Válka na Ukrajině: Je třeba odolat neprozíravým řešením

Od chvíle, kdy se 24. února 2022 Rusko vydalo cestou vojenské agrese s cílem zničit Ukrajinu jako mezinárodně nezávislý a suverénní stát, jsme získali odpovědi na mnohé klíčové otázky. Po roce a půl války je naprosto zřejmé, že Ukrajina není žádný pseudostát obývaný neexistujícím národem, jak se snažila a snaží tvrdit ruská propaganda a její papouškové. Stejně liché se ukázaly názory, které připisovaly neexistující bojové schopnosti ruské armádě. Zcela nepochybně máme i lepší přehled, kdo je kdo jak v mezinárodních vztazích, tak v domácí politice. Máloco totiž vyjasní, kdo jaké názory zastává a jak moc za nimi stojí, jako válka.

Navzdory tomu zůstává řada záležitostí nejasných, neznámých, či dokonce nezodpověditelných. Do první kategorie spadá například vývoj ukrajinské ofenzivy. Sílící hlasy, že selhala, jsou přinejmenším unáhlené a přinejhorším zavádějící. Neznámý je mimo jiné rozsah budoucí západní vojenské pomoci, která ačkoli vykazuje relativně pozitivní trend, je nadále omezená a nepředvídatelná. Nejeví totiž žádné známky jasných kritérií a asi nejpřívětivěji by se dala charakterizovat jako metoda pokusů a omylů. Nezodpověditelná je v současné chvíli také otázka, jak válka na Ukrajině skončí. Je příliš brzy přijmout poměrně rychle se šířící názor, že půjde o dlouhý a v podstatě zamrzlý konflikt, navzdory tomu, že takový výsledek nelze vyloučit.

Unáhlené závěry

Neurčitost situace spojená s představou, že se válka začíná vléct, vytváří všeobecné napětí a nejistotu. Ty jsou živnou půdou pro unáhlené závěry, jako že ofenziva selhala, konflikt zamrzne či je třeba se dohodnout. Podobné závěry pak vedou ke zdánlivě lákavým rozuzlením nepřehledných okolností. Jedním typem takové reakce je volání, aby celá „věc“ byla konečně vyřešena, a to v podstatě za jakoukoli cenu. Druhou reakcí

je ztráta zájmu, co se na Ukrajině děje a čemu jsou Ukrajinci každodenně vystavováni.

Každému, kdo se nad těmito dvěma přístupy zamyslí, by mělo být zřejmé, že jde o obdobu antické Skylly a Charybdy. Tyto dvě mořské obludy v řecké mytologii symbolizují podmanivost a nenasytnost, přičemž střetnutí s nimi neodvratně končilo zkázou mořeplavců, kteří podlehli jejich vábení. Protože jsou napětí a nejistota vyvolané válkou v podstatě nevyhnutelné, je nyní zásadním politickým problémem, jak odolat vábení neprozíravých řešení. Jak si dát pozor na ukvapené závěry.

Vyhnout se ukvapenosti v dnešní uspěchané době, která neoplývá trpělivostí ani setrvalostí, se zdá nemožným politickým a strategickým úkolem. Co může pomoci, je chápání ruské války proti Ukrajině v různých kontextech (historických, politických, společenských nebo ekonomických), schopnost vyjadřovat pochybnosti o převažujících úsudcích a ochota formulovat jasně ukotvená morální stanoviska.

V souvislosti s ruskou agresí se stalo zvykem poukazovat na to, nakolik se změnila světová a především evropská mezinárodně-politická situace. Válka na Ukrajině poskytla varování, že bezpečnost, a to ani v Evropě, není samozřejmostí, nýbrž že se o ni musí pracně usilovat a bedlivě pečovat. Odhalila také, jak málo úsilí a prostředků byla drtivá většina Evropanů (elit i řadových občanů) ochotná vynakládat na její zajištění. Tento politický a ekonomický kontext se výrazně proměnil jak v rétorické, tak v materiální rovině. Kde nadále zásadně pokulháváme, jsou historický a společenský kontext, v nichž je také třeba válku chápat.

Odvykli jsme totiž nejen možnosti, že by k válkám mohlo dojít a bezprostředně se nás dotýkat, ale také tomu, jak mohou probíhat. Tedy tomu, že jsou složité, náročné, dlouhé, bolestivé a nepředvídatelné. Očekávání a nedočkavost, které letos na jaře provázely zahájení ukrajinské ofenzivy a spěšná hodnocení její neúspěšnosti záhy po jejím začátku, jsou toho nejlepším dokladem. Natolik jsme navykli na rychlá vojenská (nikoliv však politická) vítězství v Iráku, Afghánistánu či Libyi, že se zcela vytratilo historické povědomí, jak těžké je vést vojenskou ofenzivu proti silnému protivníkovi.

