to zbraně, které lze dopravit na cíl určení vzduchem, raketami z ponorek či raketami ze země. Jedná se o velké strategické, ale i taktické jaderné zbraně s menší výbušnou silou.“

Velká část arzenálu je navíc mimo jakoukoli smluvní kontrolu. To se týká tisíce zbraní, které mohou zničit v zásadě cokoli. Evropa musí začít počítat i s nepříliš optimistickými scénáři, probrat se ze snu, že konvenční války na kontinentu patří minulosti, a připravit se na novou realitu.

Putin samozřejmě chápe, že jaderný útok v Evropě by byla sebevražda, Smetana ale upozorňuje, že takový útok může být i lokální na určitý strategický nebo vojenský cíl. „Přestože jako celek je pro Rusko invaze obrovskou strategickou chybou, v tuto chvíli se mu relativně daří na bojišti postupovat a má vizi, že je možné alespoň některých vytyčených cílů dosáhnout – v takové situaci nedává použití jaderných zbraní Ruskem žádný smysl. Ale bavíme-li se o variantě, kdy by Ukrajina provedla rozsáhlou úspěšnou protiofenzivu, podařilo by se Rusy vytlačit z Donbasu a třeba by se ukrajinská armáda začala pokoušet dobýt zpátky Krym. Pro Putina by to znamenalo přímé ohrožení existence jeho režimu, a tím pádem i jeho samotného. V takové situaci by mohl zvážit nějaké omezené použití jaderných zbraní, aby situaci zvrátil,“ myslí si Smetana.

Vyvstává otázka, jak by se Západ v tu chvíli zachoval. Podle Smetany to do­opravdy nikdo neví, variant je přitom mnoho. „V rámci válečných simulací NATO se testovaly různé varianty odpovědi, ať už konvenční, nebo jaderné povahy. Obecně se však dá říct, že se vždy jednalo o výběr mezi řadou velmi špatných variant, a Západ tak pochopitelně dělá vše pro to, aby se podobným scénářům vyhnul.“

Scénář 6: Čína podpoří Putina

Putin pravděpodobně spoléhal na podporu Číny. Ta, stejně jako ostatní země, potřebuje jeho suroviny. Spoléhal také na to, že přes ni nebo Kazachstán leccos doveze, říká Svoboda. „Rusko má samozřejmě výhodu v podobě surovin a základních potravin. Zvláště to druhé ještě bere z okupované části Ukrajiny. Z vývozu surovin má sice dost peněz, problémem je, že si za ně vlastně nemá co koupit. Vidíme to na obrovském přebytku zahraničního obchodu, způsobeném jednak růstem cen surovin, jednak téměř zastavením dovozů.“

Jenže ani jedna ze zmíněných zemí nevypadá, že by se jí do porušování západního embarga chtělo. Jde o to, jestli si vybrat trh s miliardou lidí o vysoké kupní síle, nebo trh se sto čtyřiceti miliony lidí, kde reálnou kupní silou disponuje jen menší část populace.

„Pro Čínu by to nebylo výhodné. A pro krásu Vladimira Putina to dělat nebude,“ domnívá se Svoboda. Číně je princip narušování západní hegemonie sympatický, pálit si kvůli tomu prsty ale nehodlá. A dokud bude Rusko oslabovat Západ a naopak, je spokojená. „Jediné, co ji štve, jsou sankce, ale tím podpora Rusku končí,“ podtrhuje Svoboda premisu, že tento scénář se téměř jistě nenaplní.

Podle exministra zahraničí Tomáše Petříčka z Ústavu mezinárodních vztahů je celkem jisté, že se Rusko stane na Číně ještě více závislé, ať už s ohledem na vývoz surovin, pokročilejší technologie, nebo investice. Už nyní se ale jedná o vztah, z něhož více profituje Čína. „Válka, kterou Rusko proti Ukrajině rozpoutalo, však Čínu staví do svízelné situace a nelze očekávat, že by Peking otevřeně podpořil agresivní kroky Kremlu. Čína bude v nejpravděpodobnějším scénáři dělat vše pro to, aby se Rusko nedostalo do úplné izolace a aby sankce Západu neměly negativní dopad na čínskou ekonomiku,“ říká Petříček. „Čínský přístup ukazuje, že Peking se chová a bude chovat oportunisticky, když přijde na dodržování mezinárodního práva. A to bychom měli mít na paměti.“