Ti, kdo dnes hovoří o selhání ukrajinské ofenzivy, by se měli podívat, jaké těžkosti provázely spojence během druhé světové války poté, co se vylodili v září 1943 na jihu Itálie nebo po invazi v Normandii v červnu 1944, a jak dlouho jim tehdy trvalo úspěšně rozvinout ofenzivy. Činili tak přitom za výrazně lepších podmínek (nacistické Německo bylo pod velkým tlakem na východní frontě a bylo soustavně oslabováno strategickým bombardováním) a s nesrovnatelnou lidskou a materiální převahou, jimiž dnes Ukrajina nedisponuje.

Oběť politických střetů

Nejde o to, že by tyto ofenzivy byly analogické – nebyly –, ale o to, že je třeba kultivovat perspektivu, z níž hodnotíme současnost. Silnější historické povědomí by přitom bylo ku prospěchu, ale není třeba chodit tak daleko do minulosti. Loni v létě, předtím než Ukrajina na podzim rychle získala zpět kontrolu nad rozsáhlými oblastmi u Charkova a Chersonu, vypadala situace také nehybně a z ukrajinského pohledu poněkud bezvýchodně. Podobná situace může – ale také nemusí – nastat v následujících měsících. Pokud by si pozorovatelé a analytici měli ze současné války na Ukrajině vzít nějaké ponaučení, pak se týká především omezených možností předvídat budoucí vývoj války. To je jistě z mnoha hledisek neuspokojivá představa, ale rozhodně lepší vodítko pro rozhodování než unáhlené soudy.

Podobně uspěchanými a neopodstatněnými se jeví četná hodnocení, že válka spěje do mrtvého bodu a k tomu, že konflikt zamrzne. Stát se to může. Nejde ovšem o žádnou historickou nevyhnutelnost. Vždy existují konkrétní volby a možnost hledat jiná řešení. Když v červnu 1948 zahájil Sovětský svaz blokádu všech pozemních a vodních přístupových tras do západních sektorů okupovaného Berlína, mohl si tehdejší americký prezident Harry Truman říct, že je situace bezvýchodná, a západní Berlín odepsat. Namísto toho USA zahájily zcela bezprecedentní, více než rok trvající letecký most, kterým držely Berlíňany při životě. Tím nejen udržely kontrolu nad většinou Berlína, ale zároveň poprvé zlomily sovětskou vůli a ukázaly nebývalé odhodlání zůstat v Evropě.

Není nijak analyticky originální předvídat, že ruská okupace části ukrajinského území povede k zamrznutému konfliktu. Takové hlasy se mohou tvářit realisticky, ale v konečném důsledku nahrávají ruské pozici. Shodne-li se většina, že situace nikam nepovede, je to jen krok k tomu, aby došlo k dohodě o statusu quo s moskevskými hrdlořezy. Z hlediska západní bezpečnosti spočívá analyticky zajímavá práce v tom, jak zajistit, aby konflikt nezamrzl, nikoliv v omílání toho, že se to stane.

Jedno z největších nebezpečí pro Ukrajinu dnes spočívá v tom, že se její podpora stane obětí politických střetů, které samy o sobě nemají se situací na Ukrajině nic společného. Prostě z ní bude zástupný problém. Do určité míry tomu tak je již od loňského února. Ve všech zemích, které podporují Ukrajinu politicky, diplomaticky i vojensky, jsou tyto kroky nevyhnutelně předmětem politických sporů. Prozatím je tato kritika relativně marginální, ačkoli nikoli nezanedbatelná. To se však může změnit (nejvíce v důsledku nadcházející americké prezidentské volební kampaně). Unáhlená hodnocení, že ukrajinská ofenziva selhala a konflikt dříve či později zamrzne, mohou tuto změnu výrazně uspíšit.

Lev Trockij byl sovětský revolucionář, který se zásadním způsobem přičinil o vítězství bolševiků v ruské občanské válce. Ta vypukla ke konci první světové války (a pokračovala několik let po ní) poté, co se téměř úplně rozložila ruská carská armáda. Trockému je často připisován následující výrok: „Vás válka možná nezajímá, ale vy zajímáte ji.“ Trockij tato slova skoro jistě nikdy nevyslovil. Jejich síla ovšem spočívá v tom, že zachycují, jakou past – Skyllu a Charybdu – představuje ostentativní nezájem o válku. Před válkou se lze totiž jen těžko schovat a snaha to učinit často končí fiaskem.

Nezkolabuje-li západní podpora Ukrajině, je nepravděpodobné, že by mohlo Rusko současnou válku na Ukrajině vyhrát. Nemá totiž nic, co by mohlo nabídnout. Musí spoléhat výhradně na to, že Západ podlehne zkázonosnému vábení podmanivých řešení. Zaleží proto zcela na něm, zda si vytvoří vlastní Skyllu a Charybdu.

Autor vyučuje bezpečnostní vztahy na University of Aberystwyth ve Walesu